Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Celý život neoblíbená a osamocená
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
11.3.20 15:08
1. začni brát léky. To že se bojíš není nic podstatného - prostě ten strach překonej a zároveň až léky zaberou, tak se ten strach zmírní a zároveň bude jednodušší pamatovat na to, že je máš brát pravdielně.
začni přebírat zodpovědnost za svůj život a za svoje zdraví - tímhle přístupem si jen víc a víc ubližuješ. Ty - sama sobě. Dokud se s tm nesmíříš, tak se ti nezačne dařit lépe.
Jsi v psychoterapii? Vstup do psychoterapie a zkus se učit jak funguje vztah v chráněném prostředí s nějakou terapeutkou/terapeutem, kterému budeš věřit.
Až ti to půjde a s ním či ní ti to bude připadat lehké, tak vstup do skupinové psychoterapie.
A to že je někde čekačka půl roku, tak to přece neznamená, že to musíš vzdát - za půl roku se ti zázračně líp neudělá.
Máš po ruce nástroje, jak si ulevit a pomalu začít přebírat kontrolu nad svým životem, abys ho žila tak jak chceš - to je jíst léky a učit se jak fungují vztahy mezi lidma v rámci psychoterapie.
Pokud se nadále budeš chovat nesmyslně - vymýšlet si důvody proč nemůžeš užívat léky a věřit úzkosti že nesmíš brát léky, bude ti jen a jen hůř. Samozřejmě že ti úzkost lže, že léky brát nemsíš - je to něco, co by ji dokázalo efektivně potlačit a to ona nechce - daleko raději ti bude lhát a krást ti víc a víc ze života.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.3.20 15:20
@Ou Děkuji za rady. A s těmi prášky se snažím ale opravdu se hrozně bojím. Po těch minuli h mi bylo fakt strašně zle a brát pravidelně prášky je pro mě opravdu problém. Zkoušela jsem vše hno možný. Mám napsaný nějaký pravidla kterých se chci teď držet ale bohužel musím počkat az mi uplyne výpovědní doba. Mám jen noční díky kterým nemám šanci dělat normální věci. Na psychoterapii ještě nechodím. Zkusím tady někoho v okolí sehnat. Děkuji za radu. Samozřejmě že to nevzdávám, jen to tu dobu nevydržím pokud to má bejt pořád stejný. Takhle jsem to myslela.
- Citovat
- Upravit
11.3.20 15:23
Za to, že v osmadvaceti bydlíš u rodičů není ničí chyba, jen tvoje. Měla jsi dost času se osamostatnit. Možná že kdyby ses osamostatnila, zjistila bys, kde je problém. Já taky bydlím sama, se psem, mám sice chlapa, ale nebydlíme spolu. Mám pár přátel, nevadí mi bejt sama, neočekávám že mě někdo bude bavit, když s někým chci být, prostě jsem, napíšu sama a nečekám, až se ozve. Zároveň nikomu nedělám vrbu tak, aby toho zneužíval. Osamostatni se - je to vyznamnej krok k tomu mít se ráda a stačit si sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.3.20 15:27
Musíš prestat svalovat věci na ostatní a začít se měnit…
Minimálně bys měla se sama o sebe postarat a osamostatnit se..
Najdi si nějaké psychologické sezení. Že nemáš přátelé asi ukazuje, že nevystupuješ dobře..a nejsi sympatická..chce to na sobě zamakat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
PaníKadrnožková
11.3.20 15:43
No, zda se mi, ze kazda zaminka, proc se citit mizerne, dobrá. Ze bydlis ve 28 u rodičů jeste neni nic hroznyho, pokud nedas sama podnajem, tak by byl nesmysl se tim bicovat. Navic ve tvem stavu bych se soustredila na neco jineho. Na dite mas cas a hlavne se musis dat do kupy, to bych taky neresila.
Resila bych tu pricinu osamoceni. Na jednu stranu se popisujes jako megaobetava pritelkyne, co se rozkraji pro druhe, na druhou stranu pises, ze lidi v okoli nechroupou tvuj zivotni styl? Nebo jakou zvlastnost? Tvuj popis je nicnerikajici 
Na sviňoura narazil v zivote kazdy, to taky skoc.
Jinak je super, ze jsi vyhledala psychiatricku, ale pokud nejsi ochotna udelat nic z toho, co ti nabizi, aby se ti ulevilo, tak je to uplne zbytečné. Neni to soucasti tech tvych „zvlastnosti“, se kterymi narazis? Treba jsou vztahy s tebou vycerpavajici, ty hlefmdas pomoc, ale kdyz prijde, tak ji odmitnes. Ta sama uz prijit nemusi…
Takze vlastne na tvuj dotaz a k tvemu trapeni se skoro nenabizi nic, co by clovek konkretniho rekl
- Citovat
- Upravit
Anonymní
11.3.20 15:44
@Azeretereza Od 18 jsem byla pryč. Jenže jsem se před 3 lety rozešla s přítelem a musela zas k našim. Tady u nás jsou nájmy hrozně drahý takže to prostě neutahnu.12000 za 1+1 neutahnu. Vím že se musím osamostatnit ale je to prostě nějak momentálně nereálný. S tou vrbou máš asi pravdu. Měla bych s tím přestat a nenechavat se využívat. Lidi kolem mě mají už děti a rodiny takže můžu psát jak chci, stejně většinu času nemůžou. Musím teď zamakat sama na sobě… Děkuji za odpověď.
- Citovat
- Upravit
Lalelale
11.3.20 18:00
Jenže ono často „jsem upřímná, říkám věci na rovinu a jsem svá“ v překladu znamená „drzá, dává nevyžádané rady a neumí se chovat“ neříkám, že je to tvůj případ, vůbec tě neznám a soudit nemohu, ale je zvláštní, že jsi ve 28 zcela osamělá. Zkusila bych se zamyslet, zda třeba lidé neměli podobné poznámky ohledně tvého chování nebo zkusit popremyslet, zda se fakt nechovas špatně. Nebo se někoho napřímo zeptat, ale podle mě by většina lidí nebyla upřímná, kdyby měli říct něco negativního.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
11.3.20 18:33
@Lalelale možná občas nějakou nevyžádanou radu dám. Ale zase vím, že vše má své hranice a zase drzá si myslím nejsem. Nejsem zase typ člověka co by svoji upřímnosti chtěl ubližovat lidem. Na to si zase dávám pozor a pokud někdo chce opravdu vědět můj názor, snažím se mi to podat tak, aby se ho to nejmíň dotklo. Spíš jsem taková, že pokud mi někdo nesedne, neumim se přetvarovat a list mu do zadku nebo ho vyhledávat. Jsem z jedny stránky dost uzavřená. Problém asi bude v tom, že když nemám náladu, umím bejt fakt protivná. Jsem dost vybusna a dělat že mi nic není taky neumím. Najdu si nějakého psychoterapeuta a uvidíme. Každopádně to takhle nechat nechci. Chci se změnit ale sama to nedokáži…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
11.3.20 18:52
Tak trosku mi pripominas me, jen ja jsem uz o par let dal. Na zakladni i stredni skole jsem byla ta divna, co do kolektivu nezapadla. Ta, co si cetla misto koureni za skolou a vymetani diskotek a zehleni vlasu. Ta, ktere drazi spoluzaci v sedme tride rekli, ze mezi ne nepatrim a vsichni jsou proti me.
Par let jsem z toho byla v haji, placala se ve vztazich se zoufalcema a chodila si pro antidepresiva, nez jsem si konecne rekla, ze mi cely vesmir muze skocit na zada.
Ze nemusim byt „normalni“, predstirat jen abych se porad nekomu zavdecila. Ze si muzu najit pratele mezi podobne divnyma lidma (ano, existujeme. Nejsi v tom sama 
), kteri jsou mymi prateli uz dlouhe roky a jsou mi daleko blizsi, nez moje rodina. Ze si muzu (v mezich zakona, samozrejme) delat, co chci a nikomu do toho nic neni. Cesta k tomuhle poznani bolela, mockrat jsem si natloukla a spalila se, ale jsem ted spokojena a stastna, jako jsem dlouho nebyla.
Urcite bych v tvem pripade zvazila odstehovani, me to pomohlo neskutecne, postavit se na vlastni nohy a videt, ze fakt nejsem tak neschopna, jak si nekteri dodnes mysli.
Najdi si neco, co ti dela radost a poradne se tomu venuj. Pises, ze mas misto deti pejska - mohla bys treba brat psiky z utulku na poradne vychazky, vycistis si hlavu a pomuzes jim. 
Zvazila bych i vymenu psychiatricky, pokud k te svoji nemas duveru, nebo ti jeji pristup nesedi. Ja mela stesti na pana doktora, ktereho by asi vetsina zen tady nesnesla, ale ja presne takovy pristup tehdy potrebovala.
Hodne sil 
- Citovat
- Upravit
Sybilla2020
11.3.20 19:13
@Anonymní píše:
Ahoj holky. Nějak nevím jak už dál. Ve 28 letech bydlím u rodičů, místo dítěte mám psa a kamarády žádné. Jsem dost svá, bezprostřední, upřímná, neumim se přetvarovat a říkám věci tak jak cítím, delam to, co zrovna udělat chci a co nechci prostě nedělám. Lidé to nějak nezvládají nebo nevím kde je problém. Nikdo semnou nevydrží bejt v kontaktu. Nikdo se semnou nechce bavit a to si nemyslím že jsem zlá. Ba naopak. Když můžu pomůžu, přijedu, zařídím, udělám, poradím. Jsem lidem dobrá jen v ty chvíli kdy se cejti špatně. Říkají o mě, že ze mě srší pozitivní energie na km daleko a že jim vždy zvednu náladu a změním pohled na život. Jenže jakmile jsou ok, jako bych nebyla. Nedej bože když mám problém já. Trpím depresí už hrozně dlouho, uvnitř se uziram, křičím o pomoc ale nikdo to neslyší. Snažím se vypořádat se svým problémem do toho problémy cizích a já toho začínám mít opravdu dost. Neumím to ventilovat takže se mi to vše usazuje v žaludku a pomalu tráví… Je toho na mě už moc. Teď do toho uskost, ataky, věčnej strach. Lidi od kterých jsem čekala pomoc se ke mě otočili zády a člověk kterému jsem opravdu věřila si ze mě akorát delal srandu a teď v okolí o mě koluje kdo ví co. Mám pocit že už to nezvládnu. Rodiče absolutně nepomůžou. Spíš to zhoršují… Nemám chuť do života… Jsem natlakovana jak papiňák před bouchnutím a přestávám to zvládat. Psychiatricka tvrdí, že to nic není a napsala mi prostě AD i když ví, že se je bojím brát(po prvních mi bylo hrozně zle a k tomu můj velký problém je panickej strach ze smrti) a prostě prášky brát neumím. (Pravidelný věci mi dělají problém) a že mě pošle na nějaký program ale cekacka je třeba půl roku. To ale nevydržím jako. Nezvládnu to už moc dlouho a nevím co mám prostě dělat. Komu se svěřit. Holky poraďte mi.
Takže za prvé v tvém případě radím okamžitě nasadit léky. Bylo ti po jedněch špatně? Po druhejch nebude. Chvíli trvá než zaberou, třeba i měsíc. Ale to zvládneš! Za druhé, za pracuj na hledání přátel. Kamarádů. V tom si myslím je zakopaný pes. Jakmile se nějakou kamarádku najdeš tak se ti stav určitě zlepší! Jen na sobě musíš máknout! To že jsi dost svá, bezprostřední, upřímná, říkáš věci tak jak cítís, delaš zrovna to co chceš… Jako dobrý, ale jestli chceš nějaké přátelé, tak s tím budeš muset asi trochu ubrat. V přátelství, kamarádství nejde dělat jen to co chceš ty. Musíš se občas přizpůsobovat, dělat to co chce i ten druhý a ne jen ty. S upřímností musíš umět zacházet chytře. Nemůžeš hned na všechny vybalit tvoje upřímný názory, který můžou tomu druhýmu ublížit něho ho ranit! Musíš brát ohledy… Atd. Zapracuji na sobě a bude To dobře. Uvidíš že jo!
- Citovat
- Upravit
Sybilla2020
Anonymní
11.3.20 19:37
@Anonymní píše:
Tak trosku mi pripominas me, jen ja jsem uz o par let dal. Na zakladni i stredni skole jsem byla ta divna, co do kolektivu nezapadla. Ta, co si cetla misto koureni za skolou a vymetani diskotek a zehleni vlasu. Ta, ktere drazi spoluzaci v sedme tride rekli, ze mezi ne nepatrim a vsichni jsou proti me.
Par let jsem z toho byla v haji, placala se ve vztazich se zoufalcema a chodila si pro antidepresiva, nez jsem si konecne rekla, ze mi cely vesmir muze skocit na zada.Ze nemusim byt „normalni“, predstirat jen abych se porad nekomu zavdecila. Ze si muzu najit pratele mezi podobne divnyma lidma (ano, existujeme. Nejsi v tom sama
Urcite bych v tvem pripade zvazila odstehovani, me to pomohlo neskutecne, postavit se na vlastni nohy a videt, ze fakt nejsem tak neschopna, jak si nekteri dodnes mysli.
Najdi si neco, co ti dela radost a poradne se tomu venuj. Pises, ze mas misto deti pejska - mohla bys treba brat psiky z utulku na poradne vychazky, vycistis si hlavu a pomuzes jim.
Zvazila bych i vymenu psychiatricky, pokud k te svoji nemas duveru, nebo ti jeji pristup nesedi. Ja mela stesti na pana doktora, ktereho by asi vetsina zen tady nesnesla, ale ja presne takovy pristup tehdy potrebovala.
Hodne sil
Ty jo… Asi si sme v něčem hodně podobné. Asi je můj velký problém bydlení s těma rodičema. Furt poslouchat musíš, měla bys, udělej, chovej se tak, takhle se nechovej, tohle nedělej… Snažím se jim vyhovět a tím dusim to, kdo opravdu jsem. Už mě nebaví se přetvarovat a bejt někdo jinej…
- Citovat
- Upravit
11.3.20 19:52
@Anonymní píše:
@Azeretereza Od 18 jsem byla pryč. Jenže jsem se před 3 lety rozešla s přítelem a musela zas k našim. Tady u nás jsou nájmy hrozně drahý takže to prostě neutahnu.12000 za 1+1 neutahnu. Vím že se musím osamostatnit ale je to prostě nějak momentálně nereálný. S tou vrbou máš asi pravdu. Měla bych s tím přestat a nenechavat se využívat. Lidi kolem mě mají už děti a rodiny takže můžu psát jak chci, stejně většinu času nemůžou. Musím teď zamakat sama na sobě… Děkuji za odpověď.
Osamostatnění neznamená, nemám na nájem, šup zpátky pod ochranná křídla k rodičům. Dospělý člověk není dospělým, jen pokud jsou nájmy přijatelné. Mě máma jednoho dne, bylo mi 26 a dodělávala jsem VŠ, řekla, máš měsíc na to, aby ses o sebe začala starat. Zákonnou povinnost jsem splnila, už nemám peníze, tady máš peníze na poslední měsíc a starej se. Neexistovalo - a kdyby ti to nevyšlo, tak přijď, já ti pomůžu - prostě bylo to, za 30 dní se staráš o sebe, nedám ti ani korunu. A musela jsem. Od té doby se o sebe starám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.3.20 19:55
@Anonymní píše:
Ty jo… Asi si sme v něčem hodně podobné. Asi je můj velký problém bydlení s těma rodičema. Furt poslouchat musíš, měla bys, udělej, chovej se tak, takhle se nechovej, tohle nedělej… Snažím se jim vyhovět a tím dusim to, kdo opravdu jsem. Už mě nebaví se přetvarovat a bejt někdo jinej…
Chovej se tak, jak to citis. Za prve se ti neskutecne ulevi a za druhe je to vyborne sito na lidi, ktere ve svem zivote nechces. Ja se odstehovala tri sta kilometru od rodne vesnice a nemohla jsem to udelat lepe. Kdyz je potreba, zajedu a pomuzu, pravidelne volam, ale uz nerikam ani zdaleka vsechno. Za ty otazky, probirani na rodinnych seslostech a neustale reseni to fakt nestoji. A i tak jsem u stedrovecerni vecere dostala doporuceni, ze bych se nad sebou mela zamyslet a konecne se vdat 
Ale kdyz to je jednou za cas, daleko lepe to zvadnes se zdvorilym usmevem, nez v tom zit kazdy den…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky. Nějak nevím jak už dál. Ve 28 letech bydlím u rodičů, místo dítěte mám psa a kamarády žádné. Jsem dost svá, bezprostřední, upřímná, neumim se přetvarovat a říkám věci tak jak cítím, delam to, co zrovna udělat chci a co nechci prostě nedělám. Lidé to nějak nezvládají nebo nevím kde je problém. Nikdo semnou nevydrží bejt v kontaktu. Nikdo se semnou nechce bavit a to si nemyslím že jsem zlá. Ba naopak. Když můžu pomůžu, přijedu, zařídím, udělám, poradím. Jsem lidem dobrá jen v ty chvíli kdy se cejti špatně. Říkají o mě, že ze mě srší pozitivní energie na km daleko a že jim vždy zvednu náladu a změním pohled na život. Jenže jakmile jsou ok, jako bych nebyla. Nedej bože když mám problém já. Trpím depresí už hrozně dlouho, uvnitř se uziram, křičím o pomoc ale nikdo to neslyší. Snažím se vypořádat se svým problémem do toho problémy cizích a já toho začínám mít opravdu dost. Neumím to ventilovat takže se mi to vše usazuje v žaludku a pomalu tráví… Je toho na mě už moc. Teď do toho uskost, ataky, věčnej strach. Lidi od kterých jsem čekala pomoc se ke mě otočili zády a člověk kterému jsem opravdu věřila si ze mě akorát delal srandu a teď v okolí o mě koluje kdo ví co. Mám pocit že už to nezvládnu. Rodiče absolutně nepomůžou. Spíš to zhoršují… Nemám chuť do života… Jsem natlakovana jak papiňák před bouchnutím a přestávám to zvládat. Psychiatricka tvrdí, že to nic není a napsala mi prostě AD i když ví, že se je bojím brát(po prvních mi bylo hrozně zle a k tomu můj velký problém je panickej strach ze smrti) a prostě prášky brát neumím. (Pravidelný věci mi dělají problém) a že mě pošle na nějaký program ale cekacka je třeba půl roku. To ale nevydržím jako. Nezvládnu to už moc dlouho a nevím co mám prostě dělat. Komu se svěřit. Holky poraďte mi.