Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Když to je těžké. Co kdyby se to dozvědělo od někoho cizího? (ne zrovna šetrně)
To by tě pak nenávidělo, žes mu lhala ![]()
Já znám úplně opačný případ. Jeden můj žák je adoptovaný. Ví to už odmalička. Že si ho vzali jako miminko. Řekli mu to moc hezky, tak to vzal a je to zlatíčko.
Myslím, že to tvé kamarádce měli říct dřív, podle mě úplně maličké děti to tak neřeší a přijmou to snáz, hlavně když vídí, že ti, co se o něho starají, ho mají rádi.
@joker.l je to těžké, ale také když se to dozví od cizího, myslím si, že je to daleko horší, mohléo by to brát tak že jsi mu lhala.
Kdybych si adoptovala dítě řekla bych mu to ještě před nástupem do školy, myslím si, že v tom věku to dítě přijme relativně dobře.
Taky jsem pro to dítěti říct. Vlastně už od malička mu to vyprávět jako pohádku (že si ho vybrali v dětském domově, protože se jim moc líbil a chtěli ho mít doma jako miminko atd.). Pokud v tom dítě vyrůstá, rodiče to neberou jako strašáka, tak je to pro to dítě naprostá běžnost, bere to jako fakt a ve většině případů s tím nemá problém.
@Leeenilka Znám lidi se dvěma adoptovanými dětmi. Jsou ještě malý, ale tajnosti před nimi dělat nebudou. Prý se to řeší i v přípravných kurzech pro adoptivní rodiče, jak to dítěti přirozeně a nenásilně podat.
Zatajovat něco dítěti nemá smysl - zaprvé mu to může v nejnevhodnější dobu povědět nějaký „prima“ soused, kamarád apod. (lidi jsou zlý), za druhé třeba jednou bude muset to dítě řešit své zdravotní problémy a pokud někde v dobré víře nahlásí rodinnou anamnézu svých adoptivních rodičů, může to být velmi kontraproduktivní.
Pokud se tvá kamarádka nesmířila s tím, že je v pěstounské péči, ať vyhledá pomoc psychologa.
Každý, kdo prochází žádostí o osvojení dítěte, je připraven i na to, jak a kdy (od malinka) to říct dětem. Právě kvůli tomu, aby se to dětem nezamlčovalo a nevzniklo z toho později trauma. Myslím, že v dnešní době jsou na to adoptivní rodiče či pěstouni dobře připraveni.
Ahoj
Ja jsem taky odoptovane dítě naši me mají od 2.5 měsíců takže mimco vim to od malička ještě ze školky určite a nevadí mi to.
Občas v dospívani to na me padlo ale o sve Bio rodiče jsem nikdy zájem neměla ani nehledala a ani ted ve 30ti nechci nejsou to my rodiče ty mám u sebe.
Chce to asi čas a kamarádka se s tim srovná…
Ja jen vím ze mam dva starší bratry nejspíš v brne ![]()
Podle nového občanského zákoníku jsou adoptivní rodiče povinni dítěti tuto informaci sdělit. My máme připravenou pohádku o nejkrásnějším miminku o které se nemohla jeho maminka starat, tak šlo k hodné tetě (bylo u přechodné pěstounky) a tam čekalo na nás… vyprávět ji začneme, jakmile se začne ptát, odkud se berou děti (tak 3 roky???). V první třídě už to bude vědět. S pěstounkou se stýkáme, navždy to bude jeho skvělá teta.
Neumím si představit, že by mu to vpálil někdo cizí.
Syn chodí do školky se třemi adoptovanými a čtyřmi (co já vím) ze zkumavky (ze 40 dětí celkem) - už to mezi sebou řeší, takže rozhodně neodkládat. Tak asi se najde sem tam někdo kdo to prostě nepřijme, ale spousta lidí nedokáže přijmout ani vlastní rodinu. Všichni bojujeme s nějakým démonem.
Psycholog by byl určitě dobrý. Já jí pomoci nemohu. Neumím se vžít do její kůže, nezažila jsem to
@Leeenilka no nechtěla… moje mami je adoptovaná a dozvěděla se to ve škole od dětí ne zrovna šetrnou formou
takže bych to řekla, určitě co nejdřív, ale kdy je ten optimální věk, to fakt nevím… asi už ve školce ![]()
Kamaradka ma brachu je mu 28 let a neví o tom, bojim se taky toho ze to dvakrat nevezme az to jednou zjisti rict mu to nehodlaji
Známí mají adoptovaného syna - adoptovali ho tuším v jeho 3 letech. Od začátku malý ví, že to nejsou jeho praví rodiče. Vysvětlili mu to ale tak, že to nevadí, protože je jako by byl jejich a že ho mají nejradši. Malému už je 8 let, je to šikula a žije s tím úplně v pohodě. Je to aktivní sebevědomé dítě. A jde vidět, že své adoptivní rodiče miluje stejně, jako oni jeho. Možná je lepší to netajit od začátku, než pak taková „rána z nebe“.
Těžko říct.
Ahoj maminky
moje nejlepší kamarádka se mi nedávno svěřila s tím, že je v pěstounské péči. Je mi jí moc líto, protože se tím údajně trápí už asi od šesti let kdy jí to bylo prozrazeno. Né že by měla špatné dětství, to vůbec, prostě to jen nemůže přenést přes srdce že rodiče, které pokládala za své (a celou rodinu)nejsou opravdu její vlastní. Se svojí biologickou matkou se v žádném případě vidět nechce a prý se cítí sama. Je mi jí opravdu líto. A tak se ptám, jak k tomuto přistupujete? Kdybych já měla adoptované dítě, asi bych mu to říct nikdy nechtěla. Když vím, jak se tím ona trápí.