Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Hele, kdyby dítě v tomhle věku poslouchalo jak anděl, tak bych se bála, že se chybně vyvíjí
Moje finty jsou: nespěchat, na všechno mít čas, jde-li to, tak osladit (čistění zubů u nás byl boj před nákupem dobré zubní pasty, ale umím si představit nějakou zábavu s přesýpacími hodinami, nějakým videem… to by nefungovalo?). Dcera je mladší ale má taky svoje… někdy nutně potřebuje čuchat ke kytičkám, chodit po zvýšeném obrubníku - měla jsem tendence tomu bránit, když jsem spěchala, ale finále ta její aktivita trvá 30 vteřin a záchvat vzteku pět minut, takže ji většinou nechávám. Samozřemě někdy to prostě po dobrém nejde, ale snažím se tomu spíš předcházet.
Jak je to na tom s mluvením? Můžete si o těch situacích třeba promluvit, probrat to?
Syn byl v tý době naštěstí docela ukecanej, takže spousta věcí se dala domluvit - on řekl co chce, já, co s tím můžem dělat, co jde, co nejde, hodně sme najížděli na systém kompromisů.
Nastalo pak sice období, kdy se dělal kompromis ke každý s prominutím blbině, ale zase, fungovalo to.
Jak psala @Ba-stet základ je mít na vše dost času a nevřískat na dítě jen proto, že se nestíhá.
Taky pomohlo mít soubor „věcí“ o kterých se nediskutuje, ze začátku boj, ale když pochopil, že přes to nejede vlak, tak to časem, za pár měsíců
, bylo bez keců. Takže nebazírovat na tisíci blbostech, ale na deseti důležitých věcech (chození za ruku přes silnici, zuby, jídlo, ostré nože a pod.), když chtěl jít na procházku vodou v keckách, jemu pak bylo mokro, né mě, příště už se nevztekal, když sem vytáhla gumovky… prostě co jde, nechat dítě, ať si zažije tu skutečnost (nebude jíst večeři, bude mít hlad, nechce boty, tlačí ho kamínky,…)
Já při zubech třeba zpívala „Když jde malý bobr spát“, dokud byla písnička, čistilo se, ne míň, ne víc (i když někdy nebyly všechny zuby vypucovaný důkladně), ale synek věděl, kdy už to „utrpení“ přejde.
Hele ono to nebude navždy
Třeba syn si dneska čistí zuby tak důkladně a tak dlouho, že kolikrát já už stepuju v předsíni a on ještě jede
Na vypravování je teda obecně hrozná brzda…
Pomáhá o prodlený čas zkracovat dobu na pohádku.
Je mu deset.
Finty?
Naproste minimum pevnych smysluplnych pravidel, na tom trvat, i s jejich splnenim pomoct.
Nebazirovat na blbostech, prusvihum predchazet a necekat, ze dite v tomhle veku bude poslouchat, „protoze uz jsem mu to 10× rekla, tak to prece MUSI vedet“.
A taky nelpět na detailech u nedůležitých věcí a neřešit každou kravinu. Má ignorace maličkostí, demonstrativních scén a lehký pank docela funguje, zato přes zásadní věci nejede vlak, to už stačí jen můj pohled a holky fungují jak hodinky. Jak už psaly holky přede mnou, nemít zase těch zásadních věcí příliš, aby dítě neslyšelo jen nemůžeš, nedělej nechej… mám dvě malé děti (2 roky a skoro 4) a moc dobře vědí co smí a co ne, nechávám jim určitou volnost, ale poslouchat musí.
Ahoj holky, tak období vzdoru tady. Pokud se malému věnuji, tak je zlatý. Ale pokud něco musím dělat atd., tak zlobí. Dělá naschvály, křičí atd. Takže ve finále křičím i já a to mě mrzí
problém je i ráno obléknout nebo čistit zuby. Máte nějaké finty??