Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Neřešila jsem, šup do vajíčka a zdarec. Když vypadl dudlík, tak byl vypadlej, dokud se nenaučila si ho strčit do pusy sama. Když plakala, tak podle situace, když se dalo zastavit, tak jsem zastavila a šla na ni mrknout, když ne, tak plakala až dokud jsme nedojeli někam, kde to šlo. Je to blbý takhle říct, ale za volantem jsem především řidič, nemůžu ohrožovat sebe, dítě a ostatní účastníky provozu tím, že budu řešit že mi zrovna plače miminko. Nikdy jsem teda nemusela řešit, že by se mi za jízdy začala dusit, to bych asi stavěla klidně uprostřed dálnice. Ale já jsem nad tím takhle nepřemýšlela nikdy, prostě potřebujeme se dostat z bodu A do bodu B, když se něco mezitím bude dít, tak to nějak vyřešíme.
Ahoj, jízda v autě s dětmi je občas o nervy, řekla bych, že s malým miminkem to ještě jde. Nejhorší, co se může stát je, že mu vypadne dudlík a bude plakat. Je to sice stresové, ale je potřeba zachovat klid a jet dál. Zastavit případně až na bezpečném místě. Z hlediska bezpečnosti je určitě vhodnější zadní sedadlo. Navíc dopředu nemůžeš dát vajíčko pokud tam máš airbag.
Já kvůli bezpečnosti nenechávám děti v autě během jízdy ani jíst - kdyby jim náhodou zaskočilo nebo tak.
Je to o zvyku, uvidíš, že dítě ti tam nakonec bude spinkat a tobě s pojede dobře ![]()
Uz z porodnice jsme jeli 100km autem… pravidelne malou vozim na kratsi i delsi vzdalenosti, sedacka - vajicko vzdy vzadu proti smeru jizdy
@Lily Evans
Jj, vypadly dudlik je hruza
ale ta jizda ji za chvili ukoliba a prestane plakat, pak spi a je schopna spat jeste dlouho po prijezdu
hlavni je se chovat jaj ridic a uvazovat rozumem, nedelat pochybny rozhodnutí a stavět kdekoli za kazdou cenu
@Aradhell píše:
Uz z porodnice jsme jeli 100km autem… pravidelne malou vozim na kratsi i delsi vzdalenosti, sedacka - vajicko vzdy vzadu proti smeru jizdy
A jo, to mi připomnělo, že jsem s druhorozenou dcerkou a mužem v autě vlastně řídila cestu z porodnice z Krnova až k nám, je to asi 240 km. Chtěla jsem, moc mi chybělo auto
Cítila jsem se po porodu fajn a plná energie (teda po tom druhém, po prvním to bylo horší) ![]()
@Evulina to jste výborná
já bych to nedala:D byla jsem ráda, že pro mě přítel přijel ja si sedla na kruh dozadu k malému a byla jsem ráda, že jsem byla ráda
![]()
@lucika.k píše:
@Evulina to jste výbornájá bych to nedala:D byla jsem ráda, že pro mě přítel přijel ja si sedla na kruh dozadu k malému a byla jsem ráda, že jsem byla ráda
![]()
Tak malá ze mě vyplula jak lodička, byla jsem ráda, že jsem mohla být v poloze, v jaké jsem chtěla a ne připoutaná na zádech, to by možná bylo horší, stejně, jako u první dcerky. Žádný nástřih, minimální natržení, ani na šití to nebylo, jen mi moje PA dala nějakou bylinnou mastičku. Měla jsem celou dobu v porodnici dobrou náladu, nic mě nebolelo, už těsně po porodu jsem se cítila klidně jít ven na výlet, kdybych rodila třetí mimi, neváhala bych a akce Krnov by se opakovala ![]()
Řídím moc ráda, ale jediné, kdy se trochu víc bojím jsou dny, kdy jsem hodně nevyspalá. To si připadám totiž, jak když mám v krvi alkohol..Máte to taky tak?
@Evulina já jsem prvorodička a porod extremne rychly, za 15 minut byl venku a také bez nastrihu ale prvni tyři dny jsem měla problem si sednout:Dpak už to bylo dobré, ale že bych chtěla řídit to fakt ne, ale taky ráda řídím:)když jsem nevyspala t radeji ani nic nedelam, pac to mi i ve padá a je to takovy tn den radeji na nic nešahej
takže za volant určitě ne
@lucika.k píše:
@Evulina já jsem prvorodička a porod extremne rychly, za 15 minut byl venku a také bez nastrihu ale prvni tyři dny jsem měla problem si sednout:Dpak už to bylo dobré, ale že bych chtěla řídit to fakt ne, ale taky ráda řídím:)když jsem nevyspala t radeji ani nic nedelam, pac to mi i ve padá a je to takovy tn den radeji na nic nešahej![]()
![]()
takže za volant určitě ne
No jo, ale já musím, vozím dceru denně do školy a ze školy autem a taky mám jako řidič brigádu - rozvážím obědy do školek, takže za volant prostě téměř denně musím.. ![]()
Já jsem spíš ve stresu. Protože zaprvé se víc bojím i o ně, než když jsem jen sama a zadruhé ty děti i víc rozptylujou atd. Když jsem pak jela sama, cítila jsem se najednou strašně uvolněně. Jakoby ze mě spadla všechna tíha. Ale moc nejezdím. Snažím se děti provětrat procházkou, takže spíš jezdíme za nějakým cílem (koupaliště, vícedenní výlet atd.) a pokud to jde, jdeme pěšky.
Já si budu teď, když jsou malé skoro 4 měsíce, teprve dělat papíry a už teď mám strach s ní jezdit, ale třeba mě to do tý doby přejde ![]()
Ahoj, taky jsem mela nervy a to nejsem svatecni ridic. Bezne jsem pracovne jezdila Praha-Bratislava apod. Sama se synem jsem do auta sedla po sestinedeli a jela s nim jen kousicek (asi 10min). Nervozni jsem z toho pred kazdou jizdou a jine to uz nebude, ale uz bezne zvladame cestu pres 150km k babicce (poprve jsme jeli, kdyz bylo synovi 1,5 roku). Pokud je ale treba spatna noc a ja se necitim, nejedu a vse zrusim. Zbytecne bych na to netlacila ale ani to uplne nevzdavala a postupne se otuzovala. Podle me je to uplne normalni ![]()
Nebála jsem se. Dokud byl ve vajíčku, tak hsem ho vozila vepředu. Chtěla jsem ho mít vedle sebe. Navíc se mi tam dávala líp autosedacka. V posměrné sedacce kluk jezdil za spolujezdcem, aby vystupoval na chodník a ne do silnice.