Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@Jitka1976 píše:
Tak tohle si někde vyvěs…až tu vložíš nějakou „zajímavější“ diskuzi…třeba ohledně plínek…partnerských problémů…šátkování…To teprve budou diskuze…
Očkování! Ty jsou nejlepší.
Ahoj holky, musim se k vam pridat abych ziskala taky nejakou podporu
vseho co bude se strasne bojim… ve skrytu duse vim, ze se to casem podda ale ta zmena me neskutecne desi.. bohuzel se tomu asi zadna nevyhneme…
taky cekam prvni mimi a to kolem vanoc, vsechno to prislo neplanovane a uz jen to me stresuje, nemam dokoncenou skolu, nemame spolecne bydleni ackoli sme spolu vic jak 6let. pritel mi moc pomaha, rodina se snazi taky, ale pritom citim ne uplne dobrou atmosferu, je tu strasne nevyrcenych veci a to me mrzi… neda se to moc rozepisovat.. jsem v 18.tydnu a ze zacatku jsme shodila 4kg, ty sem doted jeste nenabrala a to su dost hubena. mate to nekdo podobne jako ja? citim se strasne uz ted a to sem jeste neporodila ![]()
@katije2 mě je 20 a mimčo je plánované, takže to moc ppodobné nemáme, snad jen že jsme obě mladé.. já jsem ale na začátku, jinak jsem taky sama o sobě hubená a tak jsem zvědavá jak dopadnu.. strach samozřejmě mám, to je jasné:)
Ovšem neděs se, ono se to nějak podá, uvidíš že najdete nějaké řešení a budete bydlet spolu s přítelem ikdyby to mělo být u rodičů.. vypadá to, že máte dobré vztahy, hlavně aby jste dávali lásku a vše potřebné a věřím, že tu dáte ![]()
@Terulisekk dekuju moc
me je 25, takze idealni vek je, psychicky ale pripravena nejsem, to bych ale asi nikdy nebyla - to rika hodne holek
vim ze za rok dva budu stastna, ale ted vidim jen vsechny ty „hruzy“ ![]()
Mám 23 a jsem ve 22tt a mám to uplně stejně taky mám tyto úzkosti ale spíše z toho že to nezvládnu, nikdy jsem si s dětmi nerozuměla a těhotenství bylo neplánované…Ale už teď vím že to malí miluji z celého srdce a modlim se aby bylo v pořádku. ![]()
@Tessa23 Ahoj, tuhle diskuzi jsem zakládala já
Tak dneska už má prcek 20m, je krásnej, zdravej, šikovnej a když si to teď čtu, co jsem psala před 2 rokama, tak nechápu, čeho jsem se vlastně bála.
Je to to nejlepší, co Tě mohlo potkat. Ničeho se neboj, nejspíš to máme každá v sobě. Držím pěsti, ať vše dopadne dobře a jste oba zdraví a šťastní. ![]()
Ahoj všem, jsem v půlce těhotenství, 34. roků, budu prvorodička. Jsem hodně úzkostný typ, kvůli tomu jsem před těhotenstvím brala antidepresiva, pak vysadila. Těhotenství bylo plánované, s přítelem jsme roky a rozumíme si. Co mě trápí? Mám strach z mateřství, mám strach, jestli zvládnu péči o dítě, jestli mě to bude naplňovat, abych nelitovala, že jsme do dítěte šli a nevedli život jako dříve. Pořád se mi honí v hlavě nějaké negativní myšlenky, dnes mám celý den úzkosti, brečím, nejde to ovládnout. Jsem na neschopence, sama doma, snažím se každý den vypadnout, nesnáším panelák, ve kterém bydlíme, nedovedu si představit, že tu s dítětem budu celé dny, asi se zblázním. Kamarádky mají děti už odrostlé. Jsem jak v mlze, bojím se toho, co přijde, dnes se mi chtělo až umřít. Nevím, co se sebou, se životem…jsem tu nová, přesto píšu anonymně, vše je pro mě příliš intimní, snad to nevadí…
Zvládneš to a z děťátka budes mit velkou radost. Ano, neni to lehké kor začátky, ale kdyby bylo nejhůř mysli na to, ze bude lépe. Zvládli to miliardy lidi neni důvod proc bys vse nezvládla taky ![]()
Uvidíš, že až budeš mít prcka v náručí, bude líp
Určitě všechno zvládneš a budeš dobrá máma. Je úplně normální, že máš strach. Nebo zkus zajít za psychologem a vypovídat se. Já jsem teprve ve 13.tt a také čekáme první a mám strach, jací budeme rodiče, ale věřím, že všechno zvládneme. Také jsme na bytě, ale chtěla bych ho časem prodat a koupit domeček, protože mě také štve tady být věčně zavřená a ani se u nás nedá nikam moc jít.
Zkus tady na emimi najít diskusi těhulí se stejným termínem porodu.
Podobné pocity a obavy má hodně těhotných, je to normální…
Ale už není normální kvůli toho celý den plakat.
Když jsi vysadila antidepresiva, chodíš aspoň na terapii?
Děkuju vám za podporu. Vysazení antidepresiv bylo po poradě s psychiatrem, nechci tím dítě dopovat. Psychoterapii tady v městě nikdo nedělá, ani v nejbližším okolí, k psychiatrovi jdu co 6 týdnů, řeknu v kostce, jak se cítím a zase jdu…
Někdy to bude těžké, ale litovat nebudeš určitě. Já se taky bála, rodila jsem ve 30 a pochybovala jestli to dám. Určitě je to těžší než jsem si myslela, ale to dítě za to stojí. Chod hodně ven, planuj si program s miminkem i bez něj
hodně bych zvážila kojení a nasazení AD po porodu, aby se ti zbytečně nepřitížilo. Určitě bych do porodu ještě zašla za tvým lékařem a probrala s ním co může nastat a jak to řešit.
Bojím se, jak přežiju dny do porodu a co bude po něm, bojím se poporodní deprese nebo laktační psychózy. Kojit bych chtěla, ale zároveň cítím, že budu muset znovu nasadit AD. Bojím se, aby dítě bylo zdravé, protože opak bych nedala a skončila bych někde v blázinci. Dělá mi velké potíže hlučné bydlení v paneláku, potřebuju klid. Hledáme domek, kam bychom se přestěhovali, ale finance jsou omezené a taky to musí být dostupné místo kvůli práci, zatím se nedaří, to mě taky ubíjí. Dělám si výčitky kvůli pejskovi, kterého mám jako dítě, že ho zrazuju tím, že po porodu na něho nebudu mít čas, je pro mě velkou láskou, je nemocná prakticky od štěněte a já mám proto permanentní strach. Je toho více, co mě trápí a vše jde ruku v ruce. Úzkostmi trpím už z dospívání, pramení podle mě z dětství. Nechci, aby dítě mělo moji povahu, aby zdědilo psychickou labilitu, úzkosti…
V první řadě bych se vzdala kojení a po porodu nasadila znovu AD. Budeš spokojenější ty i dítě. Všechno ostatní přijde samo ![]()