Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Dcera je hysterická
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.4.20 18:59
Myslim, te to delas dibre. Chce to klid a nadhked.
Mohe starsi dite zacalo nekdy v tomti veku s vykriky o tom, jak jsme zly a hrozny rodice (protoze si nzsu custit zuby, nemuze snidat bonbony, kupujeme mu malo casto hracky a tak podobne).
Ted uz mu staci rict, jestli si chce dat inzerat na nejake lepsi rodice.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.20 19:03
A nezkoušela jsi někdy popřemýšlet nad tím, že by jsi ji zkusila dát k nějaké kamarádce, co má děti, aby viděla jak to chodí jinde a že jiné děti tohle nemají?
- Citovat
- Upravit
16.4.20 19:03
Taky myslím, že to děláš dobře. Asi má emoce, které ještě neumí zpracovat, tak to musí ven. Chce to čas a přejde to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:04
Pozornosti není nikdy dost.
Podle těch tvých příspěvků mi přijde, že jsi ten typ, co si myslí, že mazlení, láska, pozornost přemůžou vše.
Je to i povahou, i kdyby ses na hlavu postavila, tak povahu nepřevychováš.
Moje rada, na každé dítě funguje něco jiného.
Tvým cílem je ukázat jí a dokázat, aby časem dokázala tyto emoce zpracovat a chovat se společensky přijatelně. V každém případě jí musíte dát najevo, že ten záchvat přijatelný není. Což předpokládám, že děláte.
S popisu mě zaujalo, že se přijde pomazlit a někdy se omluví.
Z mého pohledu si tedy někdy sice zahysterčí, ale dostane co chce. Omluvit by se měla vždy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.20 19:11
@Sany80s píše:
Pozornosti není nikdy dost.
Podle těch tvých příspěvků mi přijde, že jsi ten typ, co si myslí, že mazlení, láska, pozornost přemůžou vše.
Je to i povahou, i kdyby ses na hlavu postavila, tak povahu nepřevychováš.
Moje rada, na každé dítě funguje něco jiného.
Tvým cílem je ukázat jí a dokázat, aby časem dokázala tyto emoce zpracovat a chovat se společensky přijatelně. V každém případě jí musíte dát najevo, že ten záchvat přijatelný není. Což předpokládám, že děláte.
S popisu mě zaujalo, že se přijde pomazlit a někdy se omluví.
Z mého pohledu si tedy někdy sice zahysterčí, ale dostane co chce. Omluvit by se měla vždy.
Nedostane, co chce. A pokud to rozebírám, tak spíš stylem, takhle doma není pohoda, co můžeme udělat pro to, aby nám příště bylo líp? Co jde udělat jinak? A pak ji třeba řeknu, že když je naštvaná, má si jít do pokoje zabouchat do polštáře, ale ne křičet po mě. Ale žádný trest za to chování nedávám. Mě přijde, jak kdyby testovala, jestli ji pořád máme rádi. Ale urcite ji na základě scény neuhneme, ani ji nelitujeme, ani to neprizivujeme. Co bys dělala ty?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.20 19:14
@Svistice tak budu doufat, že ji to přijde. Zažila jsem na hřišti tak desetileté dítě s podobným citový vylevem a bylo to dost náročné pro všechny, matka to teda ustála dobře, ale já si to moc na veřejnosti neumím představit, měla bych pocit, že ji musím potrestat, vyjít z toho s pevnou autoritou.
- Citovat
- Upravit
16.4.20 19:17
Já myslím, že ona hlavně má nějaké svoje období, které přejde a zkouší tvoji trpělivost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:20
@Anonymní píše:
@Svistice tak budu doufat, že ji to přijde. Zažila jsem na hřišti tak desetileté dítě s podobným citový vylevem a bylo to dost náročné pro všechny, matka to teda ustála dobře, ale já si to moc na veřejnosti neumím představit, měla bych pocit, že ji musím potrestat, vyjít z toho s pevnou autoritou.
U nas i v tech +/- 6 letech pomohlo lehce pritvrdit a trochu ho vytahnout z te jeho komfortni bubliny a ukazat (jedna rodina v sousedstvi, priklad ze zpravodajstvi), z to, ze rodice zakazuji a narizuji je projevem lasky. Ze jsou rodice, kteri se bud vubec nestaraji nebo detem i ublizuji. Ze jsou deti, co jim nedaji najist, bijou je, nedostavaji zadne darky, nejezdi na vylety… dopln, co uznas za vhodne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:23
Není hysterická, neumí si poradit se vším tím strachem a vypětím okolo a leze jí to do nějakých prolbémů s náladou a úzkostí.
Potřebuje utěšit, potřebuje se nějak dotknout svých negativních emocí a být s nimi akceptována.
Trest, vztek a podráždění fakt není na místě - to je trošku reakce pramenící z toho, že tě v té pubertě nikdo neslyšel.
To že ty si v pubertě rezignovala na to, že by ti někdo jiný mohl pomoci a dusila si to v sobě není cntost, to je jen zoufalství. Tvoje dcera ti ještě věří, že ji porozumíš a zvládneš pomoci.
Zkus si vzpomenout na tu dobu, kdy ses takhle v té pubertě cítila (nebude to úplně příjemné) a hlavně zkus porozumět tomu, co si tenkrát vlatně potřebovala a nedostala si to. no a přesně to je to, co potřebuje tvoje dcera.
Primárně je to přijetí, naslouchání, akceptace.
Pokud by si moc nevěděla jak na to, zavolej na linku pro rodiče - to že tě někdo provede i tím, jak mizerně se možná cítíš ty docela dost věcí vyčistí a usnadní. Fakt není potřeba se žinýrovat zavolat si o pomoc, když na vás docela těžce doléhá celá ta situace.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:25
@Anonymní píše:
Nedostane, co chce. A pokud to rozebírám, tak spíš stylem, takhle doma není pohoda, co můžeme udělat pro to, aby nám příště bylo líp? Co jde udělat jinak? A pak ji třeba řeknu, že když je naštvaná, má si jít do pokoje zabouchat do polštáře, ale ne křičet po mě. Ale žádný trest za to chování nedávám. Mě přijde, jak kdyby testovala, jestli ji pořád máme rádi. Ale urcite ji na základě scény neuhneme, ani ji nelitujeme, ani to neprizivujeme. Co bys dělala ty?
Dostane to pomazlení potom, to už pro ni je ta pozornost.
Já bych si jí nevšímala, dokud se neomluví a zbytek bych řešila třeba dle míry toho, co se stalo. Třeba v případě šatů bych jí v průběhu scény řekla, že pokud se okamžitě neuklidní, ty šaty vezmu a už je nedostane.
Na mé děti by to fungovalo, dovedu si představit jiné, které by z toho trefil šlak a ničemu by to nepomohlo. Já ti fakt neřeknu jednotný návod.
Z mého pohledu hodně mluvíte, což je v něčem pozitivní, ale takhle malé děti reagují spíš na činy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:32
@Sany80s píše:
Dostane to pomazlení potom, to už pro ni je ta pozornost.
Já bych si jí nevšímala, dokud se neomluví a zbytek bych řešila třeba dle míry toho, co se stalo. Třeba v případě šatů bych jí v průběhu scény řekla, že pokud se okamžitě neuklidní, ty šaty vezmu a už je nedostane.
Na mé děti by to fungovalo, dovedu si představit jiné, které by z toho trefil šlak a ničemu by to nepomohlo. Já ti fakt neřeknu jednotný návod.
Z mého pohledu hodně mluvíte, což je v něčem pozitivní, ale takhle malé děti reagují spíš na činy.
Chapu, ze to myslis dobre. Ale ja jako dite byla taky hystericka (kvuli blbinam z pohledu dospeleho). Nasi to resili studenou sprchou, ze se, se mnou nebavilu, dokud nebudu hodna a podobne… A jak pise Ou, odnesla jsem si z toho do zivota hlavne to, ze nemam moc narok si stezovat a vyjadrivat sve picity a budu mulivana, jen kdyz se budu chovat, jak chce okoli.
Nic moc vybava do zivota a chtelo to dost prace a penez se z toho v dospelosti dostat.
Ale rodice dosahli sveho- ujecene dite umlceli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:35
Nemyslim si, podle popisu, ze neco delas spatne. Naopak mi tvuj pristup prijde velmi dobry. Ale to, ze k tomu pristupujes dobre neznamena, ze to dite bude porad happy. Ona ma nejake pocity, ze kterych je zmatena, je citlivejsi, tak reaguje z tveho pohledu prehnane. Ale je to dite, neni dospela, aby mela zkusenosti nebo schopnosti to zpracovat v klidu. Na tvem miste bych nic nemenila, dala ji najevo, ze ji mam rada, ale dal dusledne drzela mantinely.
Mam prostredni dite (4,5 Roku), taky citlivejsi, sice nehysterci, ale nekdy ho rozplace opravdu kazda hloupost. A stejne jako tvoje dcera potrebuje byt casto ujistovan, ze ho mame radi. Hodne pomohlo to, ze jsme ‚personalizovali‘ jeho uzkosti do bubaka, ktery na nej skocil a trapi ho. Pomoci toho bubaka se mu snazim dat najevo, ze se nic nedeje, ze ten problem je jen v jeho hlave a ze kdyz ‚vyzene bubaka‘, bude zase dobre. Pak vyhanime bubaka ruznymi veselymi zpusoby (splachnem do zachoda, vyhodime z okna, zadupeme do zeme…). Uz to takhle delame mozna rok a na syna to hrozne zabralo, ted uz mi kolikrat prijde rict v klidu ‚maminko, me se chtelo plakat, ale prepral jsem bubaka, vyhnal jsem ho a uz je to dobre. Nebo mu to staci jen pripomenout a z neho ten stres spadne.
Co taky pomohlo, tak kdyz dostane nejaky zakaz, tak ho zduvodnit prave pres tu lasku. Ze mu to zakazuju proto, ze ho mam rada. Treba kdyby si chtel do zimy vzit kratasy, reknu mu: 'Vim, ze by sis chtel vzit ty nove kratasy, ze se ti libi, ale venku je zima, nachladl bys a byl bys nemocny. A ja te mam moc rada, byla bych smutna, kdybys byl nemocny. Proto ti ty kratasy nedovolim vzit dneska ven.‘
Příspěvek upraven 16.04.20 v 19:44
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.20 19:55
@Svistice píše:
Chapu, ze to myslis dobre. Ale ja jako dite byla taky hystericka (kvuli blbinam z pohledu dospeleho). Nasi to resili studenou sprchou, ze se, se mnou nebavilu, dokud nebudu hodna a podobne… A jak pise Ou, odnesla jsem si z toho do zivota hlavne to, ze nemam moc narok si stezovat a vyjadrivat sve picity a budu mulivana, jen kdyz se budu chovat, jak chce okoli.
Nic moc vybava do zivota a chtelo to dost prace a penez se z toho v dospelosti dostat.
Ale rodice dosahli sveho- ujecene dite umlceli.
Souhlasim, citim to podobne. Ze zacatku jsem mela tendenci takhle jednat s mladsim, citlivejsim synem (ne teda az do takovych extremu jako studena sprcha). Jeho starsi bratr totiz zacal skoro v 6 letech hazet sem tam takovou uplakanou scenku (podobne, jako popisovala vyse @Svistice u sveho ditete) zpusobenou ‚prilisnym komfortem‘. Tomu pomuze pripomenout, ze by na tom mohl byt mnohem hur a ze milujici rodice nejsou takovi, co vsechno dovoli. on si je ale sebou jisty a je to spis takove zkouseni hranic z vycuranosti. U mladsiho je to ale neco jineho, premuze ho naval emoci, znejisti ho a on se v tom placa a potrebuje dat tu jistotu, pomazleni, ujisteni, ze ho chapeme a mame radi. U nej jsou naopak jakakoliv represivni opatreni a ignorance kontraproduktivni. A v zadnem pripade po nem nevyzaduju omluvu, naopak po uklidneni ho pochvalim, ze ty emoce nakonec zvladl. A jak jsem psala, po cca roce, co to takto delame, je zlepseni vyrazne a spoustu tech zachvatu zvladne sam. nebo treba za mnou pribehne, beze slova me obejme, chvili tak tise stojime a on se po chvili pusti a rekne, ze uz je to dobre. Az pak se ho treba zeptam, co se stalo a on uz mi to je schopny rict v klidu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Prosím o radu, pokud má někdo zkušenost. Dcera 5 let, hodně živá, aktivní, vysmátá a vtipkující, vždy ráda středem pozornosti a předvádějící se, ve školce bez problémů, kamarádská, školkou i prarodiči chválené dítě. Doma ale reaguje přecitlivě, hystericky, přehnaně. Poslední dobou jsou tu denně scény, kdy ona na základě kritiky (zákazu, výtky) křičí: neměla jsem se narodit, vůbec sem nepatřím, jsem hrozná, popř. vy jste hrozí, měla jsem žít s jinými lidmi, nemáte mě rádi… Přiznávám, že mi silně připomíná mě v pubertě, ale já ty pocity nikde nahlas neventilovala, byla jsme prostřední, tak trochu neviditelné, samostatné dítě. Ona je prvorozená (má ještě mladšího bráchu), mazlíme ji hodně, chválíme, říkám ji před spaním, že ji mám ráda, že jsem ráda, že je zrovna moje holčička apod. Snažila jsem se, aby moje dítě mělo dostatek lásky, aby bylo přijímané, ale ty její řeči a scény mě vysilují. Vždy ji v klidu odpovím, že se narodila dobře, že ji máme všichni rádi apod., ale že např. opravdu dnes není počasí na šaty a prostě je mít venku nebudu (to je příklad, chce šaty, já to zákážu a je z toho hystericka scéna). Pokud vyšiluje dal, tak znovu zopakuji, že to nejde a odcházím, publikum ji dělat nechci… Po scéně se většinou dřív nebo později dojde přitulit, někdy i omluvit. Já už to pak moc nerozebírám.
Teď jak je karanténa, tak už jsem úplně vysílená, všechny ty emoce tu pořád lítají, obě děti neustále mluví, skáčou apod. Manžel je na děti přísnější než já, ale také vyjadřuje lásku, pomazli je, čte jim před spaním, říká jim, že je má rád…
Nevím, jestli děláme něco špatně? Jestli je toho na ni moc, protože je hodně šikovná, možná máme velké nároky… Zažil někdo takové chování? Jak ji mám pomoc? Modlím se, aby z toho vyrostla… Nevím, jak se při scéně chovat, jestli být u ní nebo vypadnout. V 5 letech jsem toto určitě já nedělala, já byla uzavřené a zakřiknuté dítě, ale v 8 letech už si pamatuji z mé strany scény, jenže podle mě jsem chtěla pozornost (fakt jsem ji měla málo, nebyl na mě čas), u dcery to nechápu, pozornost má.