Jak si správně přát

@Evulina píše:
Protože tam jsou pochyby, i když si je neuvědomuješ. Když něco prostě víš, že to tak na 100% bude, nemusíš být urputná a furt na to myslet. Ta urputnost značí podvědomé pochyby „není přeci možný, aby to fakt takhle fungovalo a to místo k parkování tam doopravdy bylo“.
Nic si z toho nedělej, mě taky leccos vyšlo, ale mnoho ne. Proto ještě např. nemáme ty 2 mega na opravu statku, asi je to na můj mozek ještě moc velký sousto..

já to jakoby vím, máš pravdu. Vyplní se mi přání, který jakoby „nevím, že si je přeju“. Prostě si řeknu tyjo to by bylo moc fajn, to bych chtěla! A fakt to chci, ale nikdy to nechci tak urputně.

Kdežto když jedeme k přátelům a já si v duchu řeknu tak, až dojedeme, skvěle zaparkujeme. Ani si to radši nepřeju moc konkrétně, stačí mi třeba i druhá řada jenže se to samozřejmě nesplní.
Já si trochu myslím, že je o možná proto, že od chvíle, co si to přeju, jsem napjatá jak to dopadne, a jestli to místo fakt bude, zda to vyjde. A asi se o tom neumím za tu chvilku přesvědčit. Nevím jak. Takže asi proto to nevychází.

Snažím se vzpomenout co vše se dělo předtím, co jsem cítila, než se mi splnilo co jsem si přála, ale paměť mám špatnou.

u toho vysněného prince ze základky - dokud jsem na něj myslela kudy chodila a schválně chodila jeho čtvrtí, nepotkala jsem ho. nebo párkrát jo(byla jsem tam tak často, že jsem ho potkat musela). Pak, když už jsem ho moc potkávat radši nechtěl, jsem ho vídat začala A po rozchodu, když jsem jela na ten výlet, to byl asi poslední člověk kdo mě napadl. Protože mě nikdy nechtěl, a tak mně nenapadlo, že by po letech změnil názor… ale bylo to takové pomalé…předtím jsem ho ještě párkrát náhodně potkávala, takže nevím už co jsem přesně cítila a v jaké fázi jsem byla s tehdejším přítelm.

muj současný, o němž jsem psala hned v první části, to byl šok. normální šok. téměř mně neznal, bylo vysoce nepravděpodobné, že by si na mn vzpomněl a měl kolem sebe xy kamarádek, které byly nezadané, akže když hleda vztah, mohl napsat jim, a ne mně, s níž promluvil tak tři věty za život To jsem nečekala, opravdu. Ale fakt je, že sympatický a atraktivní pro mně byl. jen jsem o tom vůbec neuvažovala. Nedokážu to zpětně vlastně vůbec pochopit.

Jenže cíleně… ono nejde mít nějaké cílené přání, přát si ho ale nelpět na něm. Nejde na to nemyslet… to je na tom to nejhorší.

Když uvedu par příkladů : 1)Někdy v 17 letech jsem si vysnila kluka, jak by měl vypadat, chovat se a dokonce jsem si napsala na papír jaké by mohl mít tel. Číslo. To číslo se mi líbilo, já se ho naučila nazpaměť… O pul roku později jsem šla na diskotéku a tam mě oslovil kluk. Hned na první pohled přeskočila oboustranná jiskra, zamilovali jsme se do sebe. Když mi diktoval své tel. Číslo, světě div se - bylo to přesně to, co jsem měla na papíru. Bohužel jsem asi ve svém přání udělala někde chybu, protože tento kluk byl přesně z opačného konce republiky a láska na dálku nám vydržela pul roku.

2)Před dvěma lety jsme se rozešli s přítelem, se kterým jsme plánovali svatbu, žili spolu, máme dítko. Rozchod skaredy, ale pravdou je, že mě dost bolelo i to, že jsem ztratila jeho rodinu. Byli jak má druhá rodina. Strašně jsem si přála otkat jeho tátu, abych mu řekla jak se nám daří, popovidala si s ním. Představovala jsem si, že ho potkám v obchodě, představovala jsem si i v jakem a u kterého regalu ( konkrétně jsem si představovala ze to bude v Globuse u chladaku, úplně jsem si říkala, že nám tam bude zima na povídání)… Asi za tři měsíce, kdy jsem dost intenzivně na toto myslela, že se to stane.,se to opravdu stalo. Potkala jsem jeho tátu v Globuse u chladaku a tam jsme si popovídali.

A těch příkladů bych mohla uvést dalších desítky…

@Niemeyer jako samozřejmě se jedná o představu, ale té představě musíš na 100% věřit, vcítit se do té situace a navodit si ty pocity, jaké by jsi opravdu prožívala…nesmíš mít pochyby… Třeba při tom setkání s tátou od bývalého partnera jsem si opravdu říkala, jak se na to těším, co mu řeknu, jak budu mít radost, že ho vidím. Věřila jsem tomu, že ho uvidím.

Pravdou je, že ale jsou situace které si přeji, ale ani za boha se nemůžu dostat do toho stavu, abych jim věřila. Jsem už po rozchodu dva roky sama s dětmi a moc si preji nového partnera. Přeji si ho, představuji si situace, kdy ho potkám, ale vnitřně tomu stále nevěřím, že ho potkám. Proto asi stále nepřichází 

No ono je to opravdu o tom vnitřním nastavení. Já jsem si privolala i nehezké věci, nechtěla jsem si je přivolat, ale nějak vnitřně jsem na ně myslela, že se stanou, bránila jsem se na to myslet… Ale stejně uvnitř jsem věděla, že jsem nastavena na to, že se mi to stane a nedokázala jsem se přesvědčit o opaku. Uvedu příklad - už od puberty jsem se zaobirala myšlenkou, že budu neplodna. Ale zároveň jsem byla přesvědčena, že budu mít děti, že bez dětí proste nebudu. Bylo to fakt hodně hluboké to moje přesvědčení…a jak to dopadlo? mam dvě děti úplně přirozené a poté jsem prodělala zánět dělohy a vaječníků a v důsledku toho, že mám poškozené oba vejcovody a vajecnik, už přirozené nikdy neotehotnim. Nářez je, že ten zánět jsem si taky privolala.

@EvulinkaB18 píše:
No ono je to opravdu o tom vnitřním nastavení. Já jsem si privolala i nehezké věci, nechtěla jsem si je přivolat, ale nějak vnitřně jsem na ně myslela, že se stanou, bránila jsem se na to myslet… Ale stejně uvnitř jsem věděla, že jsem nastavena na to, že se mi to stane a nedokázala jsem se přesvědčit o opaku. Uvedu příklad - už od puberty jsem se zaobirala myšlenkou, že budu neplodna. Ale zároveň jsem byla přesvědčena, že budu mít děti, že bez dětí proste nebudu. Bylo to fakt hodně hluboké to moje přesvědčení…a jak to dopadlo? mam dvě děti úplně přirozené a poté jsem prodělala zánět dělohy a vaječníků a v důsledku toho, že mám poškozené oba vejcovody a vajecnik, už přirozené nikdy neotehotnim. Nářez je, že ten zánět jsem si taky privolala.

moje kamarádka se nejvíc, nejvíc ze všeho na světě bála rakoviny. zajímavý je, že konkétně leukémie. v té době myslím taky jeden poltik leukémii prodělával. a ona z toho byla totálně vypsychlá, ničeho se tolik neála, jako rakoviny. a její syn onemocněl ve dvou letech víš cím? leukémií (už jsou ok, 80% dětí se podaří vyléčit)

druhý čeho se v životě příšerně bála z nemocí, byla klíšťová encefiltida. stříkala se všemi možnými sprejemi, nosila dlouhé kalhoty, moc nechodila do lesa, vždycky se po klíštěti prohlížela, aby do 24 h klíště vyndala, nikdy ho nepřetrhla, vždy řádně vyndala. Po jednom takovém řádném vyndání se jí udělal flek a strávila čtrnáct dní na klinice s encefailtidou.

a říkala mi - víš co je v prdeli? víš, jak já vždycky, když jedeme autem, nadávám sprostě na… řidiče přitom jsem tak slušná?

Hele, jestli já někdy umřu při autonehodě, tak je to proto, že jsem si to přivolala, jednou si na to vzpomeň.

Já jí říkám tvl… ty máš při každý jízdě strach že se vybouráte? A ona že šílenej. ty ne? Já říkám…ne, vůbec. Nikdy mě to moc ani nenapadlo, snad jen když jedeme v bouřce. Ale já se nikdy nebála klíštat…a taky jsem nikdy žádný nakažený neměla a to prolezu kde co. A nebojím se rakoviny, vůbec. Ano, to neznamená, že jí nemohu onemocnět, klidně..le no tak holt onemocním, no a. Na něco člověk umřít musí. Nebojím se toho vůbec…

já osobně jsem se v životě nejvíc bála a děsila dvou, vlastně tří věcí… a všechny tři se mi splnily. 

hele, ale dobré na tom je, že tím, že se mi ty všechny tři věci splnily, jsem se s nimi naučila žít, a přestaly mně děsit, takže teĎ už vím, že kdyby se mi to někdy v budoucnu stalo znova, tak že to sice nebude vůbec fajn, ale že to zvládnu už to ve mně nemá žádnou silnou energii nemám u toho strach. Ta moje kamarádka mi řekla, že už se taky další rakoviny nebojí, že to zvládnou.

Jo jo, přitahujeme si holt i to špatný…

@Niemeyer píše:
jo, mysím, že přesně píšeš i o tom, co je můj problém.

já třeba když jsem partnera chtěla, a neměla, tak jsem se tím nijak extra netrápila. Protože mi bylo dobře, mohla jsem si dělat co jsem chtěla, a věděla jsem, že je tolik hezkejch chlapů, že já si toho nej prostě vyberu! Neměla jsem to ničím podložený, ale dávalo mi to smysl, vůbec jsem se nebála. A přišlo to uplně samo od sebe velmi brzy..myslím, že jsem si tehdy už řekla „tyjo, ale už mě nebaví bejt single, už mě to neba“… jen tak. A pak asi za pár týdnů to přišlo.

Já myslím, že tohle jsem zaměňovala za intuici, ale ona to nebyla intuice, ono to bylo přání, který jsem vyslala s lehkostí. Věděla jsem, že to tak bude.

Jenže jak udělat, abychom se přesvědčili i o věcech, u kterých si nemyslíme, že se to stane (nemáme třeba dost peněz a fakt nevím jak se k nim dostat) - ale přitom to, jak potkám partnera, jsem taky netušila - ale to mi na rozdíl od těch peněz a práce bylo jedno. Řekla jsem si - to je fuk jak se to stane, ale stane. Nepochybovala jsem o tom, že bych si přítele nikdy nenašla.:)

• nebo loni jsem si „předpověděla počasí“ na dovolenou. říkala jsem si tehdy, že když bude trochu zima a trochu pršet, že mi to nevadí..holt je září, to se nedá nic dělat. Lepší než kdyby byly děsný vedra. A tak furt jsem o tom přemýšlela v těchto nuancích, až opravdu byla poměrně zima, resp. vedro opravdu nebylo. A prostě, než jsme odletěli, já přesně věděla, jaké bude počasí. Ale prostě jsem to „věděla“
• svatba. tam jsem po celý čas příprav byla natěšená, a tak nějak jsem měla neotřesitelné přesvědčení, že to dopadne krásně a že to bude hezký i kdyby cokoliv. ale představovala jsem si, jak je krásný počasí, a jak je nám hezky a na tisíc procent tomu věřila. dařilo se mi všechno, co jsem objednala, to bylo pěkný atd.

No a pak jsem chtěla tohle aplikovat na přání, že otěhotním, pořád jsem si představovala, jak je to krásný a tak, a abych neočekávala furt, tak jsem si rovnou přála do kterého datumu. Abych na to nemyslela, mohla to pustit a byla v klidu. Ale neotěhotněla jsem, ani do toho datumu, ani pak později. Tak nevím, co jsem dělala špatně Přitom si myslím, že to celé probíhalo stejně jako u těch vizualizací svatby.

No ono je blbý to, že často si ty pochyby ani neuvědomíš, že je máš, je to podvědomé.
Ale jedné indikace jsem si možná všimla - když se mi přání splní, tak předchází opravdu hluboké vcítění se, prostě tím už žiju teď a mám k tomu i fyzické pocity - jak popisuju ten kříž, to bylo pro mě jako dítě hrůza a děs, hořící kříž, měla jsem neskutečnej pocit strachu a děsu a mrazení.

A naopak před darováním statku tady od pana domácího jsem tady při procházení zahradou a dvorem brečela štěstím z pocitu, že je to jakoby moje (mám to tady moc ráda).

@Evulina píše:
No ono je blbý to, že často si ty pochyby ani neuvědomíš, že je máš, je to podvědomé.
Ale jedné indikace jsem si možná všimla - když se mi přání splní, tak předchází opravdu hluboké vcítění se, prostě tím už žiju teď a mám k tomu i fyzické pocity - jak popisuju ten kříž, to bylo pro mě jako dítě hrůza a děs, hořící kříž, měla jsem neskutečnej pocit strachu a děsu a mrazení.A naopak před darováním statku tady od pana domácího jsem tady při procházení zahradou a dvorem brečela štěstím z pocitu, že je to jakoby moje (mám to tady moc ráda).

tyjo to je silný, to s tím křížem. A máš pravdu, zákon rezonance i říká, že nejdůležitější jsou pocity, které to doprovází. z toho jsem usoudila, že si větu je pro mě na večer před resaurací připravené parkovací místo, můžu opakovat klidně celý den a furt to nahlas omílat jako kolovrátek, ale když tomu budu pocitově chladná, nestane se to. chápu.

tam jde o t, že jak si to v hlavě nastavím od začátku, tak to je. Ale neumím se přeprogramovat citově, resp. nevím jak bych měla naučit uvěřit tomu, že se to splní, třeba že získáme byt s terasou( momentálně nemožné), když tomu nevěřím.

Louise Hay říká, že i když tomu zezačátku nevěříme, tak pomáhá si to furt představovat, tak dlouho, dokud tomu neuvěříme. ale v té chvíli by to zas pak člověk neměl tak urputně chtít, tak já nevím. 

ale zase když t neustále opakuješ, tak na to myslíš a nepustíš to, ne? nebo je to možná důležité jen zezačátku a pak už se na to má zapomenout?

já jsem si asi před půl rokem, kdy mě hrozně bolel žlučník a myslela jsem, že mám zánět, opakovala asi půl hodiny před tím, když jsem čekala před ordinací : muj žlučník je zdravý, můj žlučník je zdravý… nevěděla jsem co jiného dělat a měla stres. A náhodou to pomohlo! žádný zánět tam nebyl, vše bylo v pořádku. A to jsem na to těsně před tím myslela urputně a neustále jak jsem si to pořád přeříkávala. Takže tohle mi taky někdy funguje. A já pak nevím co zvolit. Jakou techniku a k čemu se přiklonit.

Nebo když si myslím, že se něco totálně podělalo a někdo se na mně určitě zlobí, dozvím se, že je to ok. Většinou, když se mi něco podělá, třeba i zdravotně, tak je to z ničeho nic.