Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
To zkrachování firmy partnera s tvým těhotenstvím se sešlo trochu nešťastně a to je dost možná důvod, proč jsi tím těhotenstvím zaskočená. Navíc tomu moc nepřidává tvoje maminka. Vzhledem ke tvým zdravotním problémům buď ráda, že jsi těhotná. Tvůj parner má pravdu. Kdyby jste měli čekat, až bude tohle a tohle, tak by už taky mohlo být pozdě.
Já taky neoplývala mateřskou láskou během těhotenství. Z celého těhotenství mám jen dvě fotky, a to první z 8tt, abych se prý doma pochlubila a tu druhou asi z 33 tt, když doktorka málem omdlela z velikosti přirození našeho juniora. Vzhledem k tomu, že jsem rodila císařem pod plnou narkozou, tak jsem si ani nezažila ten pocit, když se malé narodí. Mateřská láska se dostavila až v porodnici, když jsem malého dostala k sobě. Dneska, kdybych měla být bez něj, tak jsem jak bez duše. Nech to na přírodě. A ty hormony jsou strašná věc. Se mnou to cvičilo v těhotenství úplně hrozně. Byla jsem hrozně plačtivá, všechno jsem ořvala. Bohužel mě to doteď nějak nepřešlo. Nemusíš se stydět za své pocity.
Prostě ti bouří hormony. Já prvních 20 tt prozvracela, bylo mi zle ale jen co se malá narodila prečela jsem jak želva a teprve v ten moment mi asi došlo že mám dítě. Kamarádka hned na porodním sále okomentovala že je její syn ošklivej. =) Sestřička jí i napomenula
Ale z toho se nestřílí. Mě se dcera narodila v 21 letech. Někdy kolem 6 měsíce mi otec s přítelkyní řekli že by bylo pro všechny lepší kdybych si miminko nenechala. Každá rodina má svoje problémy. Pokud tě rodina stresuje tak se s ní nebav. Nebo to omez na to nejnutnější. Já byla taky za sígra a teď když mě někdo potká v baráku tak mě zdraví, chválí malou a prostě ochota a zdvořilost sama.
Souhlasi s @K-Black, ze hlavni problem je spis ve tve matce… ![]()
nevim, proc bys mela mit ve 26 zkazeny zivot, protoze cekas dite. 16 ti neni. byt tebou tak matinku na nejakou dobu odstrihnu a venuju se sama sobe. opravdu to vypada, ze davas matce (asi nechtene) nekde v podvedomi za pravdu a prenasis ty negativa na svuj vztah k diteti.
nekdo tady psal, ze na psychologa to neni, ale ja bych naopak rekla, ze promluvit si s odbornikem by ti mohlo pomoc. ne kvuli tomu, ze s tebou by bylo neco spatne. ale proto, aby sis uvedomila, co chces ty, co je tvuj zivot, tvoje rozhodnuti, tvoje budoucnost a umela si od toho vyrazne oddelit svou matku a svou minulost.
preji hodne stesti.
@Proužek píše:
Já mám strach. Svěřila jsem se jedné známé a dostala jsem sprďára, že nevím jaké štěstí mám, co by za to druhé daly.. já to chápu. Ale prostě nedokážu se v tomto přetvařovat.. přemýšlím o tom, že bych vyhledala doktora. Psychiatra.
vim co prozivas, zazila jsem take a co muzu poradit? Prozij si to, bez vycitek.
Ja jsem se tak nejak uklidnila cca po 13.tydnu, do te doby jsme meli i par osklivych hadek, jednou muz i spal mimo domov… Ale ani kdyz jsem svuj stav a vse, co je s tim spojeno do budoucna (a to jsem netusila veci) prijala, tak ani tak jsem nebyla jedinkrat nakupovat detske zbozi, par krabic mi privezla kamaradka, cosi dala svagrova a nutny zbytek jsem objednala z netu v 7. mesici. Jo, byli jsme vybrat kocarek, vzali druhy, co nam padl do oka. Jasne, ze jsem sbirala info co je lepsi, kde je lepsi a tak, ale ani jednou jsem u toho neprozivala vzruseni. Kupovala jsem to jako bezne hygienicke potreby domu. Neprislo ani zadne rozpyvanicko nad vecickami pri zehlenicku… Slovo „mimisek“ nesnasim doted. Nejsilnejsi pocit, co jsem mela, bylo jaky je to zazrak, ze ve me klici novy zivot, ze ze dvou bunek vzniklo neco, co tak rychle roste a vnima me, citila jsem se zodpovedna za zivot. S pohyby to bylo jeste silnejsi pozitivne emocni, ale porad to nebylo zadne „tutnunu brisko“…A to me nebylo spatne.
Pozitivni test proste neni kouzelna hulka, co ti zazracne zmeni vedomi. To az kdyz potom drzis ten bezbranny uzlicek v ruce, v ocickach ktereho jsi cely jeho svet, kdyz si privonis… az potom… a to i tohle nemusi prijit hned… cim vice pece do nej budes vkladat… i tak to muze prijit az s prvnim usmevem nebo s prvnim neznym pohlazenim… Ted kdyz brecim, malinky prijde, zvede moji hlavu a pohladi me po tvari. Jeste nemluvi, ale ja vidim v jeho ocich, co mi rika… Tfuj, a ted uz tu rvu, jak kdybych mela tehotenske hormony ![]()
Pokud jsi typ, co je zvykly davat vsechno za vinu sobe, a jsi trochu racionalni, zkus se na to podivat tak, ze vsechny negativni energie, kterou ted vysilas smerem bricho mu muze v budoucnu zpusobit nejaky zdravotni problem… a tak si prikaz mozkem, abys aspon nemela negativni myslenky. U me to fungovalo.
Drzim palce a posilam hodne sil a hlavne zdravi ![]()
Nebo to pojmi, jako že jsi inkubátor/trouba a tvé tělo slouží jen jako že plní svou funkci, donosit dítě. Prostě vyprdnout se na ťuťání, hladění bříška a takový věci, protože to ti teď nejde, a ty se tím trápíš, protože je to přirozené a od každé těhule se to očekává, že se bude rozplývat ![]()
Takže jsi jen batoh, který má na práci nosit dítě ![]()
@Proužek píše:
Já mám strach, že díky tomu co cítím a jak se k tomu stavím - prostě nedokážu skrývat, že mě ty kecy neprudí - všechno zošklivý.. i partnera. Rozhodnutí v životě mám doslova všechno našlapáno a z nějaké strany mě to vždycky tlačí.. Partner říká, že kdybychom měli furt čekat, než to bude ideál.. jak zázemím, tak finančně, tak nebudeme mít rodinu nikdy..
To ma pritel stoprocentni pravdu… tohle jsem ale pochopila az po porodu, ktery jsem ze stejnych „duvodu“, ktere uvadis oddalovala az do 32… zbytecne, ted toho obcas lituji, ale snazim se nesebetryznit…
Ona tvrdí, že jen nechce abych byla nešťastná.. že měla mě a bráchu a ví jaká to je dřina. Jenže právě tím, jak mi furt říká jak to je a bude těžký mi to čím dál tím více zohavuje. Od mala do mě hustili, že dítě ne (moje máma měla moc brzo děti v nácti)a s tímto jsem vyrůstala. K dětem jsem měla odpor. pak po dvacítce do mě zase začali prát, že bych neměla zůstat sama a že by chtěli abych jednou děti měla. Už tehdy jsem to brala jako nějakou povinnost.. nedávno jsem však dítě chtěla sama. Myslela jsem, že jsem nějak k tomu dospěla - i vzhledem k mému zdraví. Máma vše staví na finanční situaci.. že nechce slyšet, že nemáme co jíst a že nemám pro děcko na plenky.. prostě mi už teď dává dost najevo, že jsem totálně neschopná. Nemyslí to zle. Asi vychází z vlastní zkušenosti. Ale tím mi zrovna dvakrát nepomáhá. Každopádně to neřeší můj problém, že k dítěti nic zatím necítím. Napadlo mě už i to, zda je vhodné abych s ním pak byla sama. Jestli mám už teď takovou depku, zda mi nepřeskočí. Nemůžu kvůli tomu spát.. nemůžu na nic jiného myselet, pracovat, uklízet.. vůbec nic..
@janica252 píše:
Jinak pokud je to s maminkou tak zlé, že tě to opravdu deptá, tak jí to na rovinu řekni - že znáš její argumenty a chápeš je, ale že už jsi rozhodnutá a když to musíš furt poslouchat, nedělá ti to dobře… pokud bydlíš přes půl republiky, tak bych v případě, že to nebude respektovat, normálně natvrdo pokládala telefon, protože tvoje duševní zdraví je důležitější
myslim, ze takovym typum jako je jeji matka promlouvani do duse a rikani veci narovinu je putna… absolutne s tebou souhlasim s pokladanim telefonu, ja bych ho dokonce do porodu ani nezvedala… protoze i kdyz matinka najednou vzpomene a zacukruje, tak pri dalsim volani ten usetreny jed na ni plivne dvojmo ![]()
@Proužek Tvá mamka to asi myslí dobře, ALE… to, že ona udělala chybu tím, že měla děti moc brzo a nezvládala to neznamená, že ani ty to nezvládneš…
Tobě už není náct, jsi velká holka, přijdeš mi rozumná. Měj svou hlavu a zkus mamku „neposlouchat“, zbytečně tě plaší a straší věcma, který vůbec nemusí být.
@Proužek píše:
Ona tvrdí, že jen nechce abych byla nešťastná.. že měla mě a bráchu a ví jaká to je dřina. Jenže právě tím, jak mi furt říká jak to je a bude těžký mi to čím dál tím více zohavuje. Od mala do mě hustili, že dítě ne (moje máma měla moc brzo děti v nácti)a s tímto jsem vyrůstala. K dětem jsem měla odpor. pak po dvacítce do mě zase začali prát, že bych neměla zůstat sama a že by chtěli abych jednou děti měla. Už tehdy jsem to brala jako nějakou povinnost.. nedávno jsem však dítě chtěla sama. Myslela jsem, že jsem nějak k tomu dospěla - i vzhledem k mému zdraví. Máma vše staví na finanční situaci.. že nechce slyšet, že nemáme co jíst a že nemám pro děcko na plenky.. prostě mi už teď dává dost najevo, že jsem totálně neschopná. Nemyslí to zle. Asi vychází z vlastní zkušenosti. Ale tím mi zrovna dvakrát nepomáhá. Každopádně to neřeší můj problém, že k dítěti nic zatím necítím. Napadlo mě už i to, zda je vhodné abych s ním pak byla sama. Jestli mám už teď takovou depku, zda mi nepřeskočí. Nemůžu kvůli tomu spát.. nemůžu na nic jiného myselet, pracovat, uklízet.. vůbec nic..
no tak to teda promiň, ale ty máš opravdu problém! a dost velký.
Tvoje matka si zkazila život sama, nikdo ji k tomu nenutil, holka tobě je 26, máš nejvyšší čas mít děti. A ona je ta která by tě měla podporovat, ne tě srážet! Ty to prostě nevidíš, protože jsi tím hrozně ovlivněná, ale my co jsme tady cizí a čtem co píšeš, to vidíme. Chyba opravdu není na tvém přijímači ![]()
edit: jo a mám tři děti, a žádný mazec nikdy nebyl, prostě krásné roky na MD, tak si vem příklad ze mě
![]()
@Proužek
Rozhodne bys to mela s nekym probrat. Ne proto, ze bys diteti, nebo sobe neco udelala, ale proto, ze te evidentne uzira nejaky problem, ktery ti uplne zbytecne otravuje zivot. Tva matka sice prudi, ale na druhou stranu jsi dospela a nejsi ji nicim zavazana, ani k ni nemas zadnou povinnost. A pomud te takto depta, urco by se nasel nejaky odbornik, co poradi. Skoda kazdeho dne, kdy sedis doma a uziras se..
@Proužek
a to si mysli, ze bys byla stastnejsi, kdybys byla cely zivot bez deti? nic proti bezdetnym, pokud je to jejich vlastni rozhodnuti, tak urcite jde prozit fajn zivot i bez deti. ale to, ze tva matka otehotnela moc brzo neni duvod, aby ty jsi nemela deti ve 26
promin, ale ty tvrdis, ze nejvetsi problem je v tom, co ty citis. ja jsem si ale dost jista, ze nejvetsi problem je ve tve matce, potazmo ve vasem vztahu.
vzdyt pro tebe je dulezitejsi, co si mysli ona, nez to, co si mysli tvuj partner a otec ditete…
uz jsi dospela, samostatna jednotka, mas vlastni zivot a delas vlastni rozhodnuti. schvaleni matky nepotrebujes, tak si nekaz zivot snahou se zavdecit. nauc se bojovat sama za sebe a stat si za svym.
Děkuju holky.. hrozně se mi ulevilo, že je normální necukrovat nad malými hadříky a nekrafat jen o tom jak se na miminko těší.. já se samozřejmě budu snažit dát mu první poslední. Zatím to cítím jenom jako povinnost, ale třeba se to časem opravdu zlomí.
Také jsme se s partnerem jednou pohádali, když jsem lezla doma po čtyřech, že je mi zle a že si nejsem vůbec jistá, zda mi tohle všechno za to stojí. A že znova už tohle prožívat nechci. Tenkrát mi řekl „tak to dej pryč“… v životě jsem tak na něj neřvala.. třískla jsem dveřma a snad prvně v životě jsem mu v duchu dala takových jmen, že by se za to nemusel stydět ani dlaždič.
@Proužek urcite potrebujes odbornika, ktery te zbavi pocitu dluhu vuci matce, prestrihne pupecni snuru a roztahne tve plice dosiroka pro svobodny zivot bez tihy JEJI karmy!
Ahoj, koukej na to pozitivne, vzdyt s prichodem mimina nemusis vubec prijit o vse, co jsi budovala a o co jsi se zajimala. Matkou a jen matkou se prece stat nemusis. Tehotenstvi prece nemusis prozivat nijak rozneznela.
Mozna je to spis takova medialni masirka a tlak na nas, ze tehotna = roznezneznele se usmivajici kraska v prirodnim obelceni sedici na bilem gauci a na krasnem brisku drzici male backurky..blbost. Jsme porad ty osobnosti, kterymi jsme byly i predtim.
Mimino uz jsi jednou chtela, takze asi uplne nechtene neni:)) takze proste budete mit s partnerem dite a zivot jde dal a zalezi jen an tobe, jak si ho zaridis.
Mamce rekni, jak moc te ta reakce zamrzela a tecka. uvidis, ze se k tomu vrati a vysvetli, omluvi se, prehodnoti.
Ja zase mirne bojuju s tim, ze mi cizi deti vubec neprijdou roztomily a z mist, kde je hodne maminek a kocarku mam husi kuzi. Tak holt az se mi mimino narodi, bud se to zmeni nebo budu trosku matka soliter.))