Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat ![]()
Prostě vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Nejjednodušší je mu naplácat, to je ale zároveň to nejhorší.
Jeden psycholog rikal o prichodu sourozence krasnou vec. Vzijte se, ze jste prvni milovana opecovavana manzelka a pro manzela a rodinu vzdy na prvnim miste a za nejake tri ctyri roky Vam domu manzel privede manzelku cislo dve…
Takhle nejak se citi trileti prvorozeni… ![]()
@verulicek píše:čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat
nejde o to, že dostal na prdel, ale za co dostal ![]()
@Hanka1 píše:
Jeden psycholog rikal o prichodu sourozence krasnou vec. Vzijte se, ze jste prvni milovana opecovavana manzelka a pro manzela a rodinu vzdy na prvnim miste a za nejake tri ctyri roky Vam domu manzel privede manzelku cislo dve…Takhle nejak se citi trileti prvorozeni…
je to v knize Sourozenci bez rivality, kde si fakt máte představit, že manžel ( v případě povolené bigamie) dovede domů druhou manželku a řekne vám - tak a toto je moje další manželka bude teď s námi bydlet tak ji měj ráda ![]()
Ano až po přečtení této věty jsem si uvědomila, že chtít po synovi aby miloval svého bráchu protože je to brácha je prostě blbost. Brácha přišel „vzal mu“ maminku a to je jediné co on vidí a je jenom na mně jak mu vysvětlím, ukážu, že je miluji oba a že mít bráchu je prostě skvělé ![]()
Příspěvek upraven 06.08.14 v 10:25
@verulicek píše:čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat
to by bylo v pohodě, pokud by to bylo v situaci, co to vyžaduje.. Taky jsem klukovi lupnula, ovšem musí to mít opodstatnění a v období vzdoru je to zcela zbytečné ![]()
@verulicek píše:čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat
jenže k bití je důvod a důvod ![]()
pokud dítěti 3× řeknu, že nesmí sypat jídlo z misky na podlahu (a před tím vysvětlím několikrát proč) a dítě to zase udělá a ještě se u toho směje a zkouší trpělivost rodiče, tak v takovou chvíli je plácnutí přes zadek pochopitelné - neříkám, že správné, ale pochopitelné a není to důvod takového rodiče ukamenovat
pokud matka bije dítě, které se jí drží za nohu a nechce ji pustit, aby od něj odjela pryč, tak to bití nespraví, jen to ješět více nabourá psychiku dítěte ![]()
@Anonymní píše:
Já jsem se s ním celý den, akorát už nemůžu jisté věci, to je jasné. Na mimi se těší, pěkně o něm mluví, hladí bříško. Nechovám se k němu jinak než kdy jindy. Pořád má celou moji pozornost. @peeli Citové vidírání? Myslíš, že mi to dělá dobře? Pane bože
Hele, já mám děti dva roky po sobě. Syn se taky na miminko těšil, nadšeně se mnou chystal výbavičku, cizí miminka ho fascinovaly, pořád doma mluvil o miminku. U nás to bylo teda v pohodě až do porodu. Pak přišla ta realita. Obrovská změna, doma vetřelec, máma najednou nebyla jen pro něj. Ať jsem se snažila sebevíc, přeci jenom tady byl ten novorozenec, kterému jsem se musela chtě nechtě věnovat. Začaly šílené scény, měl záchvaty vzteku, házel s věcma, do mě kousal… prostě žárlil, snažil se na sebe upozornit. Není to dospělý, co umí ovládat a vyjadřovat emoce jiným způsobem. Je to malé dítě a jinak vyjádřit to, co ho trápí, neumí. Navíc u nás v těch 2 letech začalo i to období vzdoru, takže to bylo zkrátka jedno s druhým. Dneska už je to rok, syn je citlivý, hodně dlouho si pamatuje negativní zážitky. Období vzdoru máme stále, chodí to vždy ve vlnách, chvíli je klid a pak jsou měsíce, kdy je scéna stokrát za den, kdy sebou práskne o zem a mlátí hlavou do ní, reaguje negací naprosto na všechno…
Na každé dítě v takových situacích platí něco jiného - někoho obejmutí, někomu promluva, někdo se musí vyvztekat… ale bitím nevyřešíte vůbec nic. Jo, vám se uleví, ty vaše emoce a nahromaděný vztek se vyplaví. Ale toť vše. Na takovém malém dítěti to může, z psychického hlediska, nechat opravdu stopy. A to ještě ten sourozenec není na světě, že jo. Zkrátka je to jen o tom, že to neumíte vy vyřešit jinak. Syn nedělá bugr proto, že zkrátka chce. Dělá to proto, že má nějaký problém a lépe se s ním vypořádat zatím nedokáže. Takže změnit přístup, vzít v potaz, že malý ty změny cítí (3-leté děti nejsou blbé, oni opravdu vnímají kde co, ať se může zdát, že ne) a najít způsob, jak budete na ty scény reagovat. Já třeba nechávám malého vyvztekat. Na něj nic jiného neplatí. Když na něj člověk začne mluvit, tak je to ještě horší a ještě víc ho to vyprovokuje, stejně jako nějaké obejmutí… apod. Takže dokáže ječet v amoku klidně dvě hodiny, je to na palici, ale zkrátka se snažím ovládat a nevšímám si ho ho. On se vyvzteká, uklidní se a zase je pohoda.
@verulicek píše:čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat
no v této situaci je lupnutí na zadek opravdu to nejhorší řešení. Protože proč přemýšlet, proč chtít vědět jak se dítě cítí, proč měnit sebe - když stačí dát na zadek ![]()
@verulicek píše:čekala jsem že se tu nani sesypete kvůli tomu že malý dostal na prdel…zakladatelko, tohle tu nesmíš nikdy přiznat
Jenže ona je situace a situace. To poznáš časem. Máš ještě mimino. ![]()
Mám doma to samé, jen je to holčička (taky tři roky). Je taková od chvíle, co jsem otěhotněla. Miminko miluje, ale prostě jí to nebrání v tom, aby se chovala takhle. Oni tím na sebe upoutávají pozornost, je to takové jejich volání o pomoc. Zhluboka dýchej, počítej nahlas do deseti… Jsou to emoce, se kterými ten malý človíček ještě neumí pracovat, neumí je ovládat a teď mám rozečtené dvě knihy, které se shodují na tom, že je potřeba ty emoce nepotlačovat v tom smyslu, že je potřeba, aby j to dítě prožilo a naučilo se uklidňovat samo. Takže projevit účast s tím dítětem, ale zároveň si samozřejmě trvat na svém. Pozor, většinou se rozbrečí ještě víc, ale i rychle uklidní. Takže když třeba odjíždíš, tak místo abys popírala jeho pocity stylem, že se nic neděje a že jsi přece hned zpátky, tak řekneš něco v tom smyslu: Ty nechceš, abych odjela? (Ty bys chtěl jít se mnou?) Ale maminka říká ne, viď? Prostě projevíš účast, pak třeba pohlaď, dej pusu a prostě jeď. On se s tím časem popere sám, ale není dobré mu říkat (vnucovat) co cítí a že by se měl cítit jinak. Vím, že je to těžké, hodně těžké, mně to taky nejde
Ale snažím se. A věř mi, že u pětileťáka je to horší, u toho už člověk očekává trošku jinou reakci, než je hysterák
Mám to doma totiž dvojmo ![]()
Proto se ptám, co s tím, co dělat. Jste se na mě seypaly jak kdybych ho mlátila od rána do večera. Tady chtít radu, to je fakt za trest ![]()
@Anonymní píše:
Proto se ptám, co s tím, co dělat. Jste se na mě seypaly jak kdybych ho mlátila od rána do večera. Tady chtít radu, to je fakt za trest
rady máš skoro v každém příspěvku, stačí pozorně číst ![]()