Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj,
rád bych se svěřila se svým problémem. Mám dvouletého syna, který najednou nemá rád mého přítele. S přítelem jsem už půl roku. Nežijeme ještě spolu ale navštěvuje nás a tráví s námi víkendy. Dlouhou dobu byl syn v pohodě a choval se k příteli hezky. V poslední době ovšem nastal zvrat a syn je v přítomnosti přítele smutný a nekomunikativní. Přítel se mi snaží ve výchově pomáhat a tak někdy i on řeší některé úkony, které jsem dělal v minulosti jen sama. Když si má syn něco uklidit nebo si dojít pro nočník, tak přítele poslechne (samozřejmě se to někdy neobejde s brekem směrem ke mě a doufá, že já mu pomůžu aby zrovna toto dělat nemusel). Například když přítel syna vykoupe, tak s ním syn komunikuje. Ovšem pokud pominu tuto činnost, tak syn při komunikaci s přítelem zavře oči, začne se mračit anebo když sedí v židličce tak odvrací hlavu a nechce se na něho dívat. Pokaždé když přítel přijede, tak syn se rozesmutní a není sám sebou a nechce si ani moc hrát. V poslední době se snažíme naučit syna aby si sám říkal o nočník. Málo kdy si o to řekne, spíše se ho musíme ptát a někdy i předvídat. Občas syn dostane plácnutí na zadeček když si neřekne o nočník i když ví že zrovna dělá e-e. Více času se synem trávím já, takže i já si občas plácnu (né žádnou ránu
přes plínku simbolicky), když je s námi přítel tak i on se snaží mi v tom to pomoc a i on občas plácne. Přítel má syna rád, hraje si s ním (ikdyž v poslední době ne viz. výše), čte mu pohádku na dobrou noc, koupe ho, pomáhá mu se obléknout… Nevím co mám s tou záští syna vůči příteli dělat
Dáte mi někdo nějakou radu nad zlato?
Příspěvek upraven 08.03.16 v 18:18
@Jana95 proč jako syna placáte? Se nedivím, že toho chlapa nemá rád neměla bych ráda vás oba ![]()
Já tedy nechápu, z jakého důvodu syna bijete po zadečku, když je teprve dvouletý a na nočník se učí. Nedivila bych se, kdyby byl naštvaný kvůli tomu. Rada nad zlato zřejmě není - přítel musí syna přesvědčit svou trpělivostí a laskavostí, že ho má rád. Rozhodně toho nedosáhne tím, že ho bude tlouct.
Jste normální, že mlátíte dvouleté dítě za to, že si neřekne na nočník? Ani se mu nedivím, že je smutný. Takže první rada nad zlato je přestaň plácat dítě za to, že si neřeklo o nočník. Druhá rada nad zlato je, ať ho přestane plácat tvůj přítel.
Proboha to ho vážně plácáte, za to, že si neřekne o nočník? Proč? Jaký to má důvod? Myslíš, že to pomůže? Aby si spíše nedocílila opaku, že se ti začne počůrávat
chápu, že ve dvou letech už chcete odplenkovat, ale nemůžeš na něj tlačit…myslím, že od tohoto pramení ten problém ![]()
Na nočník se musí učit pozitivně. Když se povede, tak chválit, chválit a chválit. Se nedivím, že je syn přešlý a smutný.
Mám švagrovou, co se chlubí tím, že její syn je od roku bez plen. Dosáhla toho tak, že mu za každé vyčůrání dala sladkosti. Takže teď ve dvou letech chodí krásně na nočník, ale pusinku má plnou černých zoubků a ještě mého stejně starého syna „zesměšňuje“ když mu to v zápalu hry ujede, jinak si taky říká. Ale nedosáhli jsme toho plácáním, ani sladkostmi. Každé dítě má svůj čas a dozraje k tomu samo. ![]()
Tak za to, že si neřekne o nočník bych ho neplacala. Muj syn s tim ma obcas problem jeste ted, ale urcite me nenapadlo ho za to plácnout. Mam take pritele, ktery neni otcem kluku. Poslouchat ho musi, ale nikdy bych mu nedovolila aby je placal.
Nedivim se, ze tveho pritele nema rad muzete si za to sami. Vim jak jsou kluci nastvany na me, kdyz je placnu a to jsem jejich máma, natoz kdyby je placnul někdo pro ne uplne cizi.
No…jestli syna takto budete ucit vsechno, tak ho ten smutek jen tak neprejde. ![]()
Přes veškerou péči, snahu a 100% pozornost se mi obě deyi nenaučily na nočník dříve než ve dvou a půl letech. Prý to souvisí i s řečí a obě mluvily později. Nenutte ho, je brzy. A určitě neplacat.
A mmch, zakladatelko, neni normalni bit dite za cokoli, ne jen za bobana v gatich
To jen, abychom si rozumely. ![]()
Chudak dite
taky ted zkousime nocnik, kdyz se podari, tak si muze sam splachnout a sam umyt ruce (ma nove stoupatko, tak ho to hrozne bavi). Kdyz se nepodari tak ani nekaram.
Přestaňte ho plácat, to zaprvé. Zadruhé, s přítelem nejsi „už“ půl roku, ale „teprve“ půl roku. Když se s přítelem rozejdete (což ti nepřeju), přivedeš hned dalšího „strejdu“, který bude mít ambice syna vychovávat a stát se okamžitě nedílnou součástí jeho života? Možná by nebylo od věci trochu zvolnit.
@Jana95 píše: … Když si má syn něco uklidit nebo si dojít pro nočník, tak přítele poslechne (samozřejmě se to někdy neobejde s brekem směrem ke mě a doufá, že já mu pomůžu aby zrovna toto dělat nemusel)............. Ovšem pokud pominu tuto činnost, tak syn při komunikaci s přítelem zavře oči, začne se mračit anebo když sedí v židličce tak odvrací hlavu a nechce se na něho dívat. Pokaždé když přítel přijede, tak syn se rozesmutní a není sám sebou a nechce si ani moc hrát.
… Nevím co mám s tou záští syna vůči příteli dělat
Příspěvek upraven 08.03.16 v 18:18Dáte mi někdo nějakou radu nad zlato?
Syn nema pritele rad, protoze se ho boji. Pritel s vami nebydli, ale snazi se ho vychovavat placanim. Nedivim se, ze ho nechce maly ani videt a je smutny z jeho navstev. Je hezke, ze ti chce pritel s vychovou pomoci, ale evidentne svou snahou zpusobil vic skody, nez uzitku. Tys maleho placala i driv, nebo az po vzoru pritele? Pritel si bude muset ziskat duveru maleho zpet, pokud to pujde. Ukazat mu, ze je kamarad a ne nekdo, kdo k vam prijede na vikend a tresta ho, kdyz se mu nepodari vykadit do nocniku.