Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Když rodiče nejsou rodiče..
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
12.7.22 08:45
- Citovat
- Upravit
Svetluska55
12.7.22 08:59
Přesně, to, že jsi si těchto věcí vědomý a umíš je pojmenovat, je polovina úspěchu. A nemyslím si, že automaticky musíme napodobovat svoje rodiče. Já třeba jedu přesný opak, protože nechci ze svých dětí vychovat nesebevědomé hromádky neštěstí, bažící po tom, až je někdo pochválí a toužící po kontaktu.
Takže se doma hodně tulime, objimame, podporujeme, chválíme, nepodminuju svoji lásku jejich výkonem..a podpora je automatická.
Svým rodičům ten autoritářský studený odchov nevyčítám, v kontaktu jsme a vztahy máme dobré, ale třeba dítě na týden tam neposílám..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.7.22 09:22
@Pauliebm manžel měl veliké problémy se vztekem a agresivitou, léčil se s tím na psychiatrické klinice. Jeho otec jej i mamku bil, psychicky manžela jako malého týral. Proč to píšu, zvládl to, dostal se z toho. I když je to pro něj těžké a někdy vidím jak by nejraději bouchl ale je skvělý, milující a spravedlivý tatínek. Věřím že když chceš, uvedomujes si potenciální problémy a budeš se sebou pracovat, zvládneš to 
- Citovat
- Upravit
12.7.22 11:55
U mě platilo heslo „všechno špatný je pro něco dobrý“. Rodiče jsem pojala za takový antivzor a řekla jsem si, že nikdy nebudu taková jako oni. Mým cílem bylo mít šťastnou a spokojenou rodinu, kde se budeme všichni opravdu upřímně milovat (a ne se třeba navštěvovat jen z povinnosti, jak to mám se svými rodiči já). S manželem máme syna, zatím je malý, takže teprve čas ukáže, jestli naše rodičovství směřuje tím správným směrem. Ale snažíme se, jak to jen jde. Já mám (obdobně jako ty) taky problém se sebekontrolou. Ale když na mě jdou tyhle pocity, snažím se je zahnat právě tím, že si vzpomenu na své rodiče a následně na to, jak to prostě nezvládli…a to mě žene dopředu. Vím, že se musím snažit celý život budovat naše rodinné vztahy, nesmím se na to vykašlat jako naši. Několikrát jsem se snažila vztahy mezi námi napravit, ale nejde to, pokud opravdu chce jenom jedna strana. Navíc ta pravá láska, která mezi námi nebyla už mnoho let, se jen těžko dá vrátit zpátky. Moc mě to mrzí, ale nic s tím nenadělám. Jediný, co momentálně můžu udělat, je být lepším rodičem pro své dítě, než byli ti moji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.7.22 12:03
Tak já ti to otočím, z té hodně špatné zkušenosti si zkus vzít sílu. Ne, že budeš naříkat a cítit se poškozený, ale že si tím prošel a udělalo tě to silnějším, citlivějším, vnímavějším k druhým, dětem… lidi, co byli v dětství týráni, mají paradoxně mnohokrát větší empatii než průměrný člověk. Dokázal si to přežít a jít dál. To je veliké.
A za rodinou nejezdi, oni tě nechtějí, tak proč se tam cpát. Vykouzli si svoji vlastní rodinu - tu opravdovou, pak okruh přátel… rodičům můžeš jenom odpustit a pochopit, že jinak neumí, je to jejich boj a odpovědnost, ne tvoje.
- Citovat
- Upravit
12.7.22 20:46
Děkuji všem za hodně utěšující reakce, upřímně hodně zvažuji návštěvu psychologa jenomže, já mám extrémní problém s důvěrou nebo odhalením svých slabých stránek.
Zkrátka jsem nastavený v tak uzavřeném a defenzivním režimu, že to není úplně jednoduché.
To samé vztahy s rodiči udržuji ze strachu z naprostého opuštění, zkrátka když jste člověk který se stýká jen výhradně s někým koho nejdříve musí alespoň poznat přes text nebo hlasovku atd., zkrátka já nekomunikuji ani v práci pokud přímo nemusím a jsem uzavřený v sobě…
To samé nedokážu navazovat dlouhodobé důvěrné vztahy, ať už třeba jen kamarádské…
Zkrátka když mám partnerku tak jsem jen výhradně s ní pokud to lze, jenomže nejsem schopen citů takže to vynahrazuji chováním, dárky atd., i když to ve výsledku vypadá tupé a chladné…
Zkrátka mám hodně známých, měl jsem poměrně dost krátkodobých vztahů, ale s nikým neudržuji lidský kontakt a jsem spíše sám jenomže samota na mě nepůsobí dobře, spíše mi dokonce škodí…
Ale to je něco tak složitého popsat…
Každopádně mě smát se moc neuvidíte a i ve tváři nedovedu skrývat depresi nebo chlad i prázdno…
Ale tohle je už hodně na psychologa… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.7.22 15:35
Jak ti rozumím 
V první řadě bych uvažovala o odříznutí/velkém omezení styku s rodiči. Pro mě osobně to byla podmínka toho, abych se mohla začít dávat do kupy.
V druhé řadě bych určitě neváhala a sehnala si terapeuta, klidně i online. Nemusíš se nijak stydět ani váhat, je to fakt úplně normální a podobné příběhy jsou pro ně denní chleba - dokáží tě podpořit i poradit. Už to, že člověk může o některých hnusných věcech z dětství s někým mluvit, pomáhá. Přece jen nejbližší nechceme zatěžovat těmi hnusnými detaily. Já mám teda pár věcí, které neříkám ani té psycholožce, protože by mi to vůči ní přišlo nefér a „moc“, je to taky jen člověk
Ale jsou zvyklí fakt na hodně. U toho psychologa nebo psycholožky si můžeš v klidu „prožít“ jak moc byly ty věci, co se ti děly, nefér a hnusné vůči malému chlapci. Můžeš si tam odžít ten smutek z toho, ti lítost nad tím malým chlapečkem/dospívajícími klukem, který neměl nikde žádnou podporu. Nikdo ti nebude kázat o sebelítosti apod, naopak, je to pro to vhodný prostor. Naučíš se být víc ok se svými emocemi - i se vztekem - a tím s nimi i líp pracovat.
Mně třeba taky pomohla úplně v začátku kniha od Susan Forward Toxic parents (myslím je to i v češtině, ale nevím). Jestli mluvíš anglicky, vygoogli si „breaking the cycle“ a najdeš spoustu zdrojů.
Já se dlouho bála dítě vůbec mít a teď si zas nejsem jistá, jestli by bylo možné mít dvě. Člověka ta výchova prostě ovlivní, i když už je dospělý a má svůj život, je tím formovaný, nikdo mu to neodpáře ani se to magický nespraví tím, že je mu už xy let. Je dobře, že to nepodceňuješ. Ty vzorce prostě občas vykouknou i přes sebelepší snahu a není to pěkné. Ale máš sebereflexi, náhled, a snahu - to jsou nejlepší předpoklady, abys to dokázal!
Mám dítě teprve tři měsíce, takže zatím nemůžu hodnotit co se mi jak povede a co ne, ale už teď můžu s jistotou říct, že vím, že k ní nepřistupuju stejně, jako moje máti ke mně. Nezazlívám jí těžkosti těhotenství nebo šestinedělí, naopak je mi jí líto, že třeba nemůže spát nebo jí něco je. Vidím v ní všechno dobré, jaké je to nevinné krásné miminko, a v životě by mě nenapadlo, že je „vyčůraná“ nebo si něco „vynucuje“, když třeba pláče, že se chce nosit a chovat. Neměla jsem žádný problém se vztahem s ní, přestože se narodila císařem a měli jsme trochu náročnější start.
Jasně, po třech hodinách pochodování se řvoucím dítětem můžeš už dostat i vztek, jak jsi unavený. Ale to je úplně normální, a zdravý rodič tehdy požádá partnera o prostřídání nebo holt odloží miminko na dvě tři minuty plakat do postýlky a vydýchá se ve vedlejší místnosti. To fakt zažívá každý rodič, miminka mohou být velmi náročná. Ale s podporou terapeuta a nejbližších a se zdravou sebereflexí a tím cílem, že víš že nechceš být stejný, to dáš. Nemusíš být perfektní rodič, stačí dost dobrý.
Byla by fakt škoda, kdyby tě tvoji rodiče svým vlivem připravili i o možnost mít tvoje vlastní děti, pokud je chceš. Určitě to nepodceňuj, pracuj na sobě, ale máš všechny předpoklady to zvládnout
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.7.22 15:45
@Pauliebm píše:
Děkuji všem za hodně utěšující reakce, upřímně hodně zvažuji návštěvu psychologa jenomže, já mám extrémní problém s důvěrou nebo odhalením svých slabých stránek.
Zkrátka jsem nastavený v tak uzavřeném a defenzivním režimu, že to není úplně jednoduché.To samé vztahy s rodiči udržuji ze strachu z naprostého opuštění, zkrátka když jste člověk který se stýká jen výhradně s někým koho nejdříve musí alespoň poznat přes text nebo hlasovku atd., zkrátka já nekomunikuji ani v práci pokud přímo nemusím a jsem uzavřený v sobě…
To samé nedokážu navazovat dlouhodobé důvěrné vztahy, ať už třeba jen kamarádské…Zkrátka když mám partnerku tak jsem jen výhradně s ní pokud to lze, jenomže nejsem schopen citů takže to vynahrazuji chováním, dárky atd., i když to ve výsledku vypadá tupé a chladné…
Zkrátka mám hodně známých, měl jsem poměrně dost krátkodobých vztahů, ale s nikým neudržuji lidský kontakt a jsem spíše sám jenomže samota na mě nepůsobí dobře, spíše mi dokonce škodí…
Ale to je něco tak složitého popsat…
Každopádně mě smát se moc neuvidíte a i ve tváři nedovedu skrývat depresi nebo chlad i prázdno…
Ale tohle je už hodně na psychologa…
Tak přesně tohle, cos tu napsal, přesně takhle řekni tomu psychologovi.
I to, že se bojíš, že s ním ta práce k ničemu moc nebude, protože se neumíš otevřít. Dobrý psycholog s tím bude umět pracovat a samozřejmě to nebude přes noc.
Jo a jinak ne každý psycholog je dobrý nebo kompatibilní s každým klientem. Neboj se vystřídat i tři, čtyři, než najdeš někoho, kdo ti sedne. Moje zkušenost je, že jí nejvíc zabral psycholog podobný člověku, se kterými mám největší problém - v mém případě je to matka, a psycholožka co mi sedla je žena, starší ode mně a matka puberťáků.
Pokud je tvůj problém despotický otec, možná by ti nejvíc sedl starší chlap co má děti, ale zažiješ s ním najednou úplně jinou atmosféru a už jen to má něco do sebe.
Nebo možná že ti naopak nejvíc sedne jemná žena, pravý opak tvého největšího „strašáka“. To už si musíš vyzkoušet.
Fakt zkus aspoň online, já jsem introvert s úzkostí, a je to pro mě nejlepší způsob 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Když to teď víš a umíš takhle popsat, tak máš velkou pravděpodobnost, že budeš nadprůměrně dobrý táta. Ten můj měl taky hrozné rodiče. A dokázal to tak odstínit, že jsem se o tom, jak to u nich doma chodilo, dozvěděla až na prahu dospělosti, kdy to tak nějak přirozeně začalo vyplývat z různého povídání a sama jsem si začala uvědomovat, že na chování mých prarodičů není něco v pořádku. Každopádně krásné vzpomínky na dětství mi zůstaly. Ne, že by to na taťkovi nezanechalo následky. Ale jednak má mojí mamku, svou manželku, která něco umí tolerovat a něco utlumit a funguje jim to. Taťkův táta, můj děda, sice nebyl voják, ale výchovu měl přísnou, strohou, babička byla citová vysavačka, která měla starost tak maximálně o sebe, to ten děda aspoň měl o tátu snad i starost. Podle toho, co píšeš, by se snad ani nic nestalo, kdyby ses od rodičů odstřihl. Jejich škoda, tobě by se možná ulevilo.