Co se životem?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
- Citovat
- Upravit
@Sarinaa já to měla pod kontrolou, ale teď mi vadí vše snad. netrpím moc fyzickými příznaky, ale spíš v hlavě jsem špatná. Prostě taková troska.
- Citovat
- Upravit
@Lana25 Víš, já nebyl asi v podstatě jinej. A z těch obav, co mě svíraly (ikdyž u mě měly asi jiný původ, než u tebe) jsem vlastně jen zabředával hloubš a hloubš, až se žití stalo nesnesitelné.
A pka, když jsme našel odvahu ty věci řešit, tak jsem najednou viděl, že to jde. Ne, že by to bylo jednoduché, ale postupně se vše začalo rovnat. Ne jen v prostředí,a le i ve mě samém.
Určitě dokážeš vyjmenovat dvě, tři věci, které tě baví. Určitě si dokážeš vzpomenout na věc, co ti udělala radost. Určitě si i vybavíš chvilku, kdy jsi někoho přiměla k úsměvu, udělala někomu radost jen tak, nebo kdy tě někdo pochválil.
Nechtěj změnit všechno hned. Ale začni víc a víc život vyplňovat tím, co ti něco dává. A snaž se změnit to, co ti bere. A jestli je nějaká konkrétní příčina, co tě dusí, neboj se od ní odříznout.
Jestli 25 je věk, pak máš vlastně přede mnounáskok, protože já dokázal to, do čeho se pouštíš teď, až ve svých 29. A asi jediné, čeho mi je líto, že mi to tak trvalo 
. Ale zas to třeba bylo pro něco dobré… Člověk nikdy neví.
PS: Být průměrnej je fajn
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky nevím, co dál.
Ahoj, je mi 17let a jsem teď na takové té křižovatce života, kterou si prošel snad každý. Problém je, že s lidmi moc nemluvím a vlastně ani nevím jak.
Studuji gymnázium, známky mám výborné, žádný problém se školou nemám. Horší už je to se životem. Stalo se strašně moc věcí a puberta taky moc nepomáhá, hormony se mnou cloumají. Nálady se mi strašně střídají a mám chvíle, kdy fakt mám chuť jít se zahrabat. Zas ale nemám potřebu brát drogy, kouřit nebo utíkat z domova, to vůbec. Mám v životě vlastně jediný cíl za kterým si jdu, jenže je to těžké. Nejsem schopná najít si kluka, protože jak říkám, neumím s lidmi mluvit. Často je mi smutno a chtěla bych si s někým popovídat, třeba s mamkou, ale nejsem často doma a tak to nestíhám. Jsem unavená a hlavně jedu fakt furt stereotyp.
Jsem tělová, že nic od ostatních nechci a zároveň se pro ostatní rozdám. Jsem člověk na kterého se ostatní mohou vždy spolehnout a fakt mi věří.
Teď mám právě období, kdy se mi všechno strašně honí hlavou a všechno dopodrobna rozebírám, což je špatně, protože je to fakt vyčerpávající. Nevím, co s tím.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Návod k životu pro překomplikovanou mládež:
- Když se to dá sníst, sněz to.
- Když tě to ohrožuje, zabij to.
- Mezitím spi.
Varování: zvyšování entropie lze očekávat a není důvodem k reklamaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@malá_holka
Jo, trápím se kvůli úplným blbostem. A třeba furt přemýšlím nad tím, co bude dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Klíííd. Soustřeď se na to, co je teď důležité. A to je tvé budoucí studium. Na randění budeš mít na výšce spoustu času a navíc, určitě chceš studovat dál od domu, tak proč se tam vázat s nějakým klukem. Dobré známky jsou fajn devíza. Už máš vybraný obor? Co takhle si k nrmu už něco nastudovat a načíst, když gympl zvládáš tak s přehledem. Na netu je spousta skupin lidí, které pojí stejné zájmy. Co se někde připojit? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkus si pustit divadelni hru od Duska: 4 dohody je na youtube
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem spolužačky podobného typu na výšce, střední i ZŠ. Všechny jsou vystudované, mají rodiny a zdá se, že si žijí velice spokojený život. Ráda na ně vzpomínám. Naopak ty, které byly ve škole až příliš extrovertní a oblíbené mezi kluky, nemůžou natrefit na „vyhovujícího chlapa“ a to už mají přes 30…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Potřebuješ si vybudovat sebevědomí, psychickou odolnost, porozumět pár základním věcem ohledně komunikace.
Pak to celé půjde snáz.
Nejsi v tom ve svém věku sama a jestli budeš během příštích let spíš zkoušet hledat jiné cesty, než jaké používáš dosud a budeš riskovat při snaze naučit se navázat kontakt s lidmi, tak se to naučíš a přestane tě to děsit. Pokud zůstaneš ve svém hradu, který tě chrání před zraněním, tak nejspíš se z něj stane vězení a hrozí že se to celé přehoupne do úzkostně depresivních trablů.
Moje kamarádky pořádají v létě kurz právě pro mladé ženy, které potřebují najít odvahu a spřízeněné duše. Bude to stát za to a bude to bezpečné a bude to nabízet strašně moc k vlastnímu seberozvoji. Jedinné co je potřeba je překonat strach jet mezi cizí lidi (ale to tam budou všichni). V příapdě že by pro tebe cena byla moc vysoká, tak se skutečně dá zažádat o stipendium a téměř jistě ho dostaneš, protože o něj moc lidí nežádá.
Jednodušší varianta je prostě jen v létě někam jako dobrovolník - organizátoři počítají s tím, že se lidi neznají a že tam jezdí spíš stydlivější lidé a program je dělaný tak, aby k sobě lidi našli cestu. Jen to v rámci nějaké změny bývá jemnější, než plný zážitkový kurz.
Brontosauři navíc nabízí možnost jet s nima jen na víkend, což je něco, co rychle skončí a tudíž je jednodušší k tomu najít odvahu, než na celý týden.
https://prazdniny.brontosaurus.cz/
https://www.inexsda.cz/…ty/workcampy
A pokud je na tebe fakt moc, někam jet a zkoušet vystoupit ze svého stereotypu, před lidmi, co tě nemají zařazenou do škatulky a jsou spíš hodní a milí a chtějí poznávat nové lidi, tak sáhni alespoň po knížkách.
https://obchod.portal.cz/…/ticha-sila/
https://obchod.portal.cz/…ka-odolnost/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Petka159 píše:
Ahoj, je mi 17let a jsem teď na takové té křižovatce života, kterou si prošel snad každý. Problém je, že s lidmi moc nemluvím a vlastně ani nevím jak.
Studuji gymnázium, známky mám výborné, žádný problém se školou nemám. Horší už je to se životem. Stalo se strašně moc věcí a puberta taky moc nepomáhá, hormony se mnou cloumají. Nálady se mi strašně střídají a mám chvíle, kdy fakt mám chuť jít se zahrabat. Zas ale nemám potřebu brát drogy, kouřit nebo utíkat z domova, to vůbec. Mám v životě vlastně jediný cíl za kterým si jdu, jenže je to těžké. Nejsem schopná najít si kluka, protože jak říkám, neumím s lidmi mluvit. Často je mi smutno a chtěla bych si s někým popovídat, třeba s mamkou, ale nejsem často doma a tak to nestíhám. Jsem unavená a hlavně jedu fakt furt stereotyp.
Jsem tělová, že nic od ostatních nechci a zároveň se pro ostatní rozdám. Jsem člověk na kterého se ostatní mohou vždy spolehnout a fakt mi věří.
Teď mám právě období, kdy se mi všechno strašně honí hlavou a všechno dopodrobna rozebírám, což je špatně, protože je to fakt vyčerpávající. Nevím, co s tím..
V 17 jsem na tom byl opravdu podobně. Na jedné straně by to do mě nikdo neřekl, ale nebylo mi nejlíp. Tak jsem se naučil to využít ve svůj prospěch - to přemýšlení. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem přišel na to, že vlastně nad tím přemýšlet vůbec nechci. Že není účelem dělat, co se ode mě očekává, ale hledat si svoje vlastní osobní štěstí. Ne takové štěstí, které nám je předhazováno, nebo které je na dosah ruky. Tak jsem zkusil spoustu věcí (drogy a cigarety ne) a tak se mi těmi zážitky vyprofilovalo to, co považuji za sovje osobní štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ted ty jsi úžasnej
určitě ne průměrnej. Víš, já si taky říkám, bude líp, bude to dobrý. Zase se zvedneš, ale když je to už po druhý, tak je to vyčerpávající a člověk se cítí, že zklamal. Prostě mě trápí, že se v tom plácám a nevím odkud na to jít. Měla bych žít přítomností, zvlášť teď, když jsem v tomhle stavu, ale steně si dělám starosti a pak je mi logicky ještě hůř 