Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj holky popíšu Vám co jsem dnes viděla na hřišti, jak jsem o tom přemýšlela já a zajímalo by mě, jaký názor máte vy. Čím víc jiných názorů, tím líp.
Máme tam vedle sebe dvě houpačky, na jedné jsem houpala dvouletého syna já a na druhou přišel chlapeček s maminkou, bylo mu tak něco mezi třemi a čtyřmi. Maminka chlapečka začla rozhoupávat, tomu se to líbilo a vždy když byl u maminky, tak vykopl nohy, maminku vždy trochu kopnul. Řekla mu jednou, nekopej, podruhé nekopej mě, potřetí nekopej mě, nebo tě nebudu houpat. Chlapeček kopnul, maminka přestala houpat a odešla kus dál. Chlapeček začal křičet ať houpe, maminka křičela zpět, že jí neměl kopat, že houpat nebude. Chlapeček se vztekal, maminka křičela. Tato scéma trvala 20 minut. Ve stresu maminka, která chtěla být důsledná i chlapeček, který si chtěl prosadit své. Říkala jsem si v tu chvíli, že mi je jich líto a myslela jsem si, vždyť maminka mohla jít malinko stranou a houpat ze strany a kluk by k ní nemohl kopnout. Nebo když už to tak bylo, že ho třeba místo ječení obou mohla odlákat na jinou atrakci. Také se snažím být u hlavně u čtyřleté dcery důsledná za každou cenu, taky je často řev, tak si říkám, jestli je to vždy ta správná volba. Zrovna v tomto případě si říkám, co kdyby maminka začla třeba hned zase houpat, oba by byli v klidu a ušetřili by si nervy. Maminka mě tedy pak dostala po těch 20ti minutách řevu, že začla houpat, to bych už určitě neudělala. Mě spíš zajímá ten začátek jak byste jednaly na jením místě vy? (měla jsem z první ruky, protože jsem nemohla mého syna přemluvit, aby šel jinam, třeba na kolotoč)
Obešla bych houpačku a houpala ze zadu. Případ uzavřen ![]()
Asi nezkušená návštěvnice dětských hřišť, mohla si ušetřit nerva…
Po návratu bych ještě jednou houpat zkusila, a asi bych si stoupla lépe..ale tuhle metodu že prostě nepovolím, i když dítě ječí, tak občas ji taky používám..spíš podle situace.
Já bych jednala stejně. Ale já v zásadě nekřičím. Řeknu co bude následovat, třikrát a pak to udělám a hotovo. Mlčím, jen udělám co jsem řekla. Občas je cirkus ale pak jde o to neřešit co říkají ostatní v okolí (hřiště, herna) a vytrvat.
Ale mám podstatně mladší dítě, možná budu později - při větším vzdoru fungovat jinak. Ale základem důslednosti je klidná matka, jinak to fakt nemá cenu.
Přiznávám, že se v té mamince trochu vidím. Ale už jsem pochopila, že je lepší se takové situaci vyhnout. Dcera je přesně ten typ, co by řval půl hodiny, že chce houpat a já si půlhodiny trvala na svém. Je to k ničemu, vede to jen ke stresu obou stran.
Já bych ale malou na té houpačce nenechala, sundala bych ji z ní, šly bychom třeba na kolotoč… A ideálně bych udělala to, že bych řekla, nekopej mě, bolí mě to, taky by se ti to nelíbilo, a stoupla bych si ze strany.
JEstli ji kopal schválně, tak důslednost byla asi na místě, škoda, že nevydržela a houpala dál
. Většinou se mi nechce tyhle scény zažívat, tak povolím, ale občas jsem tohle se synem v tomto věku zažívala, a někdy jsem to opravdu nechala dohrát až do takové scény, hlavně, když tomu ještě něco předcházelo…
Těžko říct jako bezdětná, ale momentálně mám náturu takovou, že bych stejně jako maminka odešla - když neposlechl, tak ať vidí následek. Ale dál bych se s ním už nerozčilovala, možná bych radši zatáhla „za trest“ za rozčilování domů. Ale těžko říct, jak budu jako matka reagovat ![]()
Ja bych mu dala ještě jednu šanci, že ho budu houpat, ale kopne-li me, jde z houpačky…a pak bych ho z te houpačky vytáhla… Že zadu houpat ale nemůžu, to se tam točí a stoupá si, že by vypadl, musí na me vidět
Jo ty hristovy vyjevy jsou nekdy fakt k popukani.. co bych delala? houpala zezadu.
Příspěvek upraven 13.10.14 v 21:18
@Liz
já bych nehoupala, pokud už bych tím jednou vyhrožovala. rozhodně bych dítě neoblbovala ala švejk nebo chytrá horákyně, teda svoje dítě, vím s kým mám tu čest.
Já bych si sice ušetřila 20 min nerva, ale ty roky po tom. Hlavně tu svoji sirénu bych nenechala 20min řvát u ucha někomu jinému, proto se na hřiště nechodí, obtěžuje to. U nás důslednost zabrala, rok se s rokem sešel a už uzavíráme dohody.
To, že chtěla být maminka důsledná - tomu fandím, dneska to až tak samozřejmé není. Takže dle mého je dobře, že houpat přestala. Je otázka, jestli to, co následovalo, se nedalo zvládnout lépe (momentálně mě žádné řešení nenapadá, ale takovéto vzájemné pořvávání bez ohledu na ostatní návštěvníky hřiště, to se mi moc nezamlouvá). ![]()
Já to dělám stejně. Teda bez toho křičení na dítě. Prostě pravidlo 3× řeknu a hotovo. Neposlechneš, máš smůlu.
Nejde jen o houpání. Ale třeba jdeme ven, do obchodu - podél hlavní cesty, úzký chodník. Dítě poskakuje, dělá opičiny. Dej mi ruku - NE a skáče dál. Znovu - po druhé tě prosím, dej mi ruku - jezdí tady auta, děláš blbosti - NE. Po třetí a naposledy tě prosím, aby jsi přestala skákat u cesty a dala mi ruku, pokud ne, vrátíme se domů. Buď to pochopí (většinou už ano a na maximálně druhé požádání) a pokud ne, obracíme se a opravdu se vracíme domů. Sice s řevem a scénama, ale trvám na tom a dodržuju to, co jsem řekla.
Co bych dělala nevím
před dítětem bych to věděla naprosto přesně, poté co se mi narodilo je to všechno trochu složitější
Asi bych si stoupla jinam nebo bych ho odlákala na jinou atrakci.
Nehoupala bych, ale také bych se s ním 20 minut nedohadovala. ![]()
Já bych se vrátila se slovy „ale už mě nesmíš kopnout“. Kdyby pokračoval, sundala bych ho z houpačky a poslala ho hrát si jinam.
Pak je taky na zamyšlení, proč si maminka nestoupla tak, aby ji kopat nemohl. Na jednu stranu výchovně chápu. Na druhou pro klid někdy radši „ustoupím“… Př.: malá chce koupit kinder vajíčko, domluvím se s ní, že vajíčko ne, že koupíme čokoládový jogurt, termix,… atd.