Dcera se chová divně, poraďte mi, co mám dělat

****@Bramborova
Děkuji. Náročné to je, někdy mě to opravdu ničí a co mě opravdu štve je, že mi její problémy berou čas na ostatní děti.
Rozumím tomu, co jsi napsala. Naše dcera je spíš na úrovni 13- až 15- ti leté. Říkám si, že dohání čas, kdy neslyšela, ale ne všechno se dá dohnat. Doufám, že si najde manžela s pochopením a práci, kterou si bude moct trochu upravit podle svého. (Můj strýc řekl: „Ona je tak roztomile zmatená.“ Určitě nějakému klukovi bude také připadat roztomilá:)) Ona na pár věcí má - její zapomínání úkolů a prací do školy a zodpovědnost za práci, na tom už byla dobře - jediná, která měla na sš vše v pořádku, jenže pak covid, kdy to prostě vzdala,… to je na dlouho,… proto mě tak štve to N, když toho schopná dřív byla - ano stálo to hodně námahy a důslednosti z obou stran, jak mé tak učitelů, ale od osmé třídy, žádný problém.

A pak se objevuje pár „exesů“. A některými se smířit nehodlám, nějak to musí jít, akorát nevím jak.
Opravdu hodně jsme nad tím přemýšlela, měla jsem možnost ji pozorovat ve společnosti vrstevníků. Nejde o to změnit ji zevnitř, ale naučit ji nějaké vzorce/sterotypy ani nevím jak tomu říct prostě chování - pokud by změnila v chování ve třech oblastech, tak nebude mít ve společnosti ostatních velký problém - ano nějaké divné asociace, občas mimo, občas snílek, občas nechápe, co se tím myslí, zmatená, zaměřená na detail a celek nikde, zasněná,… to všechno společnost přijme. Ale pokud se bude šťourat v nose (hlavně tohle, lidem přijde nechutná, už i sourozencům babičkám a co teprve ostatním), pokud bude trapná (tedy ona si fakt myslí, že je vtipná, protože ono je chvilku ticho a pak se lidé rozesmějí) a pokud se naučí nešermovat rukama (uznávám, že to je ten menší problém s tím by se už také dalo žít), tak bude v normě - široké normě, ale v normě. Já vím, že bude jiná, to je v pohodě, už jsem se s tím smířila, ono by mi to snad i chybělo:). Smířit se s tím, že nebude jako ostatní ani tak nebolelo, nějakou dobu to nevypadalo dobře, je to vlastně moc veliký úspěch. A má opravdu kvality, kterých si cením - nepije, nekouří, je soucitná, vždycky připravená pomoct, kluci ji zatím moc nezajímají, má podobný světonázor, pubertu neznáme-pořád ještě jsme ti úžasní rodiče ,…

Jen nevím, jak jí tyhle tři věci naučit/odnaučit. Doprčic, když se naučí nemluvící Down nevyplazovat jazyk a brát si jídlo až s maminčiným dovolením. Jiný Down se naučila přestat mluvit na určitý pokyn, tak moje krásná a chytrá dcera se přece také musí naučit nedloubat se v nose, neztrapňovat se a nešermovat rukama jako když plave kraul, když má říct, kde bydlí. Jen nevím jak.

Že VŠ třeba neudělá s tím počítám. Pokud do bude jako za mne, že přednášky pak zkoušky, tak nebude problém, pokud ale po ní budou hodně chtít z hodiny na hodinu tak to neudělá. Doufám, že tam ještě trochu vyspěje, rozlétne se, najde přátele, i ta možnost začít znovu.

@marin Děkuji, přesně jsi vystihla situaci. Přesně to dělám, ale nutno říct, že je to sice vyčerpávající, ale opravdu čím dál lepší. Asistentku nepotřebuje, jen občas pomoct a především pochopení - hlavně když se něco změní, tak si neumí poradit a o pomoct si říct. Ps. Zrovna dnes jí kontroluji knihy na maturitu - přečetla je všechny, ale jaké vybrat je fakt problém - chce většinu, ale „napsáno“ má jen deset z dvaceti - že prý to stihne, ano stihla by to, ale uteklo by něco jiného a má toho ještě tolik na dodělání.

@Anonymní píše: ****@Bramborova
Děkuji. Náročné to je, někdy mě to opravdu ničí a co mě opravdu štve je, že mi její problémy berou čas na ostatní děti.
Rozumím tomu, co jsi napsala. Naše dcera je spíš na úrovni 13- až 15- ti leté. Říkám si, že dohání čas, kdy neslyšela, ale ne všechno se dá dohnat. Doufám, že si najde manžela s pochopením a práci, kterou si bude moct trochu upravit podle svého. (Můj strýc řekl: „Ona je tak roztomile zmatená.“ Určitě nějakému klukovi bude také připadat roztomilá:)) Ona na pár věcí má - její zapomínání úkolů a prací do školy a zodpovědnost za práci, na tom už byla dobře - jediná, která měla na sš vše v pořádku, jenže pak covid, kdy to prostě vzdala,… to je na dlouho,… proto mě tak štve to N, když toho schopná dřív byla - ano stálo to hodně námahy a důslednosti z obou stran, jak mé tak učitelů, ale od osmé třídy, žádný problém.

A pak se objevuje pár „exesů“. A některými se smířit nehodlám, nějak to musí jít, akorát nevím jak.
Opravdu hodně jsme nad tím přemýšlela, měla jsem možnost ji pozorovat ve společnosti vrstevníků. Nejde o to změnit ji zevnitř, ale naučit ji nějaké vzorce/sterotypy ani nevím jak tomu říct prostě chování - pokud by změnila v chování ve třech oblastech, tak nebude mít ve společnosti ostatních velký problém - ano nějaké divné asociace, občas mimo, občas snílek, občas nechápe, co se tím myslí, zmatená, zaměřená na detail a celek nikde, zasněná,… to všechno společnost přijme. Ale pokud se bude šťourat v nose (hlavně tohle, lidem přijde nechutná, už i sourozencům babičkám a co teprve ostatním), pokud bude trapná (tedy ona si fakt myslí, že je vtipná, protože ono je chvilku ticho a pak se lidé rozesmějí) a pokud se naučí nešermovat rukama (uznávám, že to je ten menší problém s tím by se už také dalo žít), tak bude v normě - široké normě, ale v normě. Já vím, že bude jiná, to je v pohodě, už jsem se s tím smířila, ono by mi to snad i chybělo:). Smířit se s tím, že nebude jako ostatní ani tak nebolelo, nějakou dobu to nevypadalo dobře, je to vlastně moc veliký úspěch. A má opravdu kvality, kterých si cením - nepije, nekouří, je soucitná, vždycky připravená pomoct, kluci ji zatím moc nezajímají, má podobný světonázor, pubertu neznáme-pořád ještě jsme ti úžasní rodiče ,…

Jen nevím, jak jí tyhle tři věci naučit/odnaučit. Doprčic, když se naučí nemluvící Down nevyplazovat jazyk a brát si jídlo až s maminčiným dovolením. Jiný Down se naučila přestat mluvit na určitý pokyn, tak moje krásná a chytrá dcera se přece také musí naučit nedloubat se v nose, neztrapňovat se a nešermovat rukama jako když plave kraul, když má říct, kde bydlí. Jen nevím jak.

Že VŠ třeba neudělá s tím počítám. Pokud do bude jako za mne, že přednášky pak zkoušky, tak nebude problém, pokud ale po ní budou hodně chtít z hodiny na hodinu tak to neudělá. Doufám, že tam ještě trochu vyspěje, rozlétne se, najde přátele, i ta možnost začít znovu.

@marin Děkuji, přesně jsi vystihla situaci. Přesně to dělám, ale nutno říct, že je to sice vyčerpávající, ale opravdu čím dál lepší. Asistentku nepotřebuje, jen občas pomoct a především pochopení - hlavně když se něco změní, tak si neumí poradit a o pomoct si říct. Ps. Zrovna dnes jí kontroluji knihy na maturitu - přečetla je všechny, ale jaké vybrat je fakt problém - chce většinu, ale „napsáno“ má jen deset z dvaceti - že prý to stihne, ano stihla by to, ale uteklo by něco jiného a má toho ještě tolik na dodělání.

Jste silná, držím pěsti!

@Anonymní píše: ****@Bramborova
Děkuji. Náročné to je, někdy mě to opravdu ničí a co mě opravdu štve je, že mi její problémy berou čas na ostatní děti.
Rozumím tomu, co jsi napsala. Naše dcera je spíš na úrovni 13- až 15- ti leté. Říkám si, že dohání čas, kdy neslyšela, ale ne všechno se dá dohnat. Doufám, že si najde manžela s pochopením a práci, kterou si bude moct trochu upravit podle svého. (Můj strýc řekl: „Ona je tak roztomile zmatená.“ Určitě nějakému klukovi bude také připadat roztomilá:)) Ona na pár věcí má - její zapomínání úkolů a prací do školy a zodpovědnost za práci, na tom už byla dobře - jediná, která měla na sš vše v pořádku, jenže pak covid, kdy to prostě vzdala,… to je na dlouho,… proto mě tak štve to N, když toho schopná dřív byla - ano stálo to hodně námahy a důslednosti z obou stran, jak mé tak učitelů, ale od osmé třídy, žádný problém.

A pak se objevuje pár „exesů“. A některými se smířit nehodlám, nějak to musí jít, akorát nevím jak.
Opravdu hodně jsme nad tím přemýšlela, měla jsem možnost ji pozorovat ve společnosti vrstevníků. Nejde o to změnit ji zevnitř, ale naučit ji nějaké vzorce/sterotypy ani nevím jak tomu říct prostě chování - pokud by změnila v chování ve třech oblastech, tak nebude mít ve společnosti ostatních velký problém - ano nějaké divné asociace, občas mimo, občas snílek, občas nechápe, co se tím myslí, zmatená, zaměřená na detail a celek nikde, zasněná,… to všechno společnost přijme. Ale pokud se bude šťourat v nose (hlavně tohle, lidem přijde nechutná, už i sourozencům babičkám a co teprve ostatním), pokud bude trapná (tedy ona si fakt myslí, že je vtipná, protože ono je chvilku ticho a pak se lidé rozesmějí) a pokud se naučí nešermovat rukama (uznávám, že to je ten menší problém s tím by se už také dalo žít), tak bude v normě - široké normě, ale v normě. Já vím, že bude jiná, to je v pohodě, už jsem se s tím smířila, ono by mi to snad i chybělo:). Smířit se s tím, že nebude jako ostatní ani tak nebolelo, nějakou dobu to nevypadalo dobře, je to vlastně moc veliký úspěch. A má opravdu kvality, kterých si cením - nepije, nekouří, je soucitná, vždycky připravená pomoct, kluci ji zatím moc nezajímají, má podobný světonázor, pubertu neznáme-pořád ještě jsme ti úžasní rodiče ,…

Jen nevím, jak jí tyhle tři věci naučit/odnaučit. Doprčic, když se naučí nemluvící Down nevyplazovat jazyk a brát si jídlo až s maminčiným dovolením. Jiný Down se naučila přestat mluvit na určitý pokyn, tak moje krásná a chytrá dcera se přece také musí naučit nedloubat se v nose, neztrapňovat se a nešermovat rukama jako když plave kraul, když má říct, kde bydlí. Jen nevím jak.

Že VŠ třeba neudělá s tím počítám. Pokud do bude jako za mne, že přednášky pak zkoušky, tak nebude problém, pokud ale po ní budou hodně chtít z hodiny na hodinu tak to neudělá. Doufám, že tam ještě trochu vyspěje, rozlétne se, najde přátele, i ta možnost začít znovu.

@marin Děkuji, přesně jsi vystihla situaci. Přesně to dělám, ale nutno říct, že je to sice vyčerpávající, ale opravdu čím dál lepší. Asistentku nepotřebuje, jen občas pomoct a především pochopení - hlavně když se něco změní, tak si neumí poradit a o pomoct si říct. Ps. Zrovna dnes jí kontroluji knihy na maturitu - přečetla je všechny, ale jaké vybrat je fakt problém - chce většinu, ale „napsáno“ má jen deset z dvaceti - že prý to stihne, ano stihla by to, ale uteklo by něco jiného a má toho ještě tolik na dodělání.

Vím, že asistentku nepotřebuje, proto jsem to dala do uvozovek. Já jsem to myslela spíše tak najít někoho, aby jí pomohl místo tebe a ty jsi si odpočinula a mohla se věnovat mladším dětem. Aby si nemusela s ní řešit třeba knihy na maturitu atd., protože už je toho na tebe hodně. Abyste měly spolu hezké chvíle matky s dcerou a nepamatovala si jen, že jí pořád honíš, napomínáš a upozorňuješ, co dělá špatně. 

@Anonymní píše:
Mám ADHD, v dospělosti diagnostikovanou PAS, vysokou inteligenci. Taky jsem byla naprosto nemožná jako tvoje dcera. Bohužel, socializace s temihle poruchami je pro toho člověka strašně náročná. Je mi 35 a až po té 30 můžu říct, že mi to mezi lidmi jde, umím s nimi pracovat a vycházet i se bavit, mám manžela a dítě, fajn práci kam se vrátím odpovídající moji inteligenci, finančně teda úplně ne, ale i tak je to vic než jsem kdy myslela že dokážu.

Především, takový člověk sám moc dobře ví a cítí jak hi okolí nebere, že je nemožný. O to víc se zoufale snaží a tím horší to je. Ví že mu ti nejde a potřebuje na světě nejvíc že všeho aspoň jednu osobu, která ho přijme takového jaký je a řekne mu že i se všemi jeho divnostmi ho bere. U mě to taky máma nebyla, bohužel. Kdybys to spíš než všechno opravování dcerina chování dokázala, pomohla bys jí moc.

A co se týče té pomoci fungovat ve společnosti, když je inteligentní, mohlo by fungovat jít na to vědecky. Nerozumí sociálním interakcim a vztahům? Vždyť jsou na to různé kurzy, knihy. Neumí se prezentovat před lidmi? I na to jsou, kde se to nacvicuje, firmy to platí třeba obchodním zástupcům. Nenutila bych, jen upozornila že to je možné a nabízela. Půjde doufám na VŠ, vždycky je fajn prostředí kde se hodnotí a cení ta inteligence a promine to ostatní, navíc u nás na fakultě dávných jedinců bylo víc.

Děkuji, dala jsi mi mnoho podnětů k přemýšlení a velkou naději. Jaké knihy a kurzy, mohla bys mi prosím napsat?
Na VŠ určitě půjde, přesně jak si psala, doufám, že ve vědeckém prostředí se zvláštnosti tolik řešit nebudou. SŠ si vybrala s dojížděním – nebyla jsem z toho dojíždění nadšená, ale bylo pro mne důležitější, aby si vybrala sama, no tak nemáme na sebe tolik času, což se s VŠ změní a na to se moc těším.