Fobie ze smrti..
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Běž k psychologovi a pořádně to tam rozeber!§ Opravdu. S tímto si sama nepomůžeš, jen to maximálně zatlačíš někam hluboko do hlavy. Psycholog Ti pomůže téma zpracovat. Pracuji s umírajícími už dlouho (25let) a takové pocity nezažívam. Tím nechci říct, že kdo je prožívá je špatný, ale prostě Tě to zasáhlo silněji a potřeba to zpracovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Strach ze smrti máme všichni. A pustit si ji do života moc vždycky znamená úzkost - potřebujeme aspoň trochu clonu (popření, víru v posmrtný život, nalezení smyslu naší existence…). Tobě tu clonu strhla práce, žiješ v trvalém ohrožení nevyzpytatelnou smrtí. Přimlouvám se za psychologa, ale také za knihu I.Yaloma Pohled do slunce.
Jak tam autor říká: „zatímco skutečnost smrti nás ničí, myšlenka na ni nás může zachránit.“ Setkat se se smrtí a poučit se z ní může pomoci prožívat věci naplno, ne jen na půl plynu…
- Citovat
- Upravit
Běž k psychologovi a nevím co má senior společného se smrtí 
. Já jsem málem umřela a smířit se smrtí jsem se musela pár vteřin před tím než jsem upadla do bezvědomí. Zázrakem jsem se z něj probrala a podruhé jsem se narodila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já taky pracuji s umírajícími a smrt vnímám jako nevyhnutelnou součást života, čili mě to neděsí, jen občas citim lítost, že to hezké, co teď v životě mám, jednou skončí, ale zase o to víc si toho hezkeho vazim a neřeším maličkosti. Posunuly se mi hranice - to, co běžná populace vnímá jako normální, to já vnímám jako hezké a to, s čím se ostatní trápí, já většinou beru s pokorou a vědomím, že ono to stejně zase pomine a je potřeba dávat energii do toho hezčího než pěstovat si to negativní. V zásadě se mi ta práce líbí, cítím se užitečná a duševně mě posunuje dál.
Mohla bych mít strach z ošklivé smrti (=sama, v nemocnici, s bolestmi, to umírání u nás je ještě dost nedoresene), ale ani to zatím nemám. Ale pěkná smrt, ve vysokém věku, s dětmi, vnoučaty, v klidu a míru -neni čeho se bát.
Občas teda mívám takové nutkave myšlenky o smrti me nebo děti (víceméně se jedná pokaždé o totéž, já násilná smrt, děti onkologická nemoc), ale ty nijak nerozvijim, snažím se je zaplašit - dýl než pár sekund se jim nevenuju. A myslím, že bych je měla i kdybych pracovala s zivymi a zdravými.
- Citovat
- Upravit
Mě pomáhají knihy s tématikou život po smrti. Kde lidí zažili návrat ze světa. Věřím tomu že po smrti je něco dálšího. Citím že tady kde jsem teď že tady nepatřím, že patřím někam jinam. I když před nedávnem jsem zažila odchod z blízkého člověka a srovnávam se s tím do teď že už tu není i když před pár měsíci byl..
- Citovat
- Upravit
@krajta píše:
Běž k psychologovi a nevím co má senior společného se smrtí
Možná to autorka myslela tak, že se setkala se seniory, kterým zemřel partner. Mě to taky loni potkalo - při autonehodě mi zemřela žena. Já mám zase fobii z řízení dopravního prostředku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@krajta .co má s tím senior spolecneho? .myslím,že celý můj text byl o me praci,s které jsem si právě ty obavy přinesla..jinak teda blizsi specifikace,jak s tim senior souvisi, byla jsem s nima,když umíraly a pak jsem je prevlekala ,dala do maru a vezla do marnice. S toho pramení má uzkost ,že člověk byl soucasti desítek smrti. …
- Citovat
- Upravit
Dekuju , za pochopeni, nečekala jsem,že se ozve tolik lidí co pracuje podobne . Zkusím se s toho vypovidat u nějakého psychologa, ať ziskam zpět nadhled.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Já taky pracuji s umírajícími a smrt vnímám jako nevyhnutelnou součást života, čili mě to neděsí, jen občas citim lítost, že to hezké, co teď v životě mám, jednou skončí, ale zase o to víc si toho hezkeho vazim a neřeším maličkosti. Posunuly se mi hranice - to, co běžná populace vnímá jako normální, to já vnímám jako hezké a to, s čím se ostatní trápí, já většinou beru s pokorou a vědomím, že ono to stejně zase pomine a je potřeba dávat energii do toho hezčího než pěstovat si to negativní. V zásadě se mi ta práce líbí, cítím se užitečná a duševně mě posunuje dál.
Mohla bych mít strach z ošklivé smrti (=sama, v nemocnici, s bolestmi, to umírání u nás je ještě dost nedoresene), ale ani to zatím nemám. Ale pěkná smrt, ve vysokém věku, s dětmi, vnoučaty, v klidu a míru -neni čeho se bát.
Občas teda mívám takové nutkave myšlenky o smrti me nebo děti (víceméně se jedná pokaždé o totéž, já násilná smrt, děti onkologická nemoc), ale ty nijak nerozvijim, snažím se je zaplašit - dýl než pár sekund se jim nevenuju. A myslím, že bych je měla i kdybych pracovala s zivymi a zdravými.
Také právě cítím litost, že to hezké clovek opustí. Už pracuji s mladými lidmi ale také ty myslenky pořád stejně mám…aspon v tom nejsem jediná. 
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Mě pomáhají knihy s tématikou život po smrti. Kde lidí zažili návrat ze světa. Věřím tomu že po smrti je něco dálšího. Citím že tady kde jsem teď že tady nepatřím, že patřím někam jinam. I když před nedávnem jsem zažila odchod z blízkého člověka a srovnávam se s tím do teď že už tu není i když před pár měsíci byl..
Doufejme,ale moc v to nesazim… 
- Citovat
- Upravit
nevědomí neexistuje - je totiž v rozporu s časem - jestliže existuje čas, musí existovat vědomí - stejně tak nemůže a nikdy nemohlo existovat absolutní NIC - že vědci tvrdí, že všechno vzniklo Velkým Třeskem z ničeho, jsou neskutečné žvásty - čas a prostor nemohou a nikdy nemohly vzniknout žádným třeskem stejně tak jako nemohlo existovat nějaké NIC před třeskem - existence NIC odporuje své nedefinici - ostatně zkuste si představit, že po žvástech vědců o zániku vesmíru vlivem překročení kritického bodu rozpínání tento zase neexistuje zanikne prostor a čas a existuje zase jen údajné NIC - zblázníte se, protože si nic nebudete umět představit - nejde to - ani ten údajný jediný bod, ze kterého to všechno třesklo a začalo se rozpínat - a kam asi, když nebylo do čeho ? Vědci se jen zoufale snaží pojmenovat něco, co nelze uchopit. takže - žádný posmrtný život neexistuje, to je jistota a bujná představa specifických forem vědomí - ale nemůže existovat nevědomí, neboť to také neexistuje …nicméně každá forma vědomí zná pouze tu svoji formu vědomí - to moje mi právě říká, že si mám jít otevřít vychlazené pivo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já mívám něco jako panické ataky nedokážu se smířit s tím že umřu vždy se mi tak rozbuší srdce a čím déle to trvá tím hůř mi je je těžké na to zapomenout když vím že se to už prostě blíží a že tu jednou už nebudu
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše: Více
Navštivte lékaře. Pravděpodobně se nemůžete ani srovnat se životem, neboť smrt je nedílnou součástí života. Otázkou pak zůstává jenom to, v jakém věku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Holka něco s tím určitě dělej, mě se po smrti mamky rozjela panicka porucha, uzkosti jak prase. Ale už je to hodně let, už jsem mnohem mnohem lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Dobrý vecer, půjdu rovnou k věci. 3 roky jsem pracovala v domově seniorů a od té doby me děsí, že jednou já nebo ty co mám rada zemrou…vetsinou vecer mi to v hlavě naskočí a cítím velkou uzkost. Pracovala jsem i s pripravou klientu po smrti a ještě ted me děsí, jak to vsechno skončí…byly to moje zlaticka a pak jen spaly a cekaly na hrob.kde nebude nic, bojím se i necekanych vážných nemocí a brání mi to užívat ty krásné dny, co můžu s rodinou prožívat a nevím jak se teto fobie zbavit…