Já měla několik nevlastních otců, ale nejevili jsme o sebe zájem, takže jsem také měla jen dědu, kterého jsem vídala málo. Takže mužskej vzor nula, nula, nic. Každopádně bych hlavně dceři nelhala, kde je táta. Moje máma mi lhala a to byl začátek konce. Na nezájem otce se dá vcelku zvyknout. V dospívání jsem měla hlavně kamarády, než kamarádky a asi tam jsem získala nějaké mužské vzory. Osobně si také myslím, že z holek bez táty vyrostou silnější ženy a osobnosti, jsou zvyklé spoléhat se samy na sebe. A partnera jsem si vybrala opravdu dobře. Samozřejmě je to rodinný typ, který mi v něčem toho otce nahrazuje, to přiznávám - stylem, že mě učí věci, které předává otec - používat nástroje, vrtačku, vyměnit kolo u auta, prostě tyhle praktické věci. Takže to není žádný Elektřin komplex, ani si s mým otcem není nijak podobný. 

Takže se i svojí dceru neboj, bude určitě skvělá.  

To jeste nekdo v dnesni dobe vychovava deti jinak nez gender non-konformni? Muzske a zenske vzory jsou prezitek. Dulezite jsou lidske vzory. Pokud jsi clovek, neni co resit.

@Emimin7 píše:
To jeste nekdo v dnesni dobe vychovava deti jinak nez gender non-konformni? Muzske a zenske vzory jsou prezitek. Dulezite jsou lidske vzory. Pokud jsi clovek, neni co resit.

To je vtip?

@Alušáček píše:
To je vtip?

Myslim to smrtelne vazne.

Neřešila bych to. Moje děti sice žily s otcem, ale vzor nula nula prd. Leda tak negativní vzory - nejezdil domu, nevěnoval se nám…
Souhlasím s @Emimin7 důležité jsou lidské vzory

Já jsem vyrůstala bez otce. Otec sice nějakou dobu byl, ale vůči mně a sestře lhostejný, s mamkou se jen hádali, byl často pryč.Takže i tak víceméně nebyl, jeho přítomnost byla spíš ke škodě něž k užitku. Pak odešel, nevídali jsme se, mamka si už žádného dalšího partnera nenašla. Je pravda, že kdybych měla dobrého tátu, bylo by to určitě lepší, ale ani tak jsem psychicky nijak zvlášť netrpěla. To, že jsme žily jen s mamkou pro nás mělo tu výhodu, že jsme si užily volnosti a naučily se být samostatné. Horší to bylo po finanční stránce, to jsme taky nějak zvládly, ale na mamce to zanechalo stopy. Mužský vzor jsem měla jen v dědovi, žádný jiný mužský příbuzný, známý, nebo kamarád nebyl. Žádné trauma z toho nemám, dětství jsem měla v rámci možností spokojené, co mi chybělo, tak takové ty rodinné výlety a dovolené, mamka na to už neměla energii ani peníze. Jinak ale v pohodě. Při výběru partnera jsem se ale dost soustředila na to, aby na něm aspoň trochu bylo vidět, že má rád děti a že by mohl být dobrý otec. Partnera jsem potkala, když mi bylo 19 a jemu 23, takže vyloženě o předpokladech dobrého otce se tehdy ještě mluvit nedalo, ale ty náznaky tam už byly. Když to shrnu, jsme spolu skoro 14 let, byl to můj první vážný vztah. Máme tři děti, žijeme velmi spokojeně a šťastně, můžu říct, že jsem si vybrala víc než dobře, ale nevzali jsme se, nějak na svatbu nevěřím (asi po zkušenosti svých rodičů). Mladší sestra má partnera asi 6 let, ale rodinu neplánují, aspoň zatím ne.

Na rovinu já mám skvělou mámu,tátu blbce… Do života jsem šla s tím,že chlapi jsou blbci,naštěstí jsem se přesvědčila o opaku. Pro mě by bylo určitě lepší vyrůstat jen s mámou,ale pokud se to povede a dítě má skvělou mámu i tátu je to podle mě ideál. Bezpohlavní společnost by se mi nelíbila.

Já sice vyrostla v úplné rodině, ale díky otci a jeho chování tak nějak „nesnáším“ chlapy a nevěřím v manželstív, zprotivil mi je. Programově jsem tedy samoživitelka, otec dcery s námi nikdy nežil a nežije, jezdí za holkou, mají se rádi, dovolený vánoce a tak, ale žít s náma nebude, stačí ty víkendový návštěvy jednou za měsíc a jsem ze všeho zase opět vyléčená. Holka je teď v pubertě, je ok, není zakřiknutá, ufňukaná, bez sebevědomí, je naprosto v pohodě, s klukama se baví normálně, myslím, že to na ní nic špatného nezanechá. Naopak si žijeme v klidu a pohodě, žádný hádky /teda občas o tom víkendu, kdy tu má tatínka/,,,,, má kamarádky z rozvedených i úplných rodin, a tak zná všechny možnosti, ty holky si všechno řeknou, se spoustou takových věcí se mi dcera i svěří, co říkala ta nebo ta, takže zprostředkovaně zná všechny možnosti života 

Je ale pravda, že mám bráchu, s jehož rodinou jsme teď dvakrát byly na společné dovolené /zima, léto/, bydlení ve společném apartmánu,,,, a možná v tom budu pokračovat, i když není mým cílem jí taky chlapy znechutit , ale přeci jenom aby trošku přičichla k tomu „společnému“. Nicméně i bez toho by jistě životem prošla v pohodě.

Navíc zakladatelko, nevíš jestli za rok za dva nepotkáš nového partnera, a rodinu můžete klidně vytvořit později. Já to u sebe vyloučila už dopředu, ale ty to asi tak nemáš, takže u vás je to všechno otevřené, a s velkou pravděpodobností se to opravdu časem změní.

@Anonymní píše:
Ahoj, omlouvám se za anonym. Mám pětiletou dceru která nezná svého otce. Její otec ode mě odešel v těhotenství za jinou ženou a i když měl šanci se s dcerou vídat tak neměl zájem. To samé jeho rodina, po porodu jsem se jim ozvala, že malou můžou vídat, ale využili toho 3× a poté už se neozvali. S dcerou jsem byla u dětské psycholožky abych věděla jak nejšetrněji ji říkat pravdu proč s námi tatínek není. Žijeme jenom spolu, je šťastná, doma máme věčně vysmátou pohodu, nic nám myslím nechybí. Přítele nemám, takže dcera kromě mého taťky a mých bratrů nemá žádný mužský vzor (bydlíme ale dost daleko od sebe, takže kontakt minimální). Byl někdo v podobné situaci kdo vyrůstal úplně bez muže v domácnosti a rodině? Jak jste to snášeli a jak to ovlivnilo váš život například ve výběru partnera atd.? A hlavně jak jste si uvědomovali a snášeli nezájem otce? Bojím se aby ji to časem neublížilo. Navíc já měla celé dětství taťku, je hodný člověk, ale neuměl se mnou mluvit, pochválit mě atd. Nikdy jsem nebyla tátova princezna a dost negativně se to potom odrazilo na mém sebevědomí… Moc Vám děkuji za reakce.

Mně táta hlavně v dětství chyběl hodně a moje partnerské začátky byly nejpíš tímhle hodně ovlivněny. Vzor jsem měla leda v dědovi. Střídající se otčímové měli co do kvality sestupnou tendenci a až na jednoho by mi bez nich bylo líp. Dceři bych popsala situaci, jak to bylo - neřekla bych, že ji táta nechtěl a později bych NIKDY neřekla, jdi si za tátou, když si myslíš, že u něj by ses měla líp.

O mužích bych se vyjadřovala spíš kladně a nevtloukala jí do hlavy, že jsou jen sobci a nezodpovědní -píp-. Časem třeba potkáš fajn chlapa a bude vám dobře ve třech. Držím palce, aby to byl muž do nepohody a byl s vámi rád.

@Anonymní píše:
Ahoj, omlouvám se za anonym. Mám pětiletou dceru která nezná svého otce. Její otec ode mě odešel v těhotenství za jinou ženou a i když měl šanci se s dcerou vídat tak neměl zájem. To samé jeho rodina, po porodu jsem se jim ozvala, že malou můžou vídat, ale využili toho 3× a poté už se neozvali. S dcerou jsem byla u dětské psycholožky abych věděla jak nejšetrněji ji říkat pravdu proč s námi tatínek není. Žijeme jenom spolu, je šťastná, doma máme věčně vysmátou pohodu, nic nám myslím nechybí. Přítele nemám, takže dcera kromě mého taťky a mých bratrů nemá žádný mužský vzor (bydlíme ale dost daleko od sebe, takže kontakt minimální). Byl někdo v podobné situaci kdo vyrůstal úplně bez muže v domácnosti a rodině? Jak jste to snášeli a jak to ovlivnilo váš život například ve výběru partnera atd.? A hlavně jak jste si uvědomovali a snášeli nezájem otce? Bojím se aby ji to časem neublížilo. Navíc já měla celé dětství taťku, je hodný člověk, ale neuměl se mnou mluvit, pochválit mě atd. Nikdy jsem nebyla tátova princezna a dost negativně se to potom odrazilo na mém sebevědomí… Moc Vám děkuji za reakce.

Podle mě je hodně důležité, že je vám s dcerou spolu hezky. Mužský vzor bych neřešila. Děláš pro dcerku to nejlepší co můžeš. A spíš si myslím, že je důležitá ta pohoda a smích, který u vás vládne.

Lepší žádný táta než táta blb… určitě nelhat a i bych ji vysvětlila ze někdy muži přemýšlejí jinak a nedomysli důsledky… ale v rámci k jejímu veku. Důležité je ze mate jedna druhou. A doma pohodu. Jinde to mají decka horší když sice tátu mají ale otec matce nadává a nadává dítěti za známky apod a tak mě napadla i dnešní diskuze tady o tom jak žena nemůže vydržet s mužem … co děla její dceri apod