Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Izzz píše:
To máte super, že si to vaše děti rozmyslej a přistoupěj na vaši variantu řešení
Naše dítě řve, zalyká se, ječí…a jelikož nemluví, tak se nedomluvíme, v čem je problém. Ale vpodstatě všechno dělám blbě, páč ječí furt.
tohle občas dělá doma a nedostanu z ní nic, kde je problém. Většinou totiž nikde není, takže ji nechám svému osudu a je za chvilku klid a pak si o tom znovu „promluvíme“ Babička ta vždycky hned letí na první béknutí a malá toho dobře zneužívá.
@allinka píše:
@jepice Chtěla bych vidět, jak funguje „zásadně nenosit“. Moje malá (19m) když nechce jít, tak si stoupne přede mně, chytí mě za nohy, řve hopa hopa a když ji nevezmu, ječí jak na lesy, je schopná se válet po chodníku, a nedojdeme stejně nikam
To že dítě řvalo a vztekalo se mu nikdy u mě nebylo nic platné prostě čapnu za ruku a jde se a nezájem pokuď se začne válet pochodníku tak oznamuju že jdu sama a odcházím a to je pak fofr při dalším řevu jsem se řídila 1 pravidlem čapnu a jde se ![]()
@Izzz tak však on se nenechá táhnout jak hadr dva metry, ne? Nakonec povolí nebo ho pustit na zem, aby si hezky dosedl prdýlkou na tvrdo.
Jéé já si fakt přijdu, jak matka marťanka, asi jsem fakt benevolentní, když já to prostě nechávala všechno být, pořád jsem říkala, je malá, ono jí to dojde, nedošlo, je to ještě horší, vymýšlí si u všeho, teď že čistit zuby si chce sama a od nás se prostě nenechá, já jí nerada vidim plakat, nebo mi srdce nedovolí si s ní nehrát, když donese hračku a řekne maminko hrát s koníčkama, tak prostě si s ní hraju, to období je tak krátké a já se snažím si jí užít na maximum, jsem prostě taková, ale vím, že jsem si tím ušila na sebe bič a malá se mnou zametá, jak se jí chce, ona není zlá, ani není nijak extra zlobivá, jen je prostě svá, to chci, to ne, to sama, to s maminkou a když se jí t onedovolí, je to čertice! ![]()
@Ariadne naprosto s tebou souhlasím…
scény u jídla nesnáším snad nejvíc..
ale naštěstí už to chápe, takže to na mě nezkouší.. Ví, že mě to dokáže vytočit do běla…
![]()
@klarushka píše:
To že dítě řvalo a vztekalo se mu nikdy u mě nebylo nic platné prostě čapnu za ruku a jde se a nezájem pokuď se začne válet pochodníku tak oznamuju že jdu sama a odcházím a to je pak fofr při dalším řevu jsem se řídila 1 pravidlem čapnu a jde se
na některý děti to odcházení funguje. Když bylo B kolem 1,5roku, tak klidně zdrhla na druhou stranu vysmátá. Teď když řeknu, že jdu, tak za mnou metelí a můžu to použít, ale některým dětem to je asi šumák
Jak píšete o tom výběru, tak musím říct, že to se mi taky osvědčilo - u obou starších dětí jsem to tak dělala, že dostali na výběr ze dvou možností (ovoce tohle nebo tohle? tepláky tyhle nebo tyhle?) a co si vybrali, to holt měli. Taky to někdy zkoušeli, že ne a že tohle jíst nebudou, i když si o to řekli, ale prostě když si něco vybrali, tak to tak bylo. A oni to časem pochopili a scény ustaly. S kočárek jsem to taky dělala tak, že jsem ho brala vždycky. My taky ze začátku procházku začínali pěšky - dítě se prostě těšilo, že vyrážíme, a chtělo se proběhnout a ne hned být uvázaný v kočáře, ale věděla jsem, že ještě dlouho nevydrží, takže jak ho chůze přestala bavit, šupla jsem ho do kočáru a pružně jsem přešla na místo určení. Na hřišti si zase vylezlo. A s tím odmítáním tatínka jsme to taky zažili, oba měli období plus minus před tím druhým rokem, že chtěli jen maminku a nikoho jinýho. My jsme je teda nechali a nenutili nijak. Jako jo, když jsem potřebovala zajít někam sama, ke kadeřnici, doktorovi apod., tak to museli vydržet, ale bylo to vždycky s pláčem a mě to netěšilo, takže jsem jim po tu přechodnou dobu dopřála být s maminkou a musím říct, že to přešlo. Nepamatuju si už, jak dlouho to trvalo, pár týdnů nebo spíš možná měsíců jo, ale přešlo to jak mávnutím proutku. Beru to tak, že to prostě je nějaký období, který zas přejde. Hlavně jsme se tím nijak nestresovali. Nechce se vést za ruku s tatínkem, ale s maminkou? No tak ať se drží mě, vždyť je to fuk. Pak zas začal být v kursu tatínek a všechno jen s tatínkem, tak si to manžel taky užil ![]()
@ZebruskaPruhoska já si taky máleho užívám na maximum.. Utíká to rychle, ale věř, že pokud jí nastavíš hranice, tak si to budeš užívat ještě víc… Budeš pyšná, jak si krásně vyhraje sama a jak krásně papá.. Odpadnou ti ty scény u jídla i u samostatného hraní.. Nebudeš muset každou chvíli vymýšlet něco nového… Musíš být prostě jen tvrdší, malá by to měla pochopit, ale nesmíš ustoupit.. ![]()
@Ariadne píše:
@Izzz tak však on se nenechá táhnout jak hadr dva metry, ne? Nakonec povolí nebo ho pustit na zem, aby si hezky dosedl prdýlkou na tvrdo.
dva metry? no nechá se nést tak dlouho, jak daleko půjdu. já ho držim za zápěstí a nesu. on ty nohy na zem nedá. a kdybych odcházela, bude zdrhat na druhou stranu
@Izzz píše:
@Hoa Mai já když chytnu za ruku, on povolí tělo a za tu ruku visí, kope nohama…výdrž má velkou. mám táhnout kočár, 11 kilový hejbací dítě…a věřit, že mu to dojde?
Asi tak. Jako komentáře typu „to bych mu netolerovala, prostě JDEME“ to mě vždy pobaví. Jako moje děcko se vždycky v tu chvíli jaksi ztransformovalo do takové záhadné ječící hmoty ani chodící ani ležící a vydržel hooodně hooodně dlouho..
@Ariadne píše:
na některý děti to odcházení funguje. Když bylo B kolem 1,5roku, tak klidně zdrhla na druhou stranu vysmátá. Teď když řeknu, že jdu, tak za mnou metelí a můžu to použít, ale některým dětem to je asi šumák
No pokuď je to dítku šumák tak nevím co udělat páč s tím jsem se eště nesetkala
i když jsem hlídavala kamarádky dceru, malou ségru nebo moje dítě tak se vždy báli že je tam nechám a sice s řevem ale metelili ![]()
@marmelada78 píše:
Asi tak. Jako komentáře typu „to bych mu netolerovala, prostě JDEME“ to mě vždy pobaví. Jako moje děcko se vždycky v tu chvíli jaksi ztransformovalo do takové záhadné ječící hmoty ani chodící ani ležící a vydržel hooodně hooodně dlouho..
noooo? a rada?
@Izzz njn, ono u každého dítěte je to asi jinak intenzivní, náš není nějak extrémní vztekloun. On se naštěstí v takových případech po zemi neválí, jen řve a jde pomalu, nebo se zastaví, takže chytnu za ruku a popoháním (teda dělala jsem to tak, jak už jsem říkala, tak už to nedělá). Pokud jdeme jen kousek, nebo malý jede na motorce, tak kočár neberu, on v něm stejně nechce moc být a radši si vybere tu chůzi, ale zásadně netahám. Jsem těhotná, když ho často zvedám a poponáším, bolí mě pak břicho, před synem jsem měla jeden potrat a nehodlám riskovat další.
Druhá věc je ta, že náš syn nastěstí zatím nemá moc dlouhou výdrž. Vždycky to zkusil párkrát a když viděl, že neustoupím, tak přestal. Ale je ještě malý, ten největší nápor vzdoru může teprv přijít.
Příspěvek upraven 17.06.15 v 13:59
@Izzz píše:
@Hoa Mai já když chytnu za ruku, on povolí tělo a za tu ruku visí, kope nohama…výdrž má velkou. mám táhnout kočár, 11 kilový hejbací dítě…a věřit, že mu to dojde?
hele přítel, když kluk nechce odejít z hřiště, ho prostě vezme (bez scén a něžně, ale pevně)za celé tělo, přehodí si ho přes rameno a jde se. Klidně se u toho i usmívá, dělá na kluka legrace, takže řev ani není, kluk je zvyklý už za tu dobu a ani se nebrání..někdy tedy řve..ale přehodí si ho přes rameno a jde se!
a jednu ruku má ještě volnou. ![]()
plně souhlasím. Taky se moc neloučím, prostě pápá, vysvětlím, kam jdu a je to.
Osvědčilo se mi hlásit, co bude následovat a naladit na blízké cíle - támhle jsou šneci, támhle je kamínek, támhle je klacek, kytičky, bagr atd.