Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Taky to řeším a nelámala bych to přes koleno. Vždycky vyhodnotím celou situaci včetně toho jak moc je dítě zrovna unavené/ hladové a další veci co prohlubují nepohodu. Když to vyhodnotím jako pro všechny lepší variantu, tak ustoupím. Taky si nemyslím že to bude dělat ještě v pěti, ten příklad výše zní jako extrém. Mám i dítě 3+ a to už funguje zase úplně jinak. Když nechci ustoupit, neustoupím
. je potřeba si v tom najít nějakou vlastní rovnováhu. Když jsem měla bolavá záda a musela jsem ležet, tak jsem prostě ležela ![]()
18 měsíční dítě s tebou určitě necvičí, jak to tu některé chytré píší. Nemá na to ještě kapacitu alias je na to ještě blbý, aby zvládlo nějaké manipulace.
Je to malý batole, chce být s matkou, se kterou je nejčastěji a je na ní nejfixovanejsi. Holt to tak prostě je. Prostě chce krmit ode mě a já můžu, tak nebudu trvat na nějakých principech, který jsou stejně de*ilní a to dítě to nechápe, jen vidí, že ho odmitas a netuší proč, když normálně s ním vše děláš.
Je to Období, pak bude chtít dělat všechno sám a za dva roky zas bude chtít dělat vše s tátou a ty budeš na druhé koleji.
Je to tvoje dítě, ne někdo s kým je potřeba bojovat. Dělej to, jak to cítíš. ![]()
@MissDetectiv Naprostý souhlas. Docela dlouho jsem o téhle diskusi přemýšlela a uvědomila jsem si, že za den dám batoleti tolik příkazů a zákazů, že je fajn mu ukázat, že něco si může rozhodnout sám.
Prostě se snažím ho respektovat jako člověka s vlastní vůlí. Samozřejmě do určité míry. Zatím nám to takhle funguje celkem dobře ![]()
@Secado taky to tak mám. myslím, že když delas tak, jak to cítíš, tak neslapnes vedle. ![]()
@MissDetectiv píše:
@Secado taky to tak mám. myslím, že když delas tak, jak to cítíš, tak neslapnes vedle.
Já nad tím občas hodně přemýšlím, protože sama jsem prošla takovou tou tvrdou, nekompromisní výchovou, kdy jsme museli poslouchat na slovo. Dost díky tomu bojuju s vlastním sebevědomím a tohle pro svého syna nechci.
Taky pozoruju okolí, bavím se s maminkama, jak některé věci řešily nebo koukám na hřišti, jak se k dětem rodiče chovají. Občas mi pomohly i rady tady. Někdy zkouším víc způsobů než přijdu na ten, který platí na syna (třeba u záchvatů vzteku).
Manžel občas s mým přístupem nesouhlasí, ale pak potkáme na hřišti matku, co jede ten tvrdý nekompromisní způsob výchovy, a je zpětně schopný uznat, že by to vlastně takto nechtěl.
Třeba tohle období, kdy jsem musela synovi všechno dělat já, manžel těžce nesl. Teď po necelém roce ho má syn za hrdinu a všechno chce dělat s tátou a často mě posílá pryč a chce s ním být sám. To už manželovi samozřejmě nevadí
A mě taky ne, protože si můžu na chvíli odfrknout ![]()