Zrození naší Aničky
- Porod
- miru81
- 04.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Byli jsme ve 30. tt, když jsem Vám popisovala naši cestičku těhotenstvím a konečně jsem tu zase s popsáním dalších událostí, spojených s cestou naší treperendy na svět.
Zapisování kontrakcí :)
- 6
První minuta Aničky :srdce:
- 3
Takhle hezky vytuhne po kojení
A takový pak dělá ksichtíky :)
- 7
Takhle hezky papkáme :)
- 1
A už doma :hug:
Další týdny těhotenství byly absolutně bezproblémové, dokonce jsem se v posledních třech týdnech těhotenství i krááásně vyspala, no prostě lahoda 
V prvním zářijovém týdnu jsme dokoupili poslední věci, které byly pro Aničku potřeba a už zbývalo opravdu jen čekat.
13. 9. (37+6tt) jsme byli na další kontrole, byla jsem otevřená na dva prsty. Doktorka se mě zeptala, jestli chci opravdu čekat do termínu nebo zda chci zkusit Hamiltona. Řekla jsem, ať to zkusí, přeci jen, už byl na porod vhodný čas. Hamiltona provedla – mimochodem vůbec to nebolelo, jen malinko pocit jakoby pálení, ale opravdu malinko. Pak jsme šli na první monitor do porodnice. Zrovna tam měli 3 porody a vedle mě odváželi jednu paní na akutního císaře, takže mi začalo být opravdu ouzko, chudák Áně lítalo srdce na monitoru ke 180 
No, zážitek šílený, rychle jsem pak spěchala domů. Bolesti žádné. Druhý den mi začala odcházet zátka (odcházela dva dny), tak jsem byla natěšená, jak budu brzy rodit a mít to za sebou, každou chvíli jsem byla připravena rodit, vlastně celý týden. A ono nic. 20. 9. jsme šli na další monitor, pořád se nic nedělo a 23. 9. na další kontrole nález stejný jako kontrolu minulou – na dva prsty, Anička se má v bříšku fajn, plodovka dobrá. Už jsem ale raději doktorce předem řekla, že datum porodu nechám na Aničce. Takže naplánovaná další kontrola těsně po termínu a to 30. 9. v pátek.
Asi sehrálo roli, že jsem si řekla „nech strach jinde“, ať už to máme za sebou a hlavně, ať je Anička na světě. Z pátku na sobotu v noci jsem od dvou hodin měla první poslíčky, nejprve jsem nevěděla, je-li to ono, ale bolest jako při MS s bolestí v kříži – nebylo to často, tak po hodině, mezitím jsem vklidu spala, říkala jsem si, že to do rána přejde. Kolem sedmé ráno se bolesti začaly objevovat častěji, tak po 12–15 minutách, začala jsem zapisovat, ale říkala jsem si, že to nebude ono, nebylo to tak hrozné, žádná krutá bolest, kterou je potřeba prodýchat. Od nějaké půl deváté byly bolesti po 7–5 minutách, pořád stejné intenzity, v deset jsem to nevydržela a volala do porodnice, jak s tím naložit. Mám si dát vanu, ponořit bříško, buď to odezní nebo zintenzivní. Po vaně pořád cca po 5 minutách, ale je fakt, že asi půl hodiny nato bolesti zesílily. To už bylo i na prodýchávání, tak jsem zavelela manžovi cca v půl dvanácté, že jedeme (porodnice 15 minut autem). To už byly kontrakce po 3 minutách celou cestu autem a docela jsem se při nich nadzvihovala.
Přijeli jsme do areálu nemocnice, vyšplhali dvě patra do porodnice (dole zamčené dveře, zazvonila jsem a říkám, že potřebuji nahoru do porodnice a je zamčeno a ozvalo se: „A copak potřebujete?“ …docela mě pobavili 
). Přišli jsme nahoru, prý tam teď žádný doktor není, všichni operují, no fajn… sestra mě posadila na monitor a nechala tam. Kontrakce přes 60 každé 3 minuty. Pak přišla bezva porodní asistentka, zkontrolovala mě, prý jsem hezky připravená, snad na 3 prsty a hezky se otvírám, pak mě poslala převléct se a na hekárnu, poslala mi tam i manžu. Jenže ty kontrakce nabíraly takový grády (přes 100), že se nedalo nic, jen tlačit jednou rukou do zdi a druhou lámat manžovi prsty (ještě že jsem ho tam měla sebou) 
…měla jsem pocit na tlačení. Řekla jsem to té asistentce, hned mě šla zkontrolovat (ano, při kontrakci, jinak to bohužel nejde, ale byla hodná moc). Světe div se, během hodinky jsem se otevřela ze tří prstů na 8 (prý by to mělo trvat minimálně 4 hodiny, říkal pak doktor). Branka skoro zašlá. PA zavolala rychle doktora, že budeme pomalu rodit. Bylo asi půl druhé. Doktor mě prohlédl, píchl vodu (byla teda docela krvavá) a kontrakce najednou snad po půlminutě(mimochodem, mezi kontrakcemi to byla euforie, v tu chvíli jsem všechny milovala, že mám chvíli klid). Nestíhačka epiduralu, který jsem chtěla, nestihl se už ani klystýr. Za chvilinku zase pocit na tlačení, asistentka při kontrakci ruku uvnitř a že branka ještě není zašlá úplně, že nemůžu… po dvou kontrakcích ať si přitlačím, zkusila jsem a úplně jsem cítila, jak jde Anička pomalu dolů. Takže zvednout a s pomocí manži utiky utiky na porodní sál.
Konečně, ale strach, kde vezmu sílu na tlačení 
Takže na křeslo, manža po levé ruce, u hlavy porodní asistentka, doktor víte kde, ještě tam byla jedna sestra, a dětská doktorka čekala na Áňu. Kontrakce – zatlačte – tlačím, co to dá, ale nejde to. PA že mi pomůže – kontrakce – tlačit – asistentka mi svrchu pomáhá břichem, manža mě drží pod hlavou a povzbuzuje, drtím mu chudákovi opět ruku – hlavička venku – kyslíková maska - kyslík pro miminko, netlačit, řekl doktor (asi stříhal) – kontrakce – pořádně tlačit a tlačit a pořád – uuuf… Při tlačení už jsem si říkala, ať se roztrhnu klidně vejpůl, hlavně ať je malá venku, asi to není dobré, když potřebuje kyslík - tlačila jsem snad už celým tělem. Jakmile byla Anička venku, bylo to neuvěřitelné, najednou ten klid v těle, v mozku, v každé buňce. Anička zaplakala, podívala jsem se na manžu, ten takové slzy v očích (prý mu mě bylo šíleně líto). Já se nezmohla ani na pláč, byla jsem v absolutní euforii, pohladila jsem manžu po tváři a koukala, jak odnášejí Aničku asi 3 metry ode mě. Manža šel fotit, bohužel šel kolem a viděl i to, co neměl, co šel doktor za chvíli „opravovat“. Ještě placenta – zatlačení doktorem na bříško – a je venku. Manža fotí Aničku, u mě rychle šití (manža prý slyšel stříhání 15-17 stehů). Doktor mi to opíchal asi 4 injekcemi, za půl hodinky bylo ušito. Cítila jsem jen poslední dva stehy, šlo to.
Hned po šití jsme museli na sále dvě hodiny čekat – ale s Aničkou v mém náručí. Kouzelná chvíle, oba jsme tomu nemohli uvěřit, že ten prďolka malinký je náš. Pak jsem šla na pokoj, manža slavit. Už jen zkráceně, celou noc, místo abych spala, protože Anička ještě nepotřebovala kojit, jsem do šesti ráno dělala jediné – divala se do postýlky, jak spinká a dělá grimasy. Manža za námi jezdil co to šlo, takhle zblázněného chlapa (jako hora) z miminka, to jsem v životě neviděla. Byl mi hroznou oporou při celém tom blázinci a já si ho 100× víc vážím. Když ho s ní vidím, tají se mi dech.
Anička se tedy narodila v sobotu 24. 9. 2011 ve 13:47 hodin s váhou 3340 gramů a 50 cm. Ve středu nás pustili domů. Myslím, že mám doma dva nejúžasnější broučky na světě – Aničku a manžu A jsem asi ta nejšťastnější Mirečka pod sluncem
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 1379
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 744
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 582
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 407
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 294
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2153
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2897
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2395
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 892
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1184
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
, krásně napsané 
jako kdybych s tebou rodila znova 
já psala taky deníčky o porodech,ale takhle do detailu sem deníček ještě nečetla 
ale už je dobrá, jen zvýšená teplota a spí jak dudek. Zdravím, Zuzka
Tys to tak krásně napsala, že jsem rodila při čtení s Tebou.
GRATULUJI.