Poradna na téma dluhy, exekuce a osobní bankroty
Zbyněk Vorel
Mám strach ze současné finanční situace
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.1.24 12:25
@Anonymní píše:
Ahoj. Nechtěla jsem svou situaci ventilovat s „cizimi“ lidmi, ale už na sobě cítím, že si natolik zatěžuji mysl, že budu brzy jak zombie-člověk bez motivace, energie, chuti cokoli dělat. A to vážně. Vždycky jsem byla spíš důvěřivý člověk, tišší, nemám ráda konflikty, neumím se sama sebe pořádně zastat, moc všechno v hlavě řeším- někdy i X let dopředu. Než něco udělám, třeba i hloupou objednávku z e shopu, trvá mi týden, než odešlu…prostě moc přemýšlím, jsem váhavá, nejistá.
Můj problém. Samozřejmě svojí hloupostí (a tedy i na radu advokáta), jsem se dlouhé roky soudila s bývalým mužem(nebo spíš on se mnou). Bohužel jsem prohrála nebo to už i vzdala, nemám už sil po těch letech na to. Musím mu vyplatit moc peněz. Měla jsem na výběr 2 varianty řešení. Prodat dům a vyplatit ho nebo si vzít hypotéku. Kdybych prodala dům, ze zbytku peněz mi na jiné své bydlení v našem regionu nezbyde, musela bych do podnájmu (cca 20 tis s poplatky). S přítelem jsme se rozhodli pro hypotéku, která se právě vyřizuje. A z toho já mám strach. Po zaplacení hypotéky a všech měsíčních plateb včetně uskromněného jídla nám zbyde 20-25 tis, a to máme průměrné platy. Já vím, teď to možná zní, že co si stěžuju, jsou na tom lidé hůř, ale…
1. Mám děti ve střídavé péči, jsou na ZŠ a SŠ, obě sportují, což stojí peníze, jezdí se školami po zahraničních výletech. Prostě kdo má puberťáky ví, že to není levná záležitost, pokud jim chcete aspoň něco dopřát a i díky střídavé péči se nemohu hnout dál od nynějšího bydlení kvůli dojíždění do škol. Navíc bývalý mi to nijak neulehčuje. Kdybych odmítla dětem třeba zaplatit kroužek,( na který jsem je kdysi před lety přihlásila, a který je samozřejmně baví), je schopný přes děti vyhrožovat, že se postará, aby mě k tomu jiní lidi donutili apod.
2. Současný přítel je starší než já, je mu přes 50 let. Já mám mít hypotéku až do svého důchodu. Hrozná představa, co když jeden z nás spadne s příjmem? Poplatím to sama, když by šel pak přítel do důchodu? V tuhle chvíli bych to jen se svou mzdou nezvládla. Já vím, „Co by kdyby“, ale to jsou myšlenkové pochody, co mě už 2 měsíce budí několikrát za noc. Pořád to v hlavě řeším, třeba dnes jsem nespala vůbec, protože si nejsem jistá, že dělám správně. Ani když mám volno, doma moc neumím fungovat. Pořád přemýšlím, a kde co mě naštve, protože mě to vytrhává z mého přemýšlení, které stejně nikam nevede. S přítelem jsem se o tom bavila, ale on je podobně tichý jak já a navíc skromný, takže jeho slova „To zvládneme“ mě neuklidňují. Mám pocit, že už do konce života nebudu žít, jen chodit do práce a vydělávat na bydlení. Nic jiného nevidím.
Ale já se toho potřebuji zbavit. Chci zas normálně fungovat. Potřebuji fungovat. V práci potřebuji udělat ústní zkoušky, na které se potřebuji učit, a to nejde. Nejde se soustředit, hodit se do klidu. Kdejaký problém, který bych přešla, je teď obr problém.
Propadám fakt hrozné sebebezmoci, vzteku na bývalého, jak mě vypekl, pořád přemýšlím a čas plyne. Já nevím, jestli jsem udělala dobře s tou hypotékou, nevím, jestli bude líp nebo hůř. To neví nikdo, ale mě to hrozně vysává energii a všechno. Ani nevím, co tu očekávám za reakce, protože vše bude takové, jaké si udělám. Ale ten strach z té nejistoty, cítím takovou „nicotu“.
Ale tak pořád když to s přítelem nevyjde, nebo se stane že přijdete o práci(což se dá pojistit) tak ten dům můžete pořád prodat, umořit zbytek hypo a jít do toho nájmu, nebo si pořídit něco menšího.
Dítě na střední může jít klidně na brigádu ať pozná hodnotu peněz. Časem se osamostatní. Neviděla bych to úplně černě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 12:34
@JancaS84 píše:
Ale tak pořád když to s přítelem nevyjde, nebo se stane že přijdete o práci(což se dá pojistit) tak ten dům můžete pořád prodat, umořit zbytek hypo a jít do toho nájmu, nebo si pořídit něco menšího.
Dítě na střední může jít klidně na brigádu ať pozná hodnotu peněz. Časem se osamostatní. Neviděla bych to úplně černě.
Mám takový pocit že to je projev nějaké deprese (overthinking, přehnaný strach, plus nevidí žádné východisko). Já bych to viděla na nějakou odbornou pomoc, než bude hůř
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 12:36
No a ex dětem ty aktivity neplatí? To by mělo jít napůl, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 12:37
Jestli po zaplacení všech výdaju (energií, hypotéky, telefonu, pojistek, spoření, jídla, benzínu..) nevím co vše jsi započetla…, ale pokud zbyde 20-25tis tak to přece není taková hrůza, nee? A vždy můžeš dům prodat, vyplatit hypotéku… Jaké máte úspory?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.24 12:41
Řeknu ti naši finanční situaci… hypotéka na 1,3mil a spotřebitelské úvěry za 900tis (z pitomosti z mládí), úspory asi 150tis… ale máme dům! Máme bydlení. A budeme bojovat, makat abychom umořili dluhy a zůstala jen ta hypotéka.
- Citovat
- Upravit
26.1.24 12:42
@Anonymní píše:
Ahoj. Nechtěla jsem svou situaci ventilovat s „cizimi“ lidmi, ale už na sobě cítím, že si natolik zatěžuji mysl, že budu brzy jak zombie-člověk bez motivace, energie, chuti cokoli dělat. A to vážně. Vždycky jsem byla spíš důvěřivý člověk, tišší, nemám ráda konflikty, neumím se sama sebe pořádně zastat, moc všechno v hlavě řeším- někdy i X let dopředu. Než něco udělám, třeba i hloupou objednávku z e shopu, trvá mi týden, než odešlu…prostě moc přemýšlím, jsem váhavá, nejistá.
Můj problém. Samozřejmě svojí hloupostí (a tedy i na radu advokáta), jsem se dlouhé roky soudila s bývalým mužem(nebo spíš on se mnou). Bohužel jsem prohrála nebo to už i vzdala, nemám už sil po těch letech na to. Musím mu vyplatit moc peněz. Měla jsem na výběr 2 varianty řešení. Prodat dům a vyplatit ho nebo si vzít hypotéku. Kdybych prodala dům, ze zbytku peněz mi na jiné své bydlení v našem regionu nezbyde, musela bych do podnájmu (cca 20 tis s poplatky). S přítelem jsme se rozhodli pro hypotéku, která se právě vyřizuje. A z toho já mám strach. Po zaplacení hypotéky a všech měsíčních plateb včetně uskromněného jídla nám zbyde 20-25 tis, a to máme průměrné platy. Já vím, teď to možná zní, že co si stěžuju, jsou na tom lidé hůř, ale…
1. Mám děti ve střídavé péči, jsou na ZŠ a SŠ, obě sportují, což stojí peníze, jezdí se školami po zahraničních výletech. Prostě kdo má puberťáky ví, že to není levná záležitost, pokud jim chcete aspoň něco dopřát a i díky střídavé péči se nemohu hnout dál od nynějšího bydlení kvůli dojíždění do škol. Navíc bývalý mi to nijak neulehčuje. Kdybych odmítla dětem třeba zaplatit kroužek,( na který jsem je kdysi před lety přihlásila, a který je samozřejmně baví), je schopný přes děti vyhrožovat, že se postará, aby mě k tomu jiní lidi donutili apod.
2. Současný přítel je starší než já, je mu přes 50 let. Já mám mít hypotéku až do svého důchodu. Hrozná představa, co když jeden z nás spadne s příjmem? Poplatím to sama, když by šel pak přítel do důchodu? V tuhle chvíli bych to jen se svou mzdou nezvládla. Já vím, „Co by kdyby“, ale to jsou myšlenkové pochody, co mě už 2 měsíce budí několikrát za noc. Pořád to v hlavě řeším, třeba dnes jsem nespala vůbec, protože si nejsem jistá, že dělám správně. Ani když mám volno, doma moc neumím fungovat. Pořád přemýšlím, a kde co mě naštve, protože mě to vytrhává z mého přemýšlení, které stejně nikam nevede. S přítelem jsem se o tom bavila, ale on je podobně tichý jak já a navíc skromný, takže jeho slova „To zvládneme“ mě neuklidňují. Mám pocit, že už do konce života nebudu žít, jen chodit do práce a vydělávat na bydlení. Nic jiného nevidím.
Ale já se toho potřebuji zbavit. Chci zas normálně fungovat. Potřebuji fungovat. V práci potřebuji udělat ústní zkoušky, na které se potřebuji učit, a to nejde. Nejde se soustředit, hodit se do klidu. Kdejaký problém, který bych přešla, je teď obr problém.
Propadám fakt hrozné sebebezmoci, vzteku na bývalého, jak mě vypekl, pořád přemýšlím a čas plyne. Já nevím, jestli jsem udělala dobře s tou hypotékou, nevím, jestli bude líp nebo hůř. To neví nikdo, ale mě to hrozně vysává energii a všechno. Ani nevím, co tu očekávám za reakce, protože vše bude takové, jaké si udělám. Ale ten strach z té nejistoty, cítím takovou „nicotu“.
Počkej, nerozumím tomu. Vzdala jsi to, nebo opravdu prohrála, že není odvolání?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 13:03
Těch 20 tisíc zbývá i po rozpočítání pojistek, kroužků, oblečení? Děti spíše půjdou i na vysokou nebo ne? Tvoje a přítelova profese se končí důchodovým věkem nebo se běžně i v důchodu částečně pracuje? Děti chodí částečně na brigády nebo to nejde? S ex manželem to opravdu nestojí za to dosoudit?
Pokud z toho už teď nespíš, tak bych zvážila, zda za to hypotéka stojí. Ano, je fajn mít na stáří vlastní nemovitost, která se dá i prodat (zejména když jí člověk přestane zvládat ať už finančně nebo fyzicky), ale žít se dá i v nájmu. Děti jednoho dne přestanete živit (i když za dlouho, ale snad dříve, než přítel odejde do důchodu) a pak zase náklady klesnou. To jen, co bych při rozhodování zvažovala já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 13:08
Jak tě může bývalý přinutit, abys platila kroužky, na které nemáš? Tvůj problém je hlavně to, že se neumíš postavit sama za sebe. Kroužky ať zaplatí dětem otec, peněz bude mít teď dost. Mlaďas si může najít brigádu a ty přinejhorším taky. Nevěš hlavu a hlavně si na ni nenech srrát 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.24 13:09
Zakladatelka
@JancaS84 píše:
Ale tak pořád když to s přítelem nevyjde, nebo se stane že přijdete o práci(což se dá pojistit) tak ten dům můžete pořád prodat, umořit zbytek hypo a jít do toho nájmu, nebo si pořídit něco menšího.
Dítě na střední může jít klidně na brigádu ať pozná hodnotu peněz. Časem se osamostatní. Neviděla bych to úplně černě.
Jako já se tím taky snažím uklidnit, že prodat se dá vždy a děti jednou vyrostou… Jak sebe i přítele znám, poplaceno bude vše, pokud to půjde. A i doba se mění, hodnota peněz se mění… Ale ten pocit, ty myšlenky, že třeba promrháme život na splátkách, aniž bysme si užívali výlety a jiné radosti. Ten strach, že mi takhle život proteče mezi prsty a nic z toho. Možná je to o zvyku. Druhá práce moc nepřijde v úvahu, protože máme oba nepravidelnou pracovní dobu.
Už mě začíná užírat i to, jak on je v klidu a já to v sobě tak moc řeším. Už si tím přijdu snad jak posedlá. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.24 13:17
Zakladatelka
@iiiif píše:
Počkej, nerozumím tomu. Vzdala jsi to, nebo opravdu prohrála, že není odvolání?
Okresní soud- prohra, odvolací- výhra. Bývalý podal dovolání, bylo mu uznáno a tak další odvolací prohra. Právník říkal, že nějaká šance pro nás je, když se dovoláme a nejvyšší soud atd., ale tam je zas pro mě riziko, že budu muset bývalému zaplatit ještě víc. A to už by nebyla ani hypotéka, ani by mi nic nezbylo z prodeje domu.
- Citovat
- Upravit
26.1.24 13:17
@Anonymní píše:
Jako já se tím taky snažím uklidnit, že prodat se dá vždy a děti jednou vyrostou… Jak sebe i přítele znám, poplaceno bude vše, pokud to půjde. A i doba se mění, hodnota peněz se mění… Ale ten pocit, ty myšlenky, že třeba promrháme život na splátkách, aniž bysme si užívali výlety a jiné radosti. Ten strach, že mi takhle život proteče mezi prsty a nic z toho. Možná je to o zvyku. Druhá práce moc nepřijde v úvahu, protože máme oba nepravidelnou pracovní dobu.
Už mě začíná užírat i to, jak on je v klidu a já to v sobě tak moc řeším. Už si tím přijdu snad jak posedlá.
Tak nic si tu nenalhávejme, hypotéka zátěž je a sežere ti to peníze, které bys mohla využít jinak. Tak to prostě je. Další řešení je dům prodat a koupit menší byt s minimální hypo. Takhle bych to asi vyřešila já, protože dotovat ještě vytápění, provoz, zahradu, apod., je prostě starost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 13:17
Máš úzkosti.. to je na odborné řešení…
obavy jsou jistě na místě, ale ty se v nich už úplně topíš..
Zřejmě si tě právník vzal jako dojnou krávu, platíš mu a on pořádně nic nevyjednal? jak jako že jsi to vzdala? rozhodnutí o vypořádání je již pravomocné?
já bych teda bojovala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 13:20
@terien píše:
Tak nic si tu nenalhávejme, hypotéka zátěž je a sežere ti to peníze, které bys mohla využít jinak. Tak to prostě je. Další řešení je dům prodat a koupit menší byt s minimální hypo. Takhle bych to asi vyřešila já, protože dotovat ještě vytápění, provoz, zahradu, apod., je prostě starost.
z opatrnosti bych to řešila stejně..se starším přítelem už nová rodina nebude, takže jim stačí 3kk, aby zakladatelka s partnerem měli vlastní ložnici a děti při střídavce vlastní pokoj…
pořád je lepší platit menší hypo na byt, než brutální částku za barák, který ani nepotřebujete a kdoví jaká bude splátka po fixaci, jaký budete mít zdravotní stav..
no, dej pokoj.. velký dluh na stará kolena dobrý není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.24 13:20
@Anonymní píše:
Jako já se tím taky snažím uklidnit, že prodat se dá vždy a děti jednou vyrostou… Jak sebe i přítele znám, poplaceno bude vše, pokud to půjde. A i doba se mění, hodnota peněz se mění… Ale ten pocit, ty myšlenky, že třeba promrháme život na splátkách, aniž bysme si užívali výlety a jiné radosti. Ten strach, že mi takhle život proteče mezi prsty a nic z toho. Možná je to o zvyku. Druhá práce moc nepřijde v úvahu, protože máme oba nepravidelnou pracovní dobu.
Už mě začíná užírat i to, jak on je v klidu a já to v sobě tak moc řeším. Už si tím přijdu snad jak posedlá.
Zajdi si vážně k odborníkovi. Život ti proteče mezi prsty kvůli tomu věčnému koloběhu myšlenek, které absolutně nejsou produktivní. Akorát ti žerou drahocenný čas.
Až se uklidníš, uvidíš to jinak a třeba přijdete na nějaké lepší řešení. V tomto stavu těžko.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zabaví exekutor i majetek jiných osob ve...
- 08.08.22
- Anonymní
Konsolidace dluhů
- 04.08.22
- Anonymní
Dluh matky
- 23.06.21
- anoli30
Ahoj. Nechtěla jsem svou situaci ventilovat s „cizimi“ lidmi, ale už na sobě cítím, že si natolik zatěžuji mysl, že budu brzy jak zombie-člověk bez motivace, energie, chuti cokoli dělat. A to vážně. Vždycky jsem byla spíš důvěřivý člověk, tišší, nemám ráda konflikty, neumím se sama sebe pořádně zastat, moc všechno v hlavě řeším- někdy i X let dopředu. Než něco udělám, třeba i hloupou objednávku z e shopu, trvá mi týden, než odešlu…prostě moc přemýšlím, jsem váhavá, nejistá.
Můj problém. Samozřejmě svojí hloupostí (a tedy i na radu advokáta), jsem se dlouhé roky soudila s bývalým mužem(nebo spíš on se mnou). Bohužel jsem prohrála nebo to už i vzdala, nemám už sil po těch letech na to. Musím mu vyplatit moc peněz. Měla jsem na výběr 2 varianty řešení. Prodat dům a vyplatit ho nebo si vzít hypotéku. Kdybych prodala dům, ze zbytku peněz mi na jiné své bydlení v našem regionu nezbyde, musela bych do podnájmu (cca 20 tis s poplatky). S přítelem jsme se rozhodli pro hypotéku, která se právě vyřizuje. A z toho já mám strach. Po zaplacení hypotéky a všech měsíčních plateb včetně uskromněného jídla nám zbyde 20-25 tis, a to máme průměrné platy. Já vím, teď to možná zní, že co si stěžuju, jsou na tom lidé hůř, ale…
1. Mám děti ve střídavé péči, jsou na ZŠ a SŠ, obě sportují, což stojí peníze, jezdí se školami po zahraničních výletech. Prostě kdo má puberťáky ví, že to není levná záležitost, pokud jim chcete aspoň něco dopřát a i díky střídavé péči se nemohu hnout dál od nynějšího bydlení kvůli dojíždění do škol. Navíc bývalý mi to nijak neulehčuje. Kdybych odmítla dětem třeba zaplatit kroužek,( na který jsem je kdysi před lety přihlásila, a který je samozřejmně baví), je schopný přes děti vyhrožovat, že se postará, aby mě k tomu jiní lidi donutili apod.
2. Současný přítel je starší než já, je mu přes 50 let. Já mám mít hypotéku až do svého důchodu. Hrozná představa, co když jeden z nás spadne s příjmem? Poplatím to sama, když by šel pak přítel do důchodu? V tuhle chvíli bych to jen se svou mzdou nezvládla. Já vím, „Co by kdyby“, ale to jsou myšlenkové pochody, co mě už 2 měsíce budí několikrát za noc. Pořád to v hlavě řeším, třeba dnes jsem nespala vůbec, protože si nejsem jistá, že dělám správně. Ani když mám volno, doma moc neumím fungovat. Pořád přemýšlím, a kde co mě naštve, protože mě to vytrhává z mého přemýšlení, které stejně nikam nevede. S přítelem jsem se o tom bavila, ale on je podobně tichý jak já a navíc skromný, takže jeho slova „To zvládneme“ mě neuklidňují. Mám pocit, že už do konce života nebudu žít, jen chodit do práce a vydělávat na bydlení. Nic jiného nevidím.
Ale já se toho potřebuji zbavit. Chci zas normálně fungovat. Potřebuji fungovat. V práci potřebuji udělat ústní zkoušky, na které se potřebuji učit, a to nejde. Nejde se soustředit, hodit se do klidu. Kdejaký problém, který bych přešla, je teď obr problém.
Propadám fakt hrozné sebebezmoci, vzteku na bývalého, jak mě vypekl, pořád přemýšlím a čas plyne. Já nevím, jestli jsem udělala dobře s tou hypotékou, nevím, jestli bude líp nebo hůř. To neví nikdo, ale mě to hrozně vysává energii a všechno. Ani nevím, co tu očekávám za reakce, protože vše bude takové, jaké si udělám. Ale ten strach z té nejistoty, cítím takovou „nicotu“.