Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
A @natyber to si nemyslím. Ve 4 letech už chápou. Moji malý budou dva a ví že ma dvě babičky, u jedné bydlime, druhá je daleko, ale třeba jednou týdně si na ni vždycky vzpomene.
Jednak upřímnou soustrast. A na pohreb bych je nebrala, memu bratrovi byli 4 roky kdyz nam umrela maminka, a tez jsme ho s sebou nebrali. Vse mu bylo vysvětleno podobne jako u Vas, ze odeslado nebe atd. Za me tedy ne.
Upřímnou soustrast
Me v pátek zemrel tatínek
a zatím jsem nemela ani sílu to malému říct ---je mu 5 a pul
Denne se ptá, kdy uz děda přijede z nemocnice a ja proste nemam sílu mu říct, ze uz nikdy
Pred 14 dny tady byl–a najednou neni
Tak nad tím přemýšlím moje babička- kluka prababička má 90let, mají k sobě blízko, bydlíme vlastně v jedné zahradě v rodinných domech, kluk je u ní pořád, má ji hrozně rád.. co bych dělala já..
Asi bych ho nebrala.. Byly jsme na pohřebě manželova dědy a vím, že někdy to lidi dost emočně prožívají - výkřiky, hroucení se i pro mě, když to byl cizí člověk- viděla jsem ho jednou do roka, neměla jsem k němu lbízko, to bylo vlemi nepříjemné, člověka to dojme, sám začne prostě uplákat, u vlastní babičky, asi bych emcoe projevila víc. a asi bych chtěla, aby si ji pamatoval sedící u kamen v kuchyni a ne takto jakože pláč lidí, rakev atd.
Zdůrazňuji pro ty, co NEčetly dotaz pozorně - NEPROSÍM o rady „děti nebrat“! Potřebuji jen ten jediný nápad. Děkuji těm, co mi vyjádřily soucit.
Upřímnou soustrast
já bych jim nenaznačovala, že tam něco je…prostě tam nic není..je to rakev. tečka. tak jako oltář v kostele, varhany apod…tak tam nic není uvnitř. tak třeba je ta otázka ani nenapadne
To se omlouvám.. já poslední větu přehlédla
ale asi jinou odpověd bych stjeně neměla, protože pokud tam děti budou, tak buď pravdu a nebo něco jiného, ale může se stát, že prostě zaslechnou- pravdu… třeba na hřbitově když budou pohřívat a nebo prostě jinde..
@Natalie79
no mě umřel táta, když malý bylo 4,5 roku. Na pohřbu byla, v rakvi byl děda, to „tělo co z něj zbylo“. Duše na nás čeká v nebi. Pochopila to docela dobře, jen se pořád vyptávala, jestli už je děda taky „vzkřísnutej jako ježíš“ a kdy se potkáme. Táta umřel náhle, pohřeb byl docela smutná záležitost. Tak jsem jí vysvětlila, že lidi pláčou, protože se nestihli rozloučit.
@Natalie79 nebudu se tedy na tve prani vyjadrovat k tomu, co si myslim o tom, aby sly takto male deti na pobreb. Nicmene, nestaci ti jen odpoved na to, co je v te truhle. Pripravit by sis mela i odpoved na to, proc se zahrabava do zeme, proc se na rakev hazi hlina atd. proctam pri nejmnensim na dusicky chldite. Na nic z toho se ptat nemusi, ale taky muzou. Ten napad s tema oblibenyma vecma je celkem pekny, ale proc se pak zakopaji pod zem, kdyz ja babi nahore v nebi, to me fakt nic nenapada. V neposleni rade prosim prijmi mou uprimnou soustrast
Já bych asi řekla něco v tom duchu, že truhlička je vyzdobená- určitě na ní budou květiny, pro babičku a je plná květin pro babičku, nebo tak něco, že je to pro ni na cestu do nebíčka
@Natalie79 píše:
Na hřbitov nepůjdeme.
Pokud nepůjdete na hřbitov, já bych jim řekla, že je to taková babičky nová postýlka. Je pohodlná a až bude babička unavená, tak si do ní půjde odpočinout. A že jí ted společně babičce pošlete do nebe.
Holky, uprimnou soustrast a hodne sil ![]()
Muj nazor je jiny, jako vetsiny z vas. Smrt je prirozenou soucasti zivota, dle mne i pro deti. Kdysi lide umirali v chalupach obklopeny svoji rodinou vcetne deti, ja bych dite na pohreb vzala, obzvlast kdyz toho cloveka znali. Netajila bych to, ze v rakvi lezi telo zemreleho, ale duse je v nebi a stala se z ni andelicek, ktery nas tady ted bude hlidat.
My chodime i na hrbitov, jen tak… Zalejvat kyticky, zapalovat svicky zemrelym lidem, i kdyz jsme je nikdy neznali. Ja osobne mam to misto moc rada, vyvolava ve mne zvlastni klid… A chci, aby i dcerka to tak mela, myslim, ze zatim se nam to dari.
Pro nas je vysvetlovat otazku smrti stejna, jako vysvetlovat jinou samozrejmou vec… Mluvime o zivote, lasce, kytkach, zviratach, stejne tak o smrti.
Jako 6-ti leta jsem byla na pohrbu sveho dedecka. Zadne trauma zazitky to na mne nezanechalo.
Vytahla bych tu dusi. Bez ni se z toho nevymotas, kdyz uz jsi tam nasadila ty andelicky.
Jinak ve ctyrevh letech mi nebicko nedavalo smysl, o rok pozdeji otevrena mluva o to, ze dedovi se zastavilo srdce a neprobudil se davalo naopak smysl velky. Pohreb byl zkratka pohreb, urna stala nejakou dobu u babicky vloznici.
Trauma nemam.
Moji kluci o smrti a pohrbivani vedi, vykouklo to na nas ze spousty pohadek, navic nam v lete umrelo morce a bylo potreba ho pohrbit… Nemaji s tim problem, nedělám z toho vedu, na pohrbu byli jako prtata a jav te dobe tehotna se tretim. Nelibi se mi soucasne tabu kolem smrti, driv to nebylo, je to zbytecne.