Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Dcera je hysterická
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Sára181
16.4.20 20:22
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.20 20:40
@Ou díky za kontakt i názor. Já právě v dětství a dospívání potřebovala lásku, u nás doma nebyly emoce žádné, máma velmi chladná, nikdo nás nehladil, nikdo nám nikdy (opravdu nikdy) neřekl „mám tě rád“, pusu jen při přaní k narozeninám. Ano, rezignovala jsem na volání o pomoc, pocity se dodnes u nás „nevytahují“ na povrch, bavíme se formálních věcech, navštěvují rodiče často, časem jsem to přijala, odpustila, nevycitam jim nic, myslím, že mámu to dost mrzí, když vidí, že se to dá dělat jinak, když mě vidí s dcerou. Proto dceři dávám lásku, ujistuji ji slovně i dotekem, snažím se to dělat jinak. Úplná akceptace a přijetí je asi další level, je pravda, že někdy to ve mě vře (vím, že já bych za tohle jako dítě dostala pár facek) a já se jako rodič snažím, fakt jo, ale někdy mám pocit, že na mě ty děti doslovaji prskají každou jejich emoci a já to musím ustát, i když mám teď třeba sama dost (práce na homeoffice, dve školkové děti, uvařit, uklidit, neustálé „mamiii“). Pak jsem vyčerpaná, nemůžu od nich nikam utéct. Ale netrestam ji z to a nemyslím, že je to podráždění reakci na moji pubertu… myslím, že je pro lidský, že mám svý limity a teď už jedu dlouho přes ně. Nicméně je pravda, že co se týče akceptace jak jejich nálad, tak svých, tak mám asi na čem pracovat, mohla bych být laskavejší k sobě i shovívavější k nim, pak bych možná věděla lépe, jak reagovat, jak ji tím provést. Protože teď na to pořád hledím jako rodič (co udělat při té scéně, co říct, jak to nějak zastavit, aby z toho vyrostla a zmizelo to) a přitom by možná stačilo jen sebe uklidnit, že to dřív či později přejde a prostě to přijmout. Já mám prostě strach, ať ji v tom nepodpořím a nedělá to fakt až do dospělosti. Nebo naopak ať to neutnu silou a nemá někdy problém v budoucnu… Proto sem píšu, hledám rady, zkušenosti.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.20 20:50
@Sára181 jak kdy. 
kdyz ona umí být tak super, vezme ráno mladšího, ohřeje mléko v mikrovlnce, dá jim oběma do misky lupínky, zalijte to, najde mu oblíbenou lžičku a celou dobu mi něco povídá a pak přijdou oba spokojeni, že to zvládli. Je spokojená, je to na ní vidět. A já jsem pyšná, že mám tak bezva holku. A pak ji řeknu, že šatičky nebudou a bum - scéna jak z filmu a neměla se nikdy narodit, všechno je špatně…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.20 20:59
@Hoa Mai děkuji za příspěvek, tvůj přístup se mi moc líbí. Asi to takhle neumím pojmenovat, možná mám fakt problém i já sama (jak píše Ou) a prostě všechny ty emoce beru moc vědecky a vlastně nevím, co s nimi, jak reagovat, nemám v sobě tu empatii a spíš doufám, že to bude pryč, ale co k tomu říct, jak přistupovat, to bych fakt potřebovala návod… Třeba někdy dcera říká, že je smutná a já se zeptám, jestli ví proč a že může buď přemýšlet proč a přijít na tu příčinu a nebo může třeba něco dělat a ten smutek přejde. Ale vlastně v tu chvíli jsem hodně nejistá, co jí vlastně k tomu říct, jestli ji rozesmát (a tím smutek přejít) nebo ji říct, že to tak bývá (zas nechci udržovat smutnou náladu).
- Citovat
- Upravit
Sára181
16.4.20 21:28
@Anonymni: jojo. Kdybys viděla moji knihovnicku…vedle sebe tam trůní knihy " Respektovat a být respektován", " Proč jsou šťastné děti šťastné„, " Výchova bez poražených“,„AHA rodičovství“ a podobne kousky, zakoupen kurz Nevychova…jestli mi ještě někdo řekne, že mám být s dítětem " parťák", tak ho snad vynesu v zubech:)
Mně je snad nejvíc líto, že se tak strasne snažím (subjektivně) a výsledky( objektivní) tomu vůbec neodpovídají. Kolisam denne mezi pocitem viny, že ji ty stavy zůstanou a bude to moje chyba, že jsem ji špatně vychovala a pocitem viny, že to v ní potlačím a do budoucna jí způsobim trauma.
- Citovat
- Upravit
16.4.20 21:43
@Anonymní píše:
@Hoa Mai děkuji za příspěvek, tvůj přístup se mi moc líbí. Asi to takhle neumím pojmenovat, možná mám fakt problém i já sama (jak píše Ou) a prostě všechny ty emoce beru moc vědecky a vlastně nevím, co s nimi, jak reagovat, nemám v sobě tu empatii a spíš doufám, že to bude pryč, ale co k tomu říct, jak přistupovat, to bych fakt potřebovala návod… Třeba někdy dcera říká, že je smutná a já se zeptám, jestli ví proč a že může buď přemýšlet proč a přijít na tu příčinu a nebo může třeba něco dělat a ten smutek přejde. Ale vlastně v tu chvíli jsem hodně nejistá, co jí vlastně k tomu říct, jestli ji rozesmát (a tím smutek přejít) nebo ji říct, že to tak bývá (zas nechci udržovat smutnou náladu).
Jo, to chapu. Ja ty synovy emoce taky spatne snasim. Jak vidim, ze nad necim sedi a nejde mu to, zvedne ke me tvar a ja vidim, ze ma oci plne slz, tak uz to ve me bubla a v duchu si rikam „pane boze, udelam cokoliv, jen at zase nebreci“. Resp. ted uz ne, jak jsou ty zachvaty mene caste, tak uz i ja to snasim mnohem lip, ale driv mi to delalo dost problem. Prave proto jsem nad tim hodne premyslela. Ani nevim, co me privedlo na toho bubaka, ale jsem rada, ze to zabralo. Plus i ja si rikam v duchu „hlavne klid, nekric“. Kolikrat, kdyz jsem se ho ptala, proc breci, tak ani nebyl schopny rict proc, rikal, ze nevi. Takove ty otazky z Nevychovy „co by ti pomohlo, aby ti bylo lepe“ u nas absolutne nefungovaly. Kluci vzdycky odpovidali „nevim“, sami nic nevymysleli a moje navrhy taky nepomohly. Takze od toho jsem upustila a kdyz vidim, ze se trapi kvuli blbine nebo kdyz vlastne ani nevi, tak to pojmenujeme jako bubaka, zadupeme go nebo vyhodime a skoro vzdycky to pak vede ke smireni se se situaci a uklidneni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 22:22
@Hoa Mai píše:
Jo, to chapu. Ja ty synovy emoce taky spatne snasim. Jak vidim, ze nad necim sedi a nejde mu to, zvedne ke me tvar a ja vidim, ze ma oci plne slz, tak uz to ve me bubla a v duchu si rikam „pane boze, udelam cokoliv, jen at zase nebreci“. Resp. ted uz ne, jak jsou ty zachvaty mene caste, tak uz i ja to snasim mnohem lip, ale driv mi to delalo dost problem. Prave proto jsem nad tim hodne premyslela. Ani nevim, co me privedlo na toho bubaka, ale jsem rada, ze to zabralo. Plus i ja si rikam v duchu „hlavne klid, nekric“. Kolikrat, kdyz jsem se ho ptala, proc breci, tak ani nebyl schopny rict proc, rikal, ze nevi. Takove ty otazky z Nevychovy „co by ti pomohlo, aby ti bylo lepe“ u nas absolutne nefungovaly. Kluci vzdycky odpovidali „nevim“, sami nic nevymysleli a moje navrhy taky nepomohly. Takze od toho jsem upustila a kdyz vidim, ze se trapi kvuli blbine nebo kdyz vlastne ani nevi, tak to pojmenujeme jako bubaka, zadupeme go nebo vyhodime a skoro vzdycky to pak vede ke smireni se se situaci a uklidneni.
Tak i já ti chci poděkovat za tip. Mám podobný problém jako zakladatelka, akorát dceři jsou teprve 2 roky, takže to (zatím 
) není až tak hrozné. Já jsem tedy vyrůstala v láskyplném prostředí a tyhle hysterické scény „jen tak“ taky nechápu, jsem navíc spíš flegmatik. I jsem se mamky ptala, jak by to řešila a prý neví co poradit, že my jsme takoví nebyli (jsem ze 3 dětí). Mě na tom mrzí i to, že jsou dny, kdy většinu dne buď řešíme řev a uklidňování nebo praktické věci jako jidlo apod. A pak zjistím, že ten den jsme si moc nehrály, nesmaly se… Naštěstí už převažují ty dobré dny 
jinak nám celkem pomáhá, že se na všechno ptám - jestli chce pomoct obléct/obout, vytáhnu několik triček/kalhot a dávám na výběr, to samé bryndaky, mističky atd., říkám dopředu co se bude dit, hodně vysvětluju. Ale je to pro mě náročné 😂 i přesto někdy řve a já nechápu proč. Nejhorší je řev po probuzení, kdy fakt nevím, co jí zrovna je - chce ještě spát, má hlad,…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 22:31
@Anonymni
Mam doma podobny exemplar. Je to narocne, bude hur, bude lip. Drz si svuj klid, zvladas to dobre😘
Mladsi dcera je taky fnukava, scena kvuli blbine, pred spanim plac, ze je ji smutno… Neumi pojmenovat, postavit se k tomu. Obcas je jak depresivni pubertacka a to ji bude 6…
Beru ji tak. Snazim se sceny ustat v klidu. Musi se naucit zvladat emoce. Snazim se ji vysvetlit, ze v kazdem se to obcas mele…Vzdycky neni vse happy. Je to mala zenska. Cely zivot s ni budou mlatit hormony😀
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 22:49
Z mají zkušenosti se dvěma holkama - v tomhle věku 5-6 to taky měly obě. Takže já to beru jako fyzický vývoj - sice nekřičely, že je nemá nikdo rád, ale byly to výrazné výbuchy neutuchajícího pláče kvůli „kravinám“. Ta mladší tím zrovna prochází a je to někdy očistec, co dokáže vymyslet za peripetie, aby ten emocionální výbuch mohl přijít.
Já to přijímám, přijímám její emoce - nesnažím se to řešit, protože z 99% to nikdy nezabere (žádné odvádění pozornosti, žádné nabízení něčeho jiného). Pokud chce, tak objímám, snažím se to prostě nekomentovat a nechat to přejít. Většinou pak přijde a řekne, co přesně jí vlastně bylo, co jí naštvalo a nebo co jí mrzelo…
Když je všechno v pohodě, mluvila bych o tom, že se i vás dotýká nepříjemně ta scéna, že jí máte rádi, zkusit, at tedy přímo formuluje to, co jí v ten okamžik naštve a neschovává to za „neměla jsem se narodit“. Pokud potřebuje brečet, tak at brečí, potlačovat ty emoce není dobré - na druhou stranu žijete doma všichni a je potřeba respektovat pocity všech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cocka nasladko
16.4.20 23:01
My jsme par tydnu zpatky, v podstate velmi brzo po zacatku karanteny, taky resili neco podobneho, kluk 4r nekolikrat denne dinosauri rev, porad knoural, vecer pravidelna scena pred spanim…tak jsem po roce a pul vytahla Aha Rodicovstvi. Autorka o takovych scenach a o spouste dalsim „zlobeni“ pise, ze to je obvykle vysledkem potlacenych nezpracovanych emoci. Podle ni se daji emoce uvolnit bud placem (nechat ji v naruci vybrecet, kdyz se necha) nebo smichem. Ona nekolikrat doporucuje denne vyhradit nejaky specialni cas jenom pro to dite na blbnuti, kde se to dite hodne zasmeje, popisuje tam nekolik ruznych her, ktere maji zvysovat emocionalni odolnost. No a my ted asi tyden hrajem kazdy den polstarovou bitvu (jeden z jejich tipu) a kluk se nam meni pred ocima! Takze jakkoliv divne to zni, ja bych se s ni kazdy den deset minut prala o polstar a videla, co to s ni udela hodne stesti!!!
- Citovat
- Upravit
17.4.20 15:40
@Svistice píše:
Chapu, ze to myslis dobre. Ale ja jako dite byla taky hystericka (kvuli blbinam z pohledu dospeleho). Nasi to resili studenou sprchou, ze se, se mnou nebavilu, dokud nebudu hodna a podobne… A jak pise Ou, odnesla jsem si z toho do zivota hlavne to, ze nemam moc narok si stezovat a vyjadrivat sve picity a budu mulivana, jen kdyz se budu chovat, jak chce okoli.
Nic moc vybava do zivota a chtelo to dost prace a penez se z toho v dospelosti dostat.
Ale rodice dosahli sveho- ujecene dite umlceli.
Víš co, já chápu přístup ou. Ale nesouhlasím s tím. Chápu i to, že cítíš nějakou křivdu.
Ale důsledky toho, že se dítě cítí přijímáno ta jakýchkoli okolností, mi prostě přijdou mnohem horší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sára181
17.4.20 15:54
@Sany80s jak to myslíš že dítě nemá být přijímáno za jakýchkoli okolností? Teda já to tak dělám, jak píšeš, ale všude se dočítáme, že to je blbe…
- Citovat
- Upravit
17.4.20 16:00
@Sára181 píše:
@Sany80s jak to myslíš že dítě nemá být přijímáno za jakýchkoli okolností? Teda já to tak dělám, jak píšeš, ale všude se dočítáme, že to je blbe…
Z mého pohledu, pokud je člověk přijímán za všech okolností, tak se nenaučí čelit životu a tomu, že v dospělosti určitě nebude přijímán, když se okolí nebude líbit jeho chování.
Taky všude čtu, že je to špatně, třeba jo, ale z mého pohledu je prostě na život připraven lépe člověk, který se od útlého věku naučí, že některé jeho chování není okolím přijímáno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.20 16:20
@Sany80s píše:
Z mého pohledu, pokud je člověk přijímán za všech okolností, tak se nenaučí čelit životu a tomu, že v dospělosti určitě nebude přijímán, když se okolí nebude líbit jeho chování.
Taky všude čtu, že je to špatně, třeba jo, ale z mého pohledu je prostě na život připraven lépe člověk, který se od útlého věku naučí, že některé jeho chování není okolím přijímáno.
Ja si myslim, ze michas hrusky s jabkama. Prijimat dite bezpodminecne jako rodic se nevylucuje s tim, ze ho ucis, postupne a primerene veku, jake chovani je ve spolecnosti(i doma) akceptovatelne a jake ne. Pokud diteti budes davat najevo, ze se s nim nebudes bavit, pokud se nebude chovat vhodne, ono se sice vhodne chovat zacne, ale motivaci mu bude starch z toho, ze ho nebudes mit rada, pokud nebude hodne. Coz si myslim muze potazmo vest v dospelosti jednak k pocitu menecennosti a nepochopeni a druhak k tomu, ze se takovy clovek pak muze chovat vhodne jen vuci tem, na kom mu zalezi a ne ke vsem obecne. Muzes mu ale taky dat najevo, ze chapes jeho frustraci, ze ho mas rada a prave proto, ze ho mas rada, mu nemuzes dovolit nevhodne chovani. A vysvetlit, ze revem, placem nebo vztekanim niceho nedosahne, ze se pak ono jeho okoli citi spatne. A poradit, jak to udelat lepe. A abych nebyla mylne pochopena, ja jsem pomerne alergicka na decke vynucovani a vyvztekavani a utinam ho v zarodku. Ale ne postojem 'nebudu se s tebou bavit, dokud se nebudes chovat vhodne;. To mi prijde takove vyderacske.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.20 16:30
@Hoa Mai Ono je to asi otom, že to každý chápeme jinak, z mého pohledu je jakékoli dání najevo, že takové chování nehodlám akceptovat, vlastně vyděračské a je mi celkem jedno, že asi je.
Když se člověk v dospělosti nebude chovat přijatelně, tak pravděpodobně bude společností potrestán tím, že bude mít problém najít si přátele, práci.
Defakto je to taky vyděračské, ale to je život… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Mám doma stejný případ. @Anonymni: první scéna u vás probíhá obvykle ještě před snídaní nebo až po?
Zrovna dneska jsem nad tím přemýšlela, kolik asi minut od jejího ranního probuzení zvládnem v klidu.