Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Babička v nebíčku
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
24.11.14 00:08
Ahoj. Soucitim. Tatka mi umrel, kdyz mel starsi tri roky 
Do te doby jsem se snazila uchranit syna pred traumatem ze smrti, nalezena mrtva zviratka jsme popisovali jako ze jen spinkaji…
Moc mi pomohl hovor se znamym, psychologem z kriminalky, pracujicim s detmi. Poradil mi nic nepredstirat. Deti prijmou realitu /umerne jejich veku/ uplne prirozene. Doporucil o smrti naopak mluvit, prijmout ji jako soucast zivotabehu. Dedecek byl stary, nemocny, telicko prestalo fungovat. U vericich pokracovat o dusi… coz jsme my vynechali, nicmene verim, je je moc krasna a uklidnujici predstava pro dite verit, ze babicka je v nebi mezi andely anebo je to tamhleta hvezdicka na nebi a kazdpu noc nas hlida…
Nikdy, nikdy nerikat, ze zemrely usnul, ze spi… deti pry mohou mit i strach usnout anebo se boji, aby „neusnul“ nekdo dalsi jim mily.
Take mluvit o pohrbeni, ne o „pochovani“. Vysvetlit, klidne uz v tak nizkem veku. Syn na hrbitove plakal, kde je dedecek, ze ho chce taky pochovat /mysleno v naruci/.
Jsou to mozna drobnosti, ale deti to vnimaji hodne citlive a nevyplati se cokoliv tajit, predstirat. Informovat umerne veku, to jo. A rozlouceni, to je dulezite! Na pohreb urcite deti vzit. Nepredstirat, ze se nic nestalo, ze jsou vsichni veseli. Nejsou, placou, jsou smutni.
Tehdy mi tyhle rady dost pomohly, od te doby uz jsme s detmi pohrbili tri pejsky /a x dalsich zviratek - krtky, jezka, ptacky…/, takze berou smrt jako smutnou, ale realnou vec.
Mit starsi deti, tak doporucim knizku Kdyz dinosaurum nekdo umre. Syn to v tech trech jeste nepobiral, ted uz v ni cteme.
Drz se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 00:12
Jo a zapomnela bych - vzpominat! Casto, povifat si o babicce, ukazovat si fotky, klidne i si poplakat, zapalit svicku… To je pro deti taky moc dulezite. I pro nas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 02:10
@Natalie79 Předně je mi to líto, vím, co prožíváš 
No a jinak, snad to nevyzní moc tvrdě, ale já bych to u 4 letého dítka neřešila a hlavně tedy, vůbec bych je tam nebrala, i když to nechceš slyšet. Myslím, že právě ten pohřeb jim může způsobit nějaké trauma a stejně to nepochpí. Kostel, spousta truchlících, plačících lidí v černém… 
Nedělej jim to. Synovi bylo 5 let, když mu zemřel tatínek a také dědeček a 8 let, když mu zemřela babička. A něčím takovým, jako je pohřeb jsem mu hlavu nezatěžovala a jsem za to moc ráda. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 02:17
@majdula1 píše:
Jo a zapomnela bych - vzpominat! Casto, povifat si o babicce, ukazovat si fotky, klidne i si poplakat, zapalit svicku… To je pro deti taky moc dulezite. I pro nas
Já mám tedy naprosto opačný názor, to je vidět, jak je každý úplně jiný. 
Mě během krátké doby opustili manžel, tatínek i maminka. Není jediný den, kdy bych si na ně nevzpomněla. Ale ČASTO si povídat o smrti, prohlížet fotky a dokonce zapalovat svíčku a přitom si poplakat? Tak to ne, to bych brzy skončila v blázinci. Naopak se tomu snažím vyhnout, nejsem masochista
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.11.14 06:01
Smrt je součástí života.
U nás se na pohřby chodilo a chodí včetně dětí.
Trauma neměl nikdo z pohřbů,
ale víte z čeho jsem měla trauma já? Když mi jako pětileté holce řekli pohádku, že mamka usnula, že neumřela. Byla jsem na jejím pohřbu a přitom jsem slyšela tuhle pohádku! Po pár týdnech se mi vybavil okamžik pohádky o sedmi trpaslících a princezně v rakvi a já až do dospělosti nemohla pochopit souvislost. V 18-ti letech mi babička řekla pravdu jak to doopravdy bylo. I to dítě si musí prožít svůj smutek.
Přitom jsem byla jako dítě třeba i během jednoho týdne na dvou pohřbech a neměla jsem problém, opravdu jsem smrt příbuzných nesla jako koloběh života.
Naše děti chodí na pohřby od mala. Nebylo jich moc, ale byly, viděli i strejdu v rakvi - ale prvně jsem zkontrolovala, jestli vypadá stejně, jako vypadal než umřel.
Takže pokud holky vezmeš, a já bych to doporučovala neb pohřeb je rozloučení hlavně pro příbuzné, tak jim řekni pravdu.
- Citovat
- Upravit
24.11.14 07:54
@Natalie79
V první řadě bych ti chtěla vyjádřit upřímnou soustrast 
A co se týče pohřbu, tak bych to holčičkám vysvětlila tak, že andílci si vzali jen babiččinu duši, a tělo leží v té rakvi, protože v nebi nemá tělo kde odpočívat. Ve čtyřech letech už děti dost věcí poberou, pochopí a nebalamutila bych jim hlavu nějakou pohádkou.
Jinak - byla jsem na pohřbu v kostele prvně v jedenácti letech a bylo to dost dlouhé a strašná zima. Myslím si, že holčičky budou mít mnohem více otázek, než jen dotaz na rakev, tak se na to pokus nějak psychicky připravit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 07:57
@krtek7489 Pockej. Nerikam povidat si o SMRTI 
Ale o tom cloveku, vzpominat na nej - ne na jeho smrt. Prohlizet fotky ne z doby nemoci, ale kdyz jsme byli spolu stastni. A pobrecet si, kdyz se mi z toho udela smutno, nechodit tajne brecet do koupelny
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 07:58
@Teeeri píše:
Děti na pohřeb nepatří.!
To si nemyslím. Mně zemřela babička, když mi bylo 11. Pár hodin před pohřbem jsem si vrazila nůž do ruky (nehoda, nepáchala jsem sebevraždu), omdlela jsem, bacila se hlavou o litinový radiátor. Tenkrát si mamka myslela, že to bylo z psychiky a na pohřeb mě nechtěla vzít. Dost jsem se s ní tenkrát chytla, babičku jsem milovala a neodpustila bych, kdybych se s ní tehdy nemohla rozloučit. Už je to skoro 20 let, ale dodnes, kdykoli jedu na Moravu, tak si s ní jdu „popovídat“ a přinesu jí kytku. Myslím, že právě ten pohřeb mi pomohl vyrovnat se s její smrtí lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 08:13
Smrt patři k životu a neměli bychom se smrti vyhýbat. Jsem pro říct dětem pravdu s tím, ze se na nás babička diva z nebe a ze už je ji zase dobře. Ruku na srdce, když nám někdo blízky umře, také se tím take utesujeme.
@Natalie79 upřímnou soustrast!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 08:21
@Teeeri píše:
Děti na pohřeb nepatří.!
Ja si kupodivu myslim totez, ve dvou pripadech.
Jednak v pripade malickych deti - tam spis kvuli tomu, ze z toho fakt nic nemaj a mohou rusit - ja treba pulrocniho syna na pohrbu sve babicky mela, spinkal u me v satku - ale byla jsem pripravena odejit z obradu, kdyby se rozplakal.
Druhak v pripade, ze nejde o smrt blizkeho cloveka. Brat je na pohreb souseda nebo vzdalene teticky je asi fakt zbytecne. Nudi se a nemaji ani duvod, proc se ucastnit, proc se loucit.
Ale. Pokud zemre nekdo detem hodne blizky, tak by bylo nefer je z toho rodinneho procesu smutneni a louceni vysoupnout. Tam si myslim, ze je to naopak hodne potrebne.
(a to jsem si fakt do tatkovy smrti myslela, ze deti budu pred otazkami smrti chranit a nezatezovat je - ted to vidim uplne opacne 
)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 08:29
Tak dětem bych řekla pravdu úměrně věku, nebála bych se před nimi brečet, je to součást toho. Jen k tomu pohřbu nevím. Já byla poprvé na pohřbu své milované babičky v 5 letech a od té doby pohřby nesnáším, nejraději bych se jim vyhla, nebo na ně šla v bílém. Mám z nich trauma. Takže já bych na pohřeb děti nebrala.
Taky nedávno jsem absolvovala i s malými (rozmezí 1 rok - 4,5 let) dětmi církevní pohřeb a syn (15 měs.) naštěstí usnul těsně před začátkem pohřbu, takže jsem ho nechala v kočáru před kostelem, dcera 3 roky to vydržela (být ticho, sedět,..) max 10 minut, pak už spíše rušila, neteř 1 rok to nedávala vůbec, v podstatě spíše rušila a druhá neteř 4,5 roku tak ta vydržela tak 20 minut a pak se začala nudit.
Takže na církevní pohřeb bych už vůbec děti nebrala, je delší a nevydrží být v klidu a potichu. A když začnou rušit, ostatní to velmi ruší a dívají se divně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 08:32
@tterka píše:
To si nemyslím. Mně zemřela babička, když mi bylo 11. Pár hodin před pohřbem jsem si vrazila nůž do ruky (nehoda, nepáchala jsem sebevraždu), omdlela jsem, bacila se hlavou o litinový radiátor. Tenkrát si mamka myslela, že to bylo z psychiky a na pohřeb mě nechtěla vzít. Dost jsem se s ní tenkrát chytla, babičku jsem milovala a neodpustila bych, kdybych se s ní tehdy nemohla rozloučit. Už je to skoro 20 let, ale dodnes, kdykoli jedu na Moravu, tak si s ní jdu „popovídat“ a přinesu jí kytku. Myslím, že právě ten pohřeb mi pomohl vyrovnat se s její smrtí lépe.
Ale je opravdu rapidní rozdíl, když tobě bylo 11 let. Zakladatelka píše o 4 letých dětech, který z toho nebudou mít vůbec nic. Napsala bych to jinak 4 leté děti na pohřeb nepatří. Účast dětí na pohřbu beru za vhodnou tak od školního věku, tzn. 6-7 let.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.14 08:33
@tterka píše:
To si nemyslím. Mně zemřela babička, když mi bylo 11. Pár hodin před pohřbem jsem si vrazila nůž do ruky (nehoda, nepáchala jsem sebevraždu), omdlela jsem, bacila se hlavou o litinový radiátor. Tenkrát si mamka myslela, že to bylo z psychiky a na pohřeb mě nechtěla vzít. Dost jsem se s ní tenkrát chytla, babičku jsem milovala a neodpustila bych, kdybych se s ní tehdy nemohla rozloučit. Už je to skoro 20 let, ale dodnes, kdykoli jedu na Moravu, tak si s ní jdu „popovídat“ a přinesu jí kytku. Myslím, že právě ten pohřeb mi pomohl vyrovnat se s její smrtí lépe.
Tak 11-leté „dítě“ (ty uvozovky jsou tam schválně) bych na pohřeb už vzala. To mi přijde v pořádku. Já bych na pohřeb nebrala dítě tak do 7 či 8 let, dle povahy dítěte. Pokud vydrží být v klidu delší dobu, tak klidně i v 6 letech, ale dříve mi to přijde spíše rušivé.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
