Miniinterrupce dobrovolně a pocity

@Anonymní píše: Řešila jsem to tři měsíce zpět a šla jsem… Na jednu stranu byla ta citová stránka, představa rostoucího břicha, to miminečko atd. Na druhou stranu dvě děti mám, mám zodpovědnost i k nim, nemůžu být uzlík nervů, což jsem často už teď, musím brát ohledy i na finanční stránku (a není to u nás o tom, že by mě mrzelo, že nebude mít každé dítě tablet a 3× ročně dovolenou). Děti konečně začínají být takové, že s nima jde něco podnikat aspoň trošku, konečně začínám mít i nějaký čas pro sebe, můžu někam vyrazit sama či s mužem… Pro někoho hloupé důvody možná, já jsem byla v té době vyšťavená z péče o všechno tak, že jsem třeba seděla večer pod dekou a šla na mě zimnice. Manžel ten se na to necítil vůbec, nikdy tři děti nechtěl, doléhají na něho finanční starosti, je z toho ve stresu… Hodně jsme se v té době i hádali, protože jsme byli vystresovaní oba. Pro něho byla volba jasná, ale konečné rozhodnutí bylo na mně, akceptoval by to i to. Já jsem vlastně volila mezi mým psychickým zdravím, harmonií naší rodiny (protože je jasné, že bych byla ve stresu ještě víc a stíhala toho ještě méně) a takovým tím pocitem, jak je to krásné mít tři dětičky, když to někde vidíte na fotce.

V podstatě jsem to řešila tak, že jsem ležela na gauči a promítala si scénáře - jak to bude, co u toho cítím… A je to šílené, ale mnohem větší panika na mě šla z varianty třetí dítě. Když jsem si to představila opravdu natvrdo a reálně - bez berliček „to zvládnete“ apod. Proto jsem se rozhodla zákrok podstoupit, byla jsem asi 4 tt - což je „nic“. Prodělala jsem už ZT a byla na revizi, nebyla tam nikdy ani srdeční akce a mám to v sobě takto nastavené od té doby.

Moje pocity dnes… Někdy mě to napadne, pořád cítím, že ty tři děti na fotkách by byly fajn a krásné, ale racionálně vím, že jsem se rozhodla správně. Na druhou stranu nevím, co bych dělala, kdybych náhodou otěhotněla znovu (nechala jsem si pak zavést tělísko, ale stát se může). Nevím, jestli bych dokázala jít znovu, podruhé po sobě a doufám, že to nebudu muset řešit. Hodně jsem musela přehodnotit svůj hodnotový systém, dřív jsem si myslela, že bych na potrat bez zdravotních důvodů nikdy nešla. Když se někde někdo začne bít v prsa, jak to zvládá a že by na potrat nešel a přitom třou bídu s nouzí, někdy o tom přemýšlím. Ale druhá věc je i ta, že na tohle musí být dva. Kdyby manžel třetí dítě chtěl a slíbil mi podporu, asi bych se rozhodla jinak. On mi ale nic takového slíbit nedokázal a nemohl a já bych to prakticky sama asi nezvládla.

Tak takto sjem se rozhodovala já. Díky za respektování anonymity, i kvůli nastavení většinového okolí se bojím, že by mě lidé odsoudili. Ví to jenom manžel a moji rodiče.

G.

Moc krásně napsané!!!