Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Co se vzpurnými dětmi:o))
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
21.2.16 14:31
@CokeLady píše:
Je mu buřt úplné fungování toho, jak by to chtěl? Je mu buřt, že nedostane nové oblečení nebo dobrou večeři (rohlík s máslem ještě k večeři nikoho nezabil a po večeři spát), když nebude moct s kámošema ven? Nevadí mu, že na tom tabletu nebude týdny?
Vím že se Ti tomu těžko věří, ale fakt jsou takové, mám takového 4 letáka. Můžu mu zakázat naprosto cokoliv a je mu to ÚPLNĚ JEDNO. Zakázala jsem tablet, už si na něj měsíc ani nevzpomněl.. to je jen příklad. Je to peklo pak u takového dítěte vymyslet nějakou motivaci nebo „trest“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.2.16 17:47
@marmelada78 presne vim o cem mluvis. Zatim jediny co jakztakz funguje je kdyz chci starsi zakazat krouzek keramiky, ale to pouzivam vyhradne ve spojeni se skolou a ne jako trest ale dusledek. Jediny co jakz takz funguje tak delat zaseklou gramofonovou desku…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.2.16 18:25
Můj puboš, když má zakázaný počítač, utápí se v knížkách. Proleží v nich celý den. Já si na jeho stavy tak nějak zvykla s tím, že jednou mu snad dojde, proč by se měl česat, zavazovat si tkaničky apod
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.2.16 18:28
@CokeLady píše:
týjovka, dyť to je uplně intelektuál, dredy, rozcapený bagančata a knížky.
asi tak Zvenku je to srand 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.2.16 20:06
U nás když jim něco zakážu 4 a 6 let( hraní na tabletu, nebo televizi) no tak se prostě s bráchou kopou. Když je pošleme do svých pokojů tak tam něco rozbijou, zničí, ucpou umyvadlo papírovou drtí… prostě nějakou hajzlovinu si vždycky najdou. Na každý příkaz ( úkol cokoliv) má ten starší deset odpovědí a je schopnej debatovat hodinu. Mladší se rozbrečí že to nezvládne. 
Pozitivní ani negativní motivace nefunguje.
Např malej stále ubližuje dětem ve škole, každej měsíc má dvě poznámky. Za to má automaticky zákaz hraní na tabletu ( ztrácí jakoukoliv motivaci spolupacovat) A psycholožka nám radila aby si to hraní mohl odpracovat a zístkat ho za svoji píli znova celé.
Z toho mi ovšem vychází že sice budu mít doma šikovnýho jedničkáře (je opravdu hodně chytrej) ale zároven tyrana, co se ho děti kolem bojí. A ještě za to dostane odměnu 
- Citovat
- Upravit
21.2.16 21:50
@CokeLady píše:
Je mu buřt úplné fungování toho, jak by to chtěl? Je mu buřt, že nedostane nové oblečení nebo dobrou večeři (rohlík s máslem ještě k večeři nikoho nezabil a po večeři spát), když nebude moct s kámošema ven? Nevadí mu, že na tom tabletu nebude týdny?
No v tom věku kolem těch tří čtyř let mu bylo fakt úplně jedno, jestli mu zakážu pohádku, televizi. Otočil se a šel dělat něco jinýho. Sladkosti nejedl. Tablet jsme neměli a na počítač nechodil. Žravej byl tak, že mu bylo jedno, hlavně že něco je. Stejně tak jako zakazovat chodit ven a tyhle věci. To bylo vždycky hodně kontraproduktivní - nebyl unavenej a bylo to ještě stokrát horší.
Teď je větší. A je to s ním mnohem horší. Hodinu (a to nekecám) je schopnej se vztekat a hysterčit kvůli tomu, že má jít číst. Když se po hodině jakžtakž uklidní, tak má přečteno za 5 min A prostě nepochopí, že kdyby šel hned a bez scén, mohl by si tu hodinu hrát. Nefunguje ani takovéto - přečteš v klidu a něco dostaneš
Zabavím hračku, i tu oblíbenou a za pět minut si na ní ani nevzpomene. Jednu dobu měl vybílený pokoj tak, že mu tam zbylo lego, zažehlovací korálky (musí cvičit prstíky kvůli motorice) a knížky. Všechno ostatní bylo uklizené a jemu to bylo fuk 
Sportovní kroužky zakazovat nehodlám - potřebuje se vybít. Pohádku před spaním taky moc ne, čtení moc nedá a to z toho celého dne jediná chvíle, kdy se trošku uklidní 
Na tablet sice chodí, ale když není, tak si na něj taky nevzpomene. Ono fakt docela rychle dojde fantazie 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 10:01
@CokeLady píše:
A jsi fakt důsledná v tm dodržování, že dokud se chová jako pako, tak fakt se mu bude doma žít blbě nebo rezignuješ a trpíš, aby byl aspoň klid,
jsem důsledná a on ví, že se mnou nepohne. Ale stejně jsou chvíle, kdy je mu to buřt někdy na zabití, fakt že jo..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 10:35
@Paradise Mám doma podobné, jen v holčičím provedení..nafouklé tváře, křivící se pusa vzteky, občas si dá vzteky facku, skáče, válí se pozemi a kope…No, řeknu Ti, že bývalo daleko, daleko hůř.
Na tomhle je nejdůležitější pochopit, jestli to dítě dělá jen z drzosti nebo má vzpurnou povahu. Jestli je to povahou, tak pomůže až čas a Tvoje důslednost spojená s tím, že musíš trénovat klid. Dítě se vzteká úplně jinak, když je rodič plný hněvu a když to prostě přetrpí, třeba i s tím, že u dítěte je. Mám ještě jednu takovou berličku, když už mi fakt cvakaj dlouhodobě zuby a nervy..mám tu na emiminu, dovolím si říct svojí 
zachránkyni, která nám namíchá Bachovy kapičky.
Jinak s dcerou trénujeme chování, když je ale v klidu…jdeme spolu do pokojíku a já jí říkám, že nevadí, když se zlobí na mě, bráchu, tátu nebo prostě, že jí něco nejde, že nevadí, když si zadupe nebo poskočí, že chápu, že to musí ven. Že já jako dospělák se taky občas zlobím, že to není nic špatného, jen si musí pamatovat, že nikdy nesmí ublížit nikomu druhému a ani sobě, že to je špatné. A ona se moc snaží. Poznám, kdy vzteky na ní už „lezou“,začne mě pozorovat a třeba i kolikrát řekne „maminko, já se zlobím, jdu do svého pokoje“ a pak přijde s úsměvem na tváři, že už je to dobré. Jindy sebou ale plácne na zem hned, tak si k ní sednu a jen tam jsem…,nekřičím, neříkám, že toho má nechat, jen v klidu mlčím. Mám vyzkoušeno, že tohle je nej způsob, kdy ten vztek přijde a zas je pryč.
Jinak, jak dělá naschvály pomalosti…pomalu jí a pak jde všechno pomalu, i když ví, že má jít do školy a přitom mě pořád pozoruje? Úplně v klídku jen připomenu, že má jít do školy a ona trhne ramenem…Ano..,i to se stalo…lehla jsem si tey já provokativně na sedačku s tím, že já do školy nejdu. Když odešel starší brácha a ona zjistila, že může být hůř, zrychlila s tím, že myslela, že tedy zůstane doma. Vyvedla jsem jí z omylu, že do školy prostě jde. Odvezla jsem jí do školy, zazvonila na pí hospodářku, aby jí šla otevřít(zamykají školu) a zbytek si už vzteklina musela zařídit sama…Veř mi, že od té doby, ráno sleduje očima hodiny, i když je ještě pořád úplně dobře neumí, ale ví, kdy má jít na zuby po snídani, kdy oblékat a kdy je odchod, jinak má zas průšvih a jak i takový šnek jako ona, je schopný najednou makat…
Nebo třeba…je ve 2.třídě.
V 1.třídě, že nebude dělat úkoly(třeba)-vím, že neudělání oproti synovi jí nechá klidnou, v pohodě by přežila výtku učitelky..Takže úkol prostě bylo potřeba udělat. Sekla, se, že jí to nebaví. Rozložila jsem sešity s úkolama na stůl, k tomu penál a šla vařit večeři…,ona nic, seděla u stolu se svěšenýma rukama a provokativně koukala na mě. Stačilo by, abych zařvala a ona by měla důvod začít brečet a hysterčit. Přišel přítel. Se synem jsem se oblékla, vzala psa a šli jsme ven.Ona chodí ráda ven, jenže nebyly úkoly a zůstala doma. Začala vyvádět. Přítel složil úkoly a řekl, že si je dodělá s maminkou až přijde. vypukl záchvat, že chce taky ven. Po návratu, jsem zas rozložila sešity před ní, ona opět svěsila ruce. nandala jsem jídlo jen nám, jí zatím ne, s tím, že nemá udělané úkoly do školy. Když jsme dojídali, řekla, to teda napíše..a napsala. Dneska ve 2.třídě, normálně přijde z družiny, vyndá krabičku na svačinu z tašky, vyndá úkoly, napíše, dá podepsat, max. řekne, že něčemu nerozumí, tak to pomůžeme. Pak na lednici mají děti vyvěšené úklidy doma-jednoduché, najde si co je za den a co má udělat a udělá. Jde si připravit školu a pak si hraje s morčatama nebo mi pomáhá v kuchyni. Když má afektík bez velkého důvodu, tak laksním hlasem řeknu „tak si vyskoč nebo dupni“ a ona na to, že to teda neudělá, na chvíli nafoukne pusu, ale už se to nerozjede do extrému.
Ale čas od času jsem podrážděná já..ona, jak kdyby to vytušila, přilije olej do ohně a prudí a to fakt nemám náladu a řvu. závěr všeho je ten, že řvu já, ona se vzteká a nasráni jsme všichni. Takže moje rada..zachovat klid a být důsledný v tom, co po člověk po dítěti chce. nebudu říkat „slož si svetr“,když vím, že dítě to udělat nechce a po chvíli mi rupnou nervy a udělám to sama. Když řeknu..slož si svetr..,tak tam s tím svetrem dítě bude třeba do zítra a žádnou jinou činnost dělat nebude, dokud to nebude složený. A nebo nebudu bazírovat na svetru a řeknu to trošku jinak, aby to nevyznělo, jako příkaz ode mě, třeba "jsi docela velká holka/kluk a tůhle jsem viděla, jak si pěkně skládáš věci, už by sis mohl/a věci skládat sám/sama a uritě bys to uměl/a jako já..nó, možná i líp, ale to se neví, když to zatím nechceš dělat. Čím dávám dítěti možnost to udělat, ale když to neudělá, nehazuju sama sebe, že jsem dala nějaký příkaz a dítě ho neudělalo..jak to dítě může vnímat? Třeba tak, že..máma sice něco řekla, ale když to neudělám, nic se neděje. A pak příště nemusí jít o svetr, ale o slovo, které si k Tobě dovolí, ale dítě to zkusí stejně, jako s tím svetrem. No a ten malý..ten se jen učí. Co prochází strašímu, zkusí i on, schválně co to udělá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 13:22
@klafina123 moc hezky napsané, děkuji
No je pravda, že mi poslední dobou tečou nervy víc a víc, tak i tady může být kámen úrazu, proč tak bojujeme. Jasně na něm kolikrát vidím, že když nezareaguju podrážděně, začně dělat naschvály, provokovat, aby mě vytočil. Se studem přiznávám, že se mu to většinou povede, takový boj o moc jak se tomu říká.
No každopádně to zkouší, včera měl dvě hodiny na úklid pokoje, dlabal na to, hrál si tam a deset minut před koncem mi přišel sdělit, že to nestihne. Trest byl stanoven jasně, po večerníčku spát. To mi odkýval a myslel, že jako trest si odbude a pohoda.Tak jsem ho vyvedla z omylu, že sice trest stále platí, ale ten pokoj si uklidí tak jako tak.Tak to už se začal vztekat, že to není fér. Jako uklidil, ale zase s půlhodinovou debatou a provokacemi.
Malý je hazlík v pohodě, přes den, když je starší ve škole, pomáhá mi, maluje si, hraje, ale když přijde starší ze školy začne rodeo. Já vím, že jen opakuje bráchovo chování a těžko mu to vysvětlit, ale se starším se bavíme hodně, vysvětlujeme, dáváme příklady, vyprávíme jak jsme to měli my, snažíme se ho motivovat, že on je ten velký starší brácha a nic.Jak mezek. No jo má povahu po tatínkovi a tvrdohlavost po mě
Ale všem tady moc děkuji jak za uklidnění, že v tom nejsme sami, tak za rady jak a co by se dalo. Už jsem se opět trochu uklidnila a jedeme dál. Chci to všechno hlavně podchytit včas a pracovat na nedostatcích, protože z kluků chci vychovat slušné muže, ale jaksi to není vůbec jednoduché
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 15:06
@Paradise opravdu Ti radím…,trénuj klid. Nebo alespoň to jako klid musí vypadat. Protože některé děti mají snad radary nebo co a jak nastane situace, kdy oni nechtějí něco udělat nebo je prostě něco jinak, než mysleli, dají to sežrat právě dospělákovi, který se na tu jejich hru, umí parádně chytit. A kdo to většinou je? No přece maminka že?
Mě naše berda vytrénovala nervy tak, že žádné dítě mě už nevytočí a nedostane svým hulákošem nebo vztekáním..tím nemluvím o pláči, protože ten má většinou odůvodnění. Ale vztek, ten jde říct i jinak. Dělám s dětmi..věk od roku do 7-8 let, s většinou problémovým chováním. Vždycky když nějaké dítě vyšvihne afektík, protože něco chce, v duchu se musím pousmát, protože mě napadne, že víc, jak naše holka, to stejně neumí. Když nepomůže tohle, zkouší pracovní děti vydírání a když nepomůže ani to, tak rezignují a časem se z nás stávají parťáci, kteří se umí domluvit. Jen doma je to o trochu jiné, protože člověk ví, že dítě doma minimálně povede do dospělosti a chce, aby z něj něco bylo, aby se umělo chovat..atd.
Starší syn mi říká, že je to někdy šílené, mít doma tak zásadou mamku, ale zas moc dobře ví, že když si dělá co má, jsem celkem benevoletní. ta mladší k tomu snad taky jednou dojde.
Ale občas sem na emimino písnu pár mých zážitků s dcerou, aby jste holky věděli, že zažít se dá lecos..holku máme doma v náhradní péči, to jak se chová, má částečně naučeno z DD, kde byla zvyklá, že když spustila svým velmi pronikavým křikem, že něco chce, raději jí bylo vyhověno, než to poslouchat..,i když jak u které tety. Nejspíš si myslela, že tímto stylem bude pokračovat i u nás. Když člověk polkne myšlenky smutku, čím si jako miminko musela projít, musí se taky člověk zamyslet nad tím, jak to bude dál v životě žít a že každý nebude reagovat na každé její zakřičení. K nám přišla ve 4 a 3/4 letech.
Tedy např. jízda v autobuse, kde nebylo místo k sezení. Koukla na mě, zařvala, že chce sedět. Řekla jsem, že chvíli vydrží. Ani jsem se nenadála a už ležela na zemi s řevem, že chcéééé seděěět. Lidi pominu, nezažít to, taky bych koukala. Vystoupili jsme a nechali jsme ujet tolik autobusů, dokud se neuklidnila. Pobyt na horách nebo u moře…chtěla sedět na jiné židli. Když jsme tam šli, tak zas na jiné a zas na jiné. Nešla jsem jinam. Sedla si na zem pod stůl a nasypala si buchtu na hlavu se slovy, že to mám za to. Pokrčila jsem rameny, že tak mám no, ale ona, že má hlad. Hlady neumřela a oběd do ní spadnul bez řečí. Učila jsem jí, že když něco chce, musí umět poprosit a poděkovat…byla schopna rvát násilím do batůžku oblečky na panenku a řvát u toho „mamííííí, dělej..,nejde toooo“ byla jsem u ní a mlčky se na ní nechápavě dívala. Ani nevíš, jak mě to točilo, ale povolit, myslela by si, že řevem vůči mě povolím. Přitom vím, že poprosit uměla. Poprvé vydržela 40 min. druhý den 10 min. třetí den poprosila a já jí pochválila. Nebo visela hlavou z postele a hulákala, že se nudíííí, přesto, že předtím jsem se jí 2 hod. věnovala a potřebovala jsem vařit. Když nepomohlo viset z postele, visela ze sedačky, když ani to, šla „viset“ do kuchyně na židli. Mlčky jsem vařila a tancovala na chvílema slyšitelné tóny písničky v rádiu.. Vidět nás psychiatr, asi bych měla komůrku se zamřížovaným okýnkem 
. Doma si při snídani nadrobila snídani na hlavu a zalila to čajem, venku se válela v loužích, aby mi ukázala. Nebylo to denně, ale bylo to. Pořád mě vždycky pozorovala a jak byl ode mě jen náznak mého nepokoje, tak přidala. Někdo si řekne-seřezat. Jenže tady to nejde. Byla týraná a týrané děti hodně vydrží. Musela bych být drsnější, než její bio rodiče a to nejsem blázen. Seknutí tedy nic neřeší, takže to nemá cenu. časem jsem vymyslela hru…vypínám uši. Milující maminka umí vypnout uši, když je dítě hubaté nebo zbytečně ukřičené.
Jenže pak se to zhoršilo tím, že si začala samoubližovat a já stála před rozhodnutím, kdy Dr. doporučovala tlumení léky a nebo teda co..a pak se mi ozvala maminka odtud s kapičkama, Bachovkama..malá je brala rok, zmizelo hlavně to samoubližování a afekty taky, měla chut se učit a dohánět, co neuměla a co nešlo učit v těch negacích. Kapky ted nebere, ale pořád na sobě pracuje. jak hodí pusou, já nahodím nechápavý výraz a ona…no podle nálady..Někdy řekne"promiň mami, mě to vyklouzlo",jindy „mami, já zlobim, jdu vedle“. obojí beru, protože si uvědomuje svoje chování. A hlavně, kdo jí nezná, nikdy by neřekl, že se někdy dříve válela venku nebo i ted někdy doma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 16:51
A když mu neřekneš, tak bude doma chodit v bundě? nebo do školy půjde v pyžamu? jenom mne to zajímá, možná bych nad ním nestála a nehučela do něj, ale řekla bych mu jednoduše - no když myslíš, běž si do školy klidně bosý a v pyžamu. Já za blázna nebudu a hádat se s tebou taky nebudu. A převlékání doma? Dokud se nesvlíkneš, nepřezuješ a neuklidíš si co kam patří, sed si tady v předsíni. I kdybys tu měl sedět do večera. Dobře víš, co se musí udělat, tak si to udělej, chytrý jsi dost. A trvala bych na tom. Jedině důslednost tě zachrání, podle mne on se takhle baví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 16:53
@klafina123 
Prostě a jednoduše - dostala pokyn a pokud se podle něj nebude chovat, tak nic nebude. U nás to taky fungovalo, i v pubertě to pak šlo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 17:04
@inkakřivák ne on si bundu svlékne, ale mrskne s ní na zem na místo, kde právě stojí a víc se o to nezajímá. Ráno když ho nepeskuju, tak nestíhá do školy a to že přijde pozdě a bude zle u učitelky neřeší, je mu to jedno.
Co mi udělal dneska, nenabil si telefon, vykašlal se na to i když jsem mu to připomínala. Ráno mu říkám nemáš telefon, tak ze školy rovnou domů-žádná rampa s kamarády. Odkýval mi to. Končil v půl jedné, doma i s oběděm by byl nejpozději v půl druhé, no ve dvě nikde.Tak jsem ho jela hledat, nenašla v půl třetí si to přiloudal domů, že šel vyprovodit kamarádku a prošel se (vzal to domů oklikou).Dostal vynadáno, vysvětlila jsem, že jsem se o něho bála, že jsem ho hledala, že porušil naši úmluvu a za trest žádná televize, hodil rameny, odkýval mi to a šel si dělat úkoly. Já mu vše vysvětlila, ujistila se, že všemu rozumí, co má dělat. A šla s maldším ven, přišli jsme domů a mladý pán si maluje, jenže už byl čas jít na kroužek (když mu zakážu kroužek má z toho radost, nebo to alespoň dobře hraje-nevím),takže nic hotovo, protože jsem mu nestála za zadkem. Samozřejmě to bude dodělávat až přijde a jde spát společně s mladším (jinak chodí jako starší spát dýl-takové jeho privilegium).Ale takto to u nás chodí běžně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.2.16 17:07
Snažím se ho vést aby byl samostatnější. Ráno už mu neasistuji při přípravě, vzbudím ho, udělám snídani a svačinu a pak ho nechám svému osudu. Většinou tím, že nestíhá se jen oblékne a jde, bez snídaně, čištění zubů,apod.Tak jsem teď přistoupila k tomu, že ho budím o půl hodiny dřív, aby tedy stíhal, holt se míň vyspí.
Na lednici má soupis, co má udělat když přijde ze školy, aby si to odškrtával a mohl se ujistit, že na nic nezapoměl, aby ho to motivovalo být samostatný, ale je mu to šumák.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
