Pozdě ve 28letech? to snad ne…
Přeji vám, aby se brzy zadařilo. 
Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mít ještě první dítě v 36?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
5.2.22 12:11
@Anonymní píše:
Ahoj, potřebuju slyšet názory jiných lidí, předem děkuju. Je mi 35 a nemám dítě. Mám se o něj ještě snažit nebo už se smířit s tím, že mě se to prostě nepovedlo a hledat smysl života někde jinde?Není to tak, že bych si ve 30 najednou vzpomněla, že bych měla chtít taky děti. Chtěla jsem je vždycky. Ale byla jsem dost tvrdě vychovaná v tom, že mít je mladá je vlastně pohroma, takže nejdřív VŠ, pak najít práci, bydlení, zabezpečit se atd. Během studií jsem měla přítele a tak nějak jsem čekala že po těch letech po promoci přijde žádost o ruku jako u mnoha párů kolem nás, místo toho ale přišel rozchod, chtěl si ještě užívat. Takže jsem zůstala v 25 sama. Byla jsem z toho celkem dlouho špatná a než jsem potkala manžela, najednou mi bylo 26. Byl pravý opak, rodinný typ, ale když mě požádal po roce o ruku, stal se mu úraz, ze kterého se dlouho dával dohromady, a na děti nebylo pomyšlení. Pak jsme oba současně přišli o práci. No a pak už mi bylo těch 30…
Bohužel nám dítě nešlo. Skončili jsme v procesu ivf. Tam jsem ve 33 konečně otěhotněla. Jenže jsem porodila předčasně a dítě to nezvládlo, já málem taky ne. Dlouhá rekonvalescence, dlouhé čekací doby na vyšetření, o psychické stránce nemluvím…A teď nevím co dál. Vždycky jsem svůj život viděla v rodině, neumím si představit, co jinak se zbytkem života. Koníčky, práce a tak mi pomáhají zabíjet čas, ale nepřišla jsem na cokoli, co by mě naplňovalo. Strašně bych si přála aspoň jedno dítě vychovat. Ale na druhou stranu se mi příčí pořizoval si dítě skoro na důchod. Manželovi je už 40. Sama jsem dítě starších rodičů a bylo to hrozné, nikdy jsem nechtěla děti tak pozdě mít, kvůli nim. Ale zas si říkám, že i když rodiče nejsou ideální, může být dítě rádo na světě a mít pěkný život…tluče se to ve mě, nevím jak se rozhodnout. Manžel je na tom tak asi stejně. Je nešťastný že je mu 40 a nemá rodinu. Přijde si už starý, ale přitom by dítě tak chtěl…
Ano, samozřejmě, máš ještě pět let.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.22 13:00
V dnešní době není nic divného mít dítě později
a jako překážku ten věk fakt nevidím. Spíš ty minule zážitky ale pokud jste defakto oba nešťastní a berete to tak, že nemáte rodinu, i když máte jeden druhého, tak bych do toho šla
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.22 13:05
Čas na dítě není nikdy ideální a nikdo není ideální rodič. Neznám moc mladých, psychicky vyrovnaných, finančně zajištěných lidí žijících v harmonickém svazku, kteří jsou skvělými sportovci, intelektuály i řemeslníky.
Moc nepřemýšlej a miluj se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.22 13:08
Já bych hned napsala, co děláš, že v 35 jsi mladá holka a na otěhotnění máš ještě spoustu let to zkoušet. Kolem mě teď holky v tomhle věku spíš teprve začínají uvažovat, že by nějaké děti třeba časem měly…
Ale jak jsem to dočetla do konce, kde fňukáš, jak jste oba staří, tak nevím. Jestli už teď fňukáte, že jste staří, tak prostě asi duševně staří bohužel jste. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.22 13:15
Bezte do toho hned. Lepsi nez si rict, ze ted jsi na to stara a pak si to po ctyricitce rozmyslet. Ja mam takovou pomyslnou hranici u zensky 40 let a do ty muzes stihnout jeste sourozence. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.22 13:22
@vulpes ja taky obcas nadavam, ze starnu. A to je mi jen 33. Ale spis to myslim tak, ze se citim na dvacet, ale moje telo zacina mit limity, ktery se mi nelibi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.2.22 14:25
První dítě jsem měla ve 35, druhé ve 38. Jsem šťastná, že je máme. A kdyby mi nebylo 40, přála bych si ještě třetí. Ale kvůli věku do toho už nejdeme.
- Citovat
- Upravit
5.2.22 14:29
Šla bych do toho, na západě úplně normální věk na první dítě. Mám známé, dvě děti, při prvním bylo ženě 41. Těhotenství bylo náročnější, ano, ale mají dvě krásné zdravé děti a fakt si nemyslím, že by litovali. Jasně, je po 35 trochu větší riziko vad, po 40 ještě větší, ale pořád je větší šance na zdravé dítě. Spíš se musíš psychicky obrnit, že je možné že třeba ještě jedno těhotenství nevyjde, jestli to ustojíš, jestli ti to za to vůbec stojí. Ale v 36 je brzo házet flintu do žita pokud to jedno fakt chceš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Marina28
5.2.22 16:34
@Anonymní píše:
Ahoj, potřebuju slyšet názory jiných lidí, předem děkuju. Je mi 35 a nemám dítě. Mám se o něj ještě snažit nebo už se smířit s tím, že mě se to prostě nepovedlo a hledat smysl života někde jinde?Není to tak, že bych si ve 30 najednou vzpomněla, že bych měla chtít taky děti. Chtěla jsem je vždycky. Ale byla jsem dost tvrdě vychovaná v tom, že mít je mladá je vlastně pohroma, takže nejdřív VŠ, pak najít práci, bydlení, zabezpečit se atd. Během studií jsem měla přítele a tak nějak jsem čekala že po těch letech po promoci přijde žádost o ruku jako u mnoha párů kolem nás, místo toho ale přišel rozchod, chtěl si ještě užívat. Takže jsem zůstala v 25 sama. Byla jsem z toho celkem dlouho špatná a než jsem potkala manžela, najednou mi bylo 26. Byl pravý opak, rodinný typ, ale když mě požádal po roce o ruku, stal se mu úraz, ze kterého se dlouho dával dohromady, a na děti nebylo pomyšlení. Pak jsme oba současně přišli o práci. No a pak už mi bylo těch 30…
Bohužel nám dítě nešlo. Skončili jsme v procesu ivf. Tam jsem ve 33 konečně otěhotněla. Jenže jsem porodila předčasně a dítě to nezvládlo, já málem taky ne. Dlouhá rekonvalescence, dlouhé čekací doby na vyšetření, o psychické stránce nemluvím…A teď nevím co dál. Vždycky jsem svůj život viděla v rodině, neumím si představit, co jinak se zbytkem života. Koníčky, práce a tak mi pomáhají zabíjet čas, ale nepřišla jsem na cokoli, co by mě naplňovalo. Strašně bych si přála aspoň jedno dítě vychovat. Ale na druhou stranu se mi příčí pořizoval si dítě skoro na důchod. Manželovi je už 40. Sama jsem dítě starších rodičů a bylo to hrozné, nikdy jsem nechtěla děti tak pozdě mít, kvůli nim. Ale zas si říkám, že i když rodiče nejsou ideální, může být dítě rádo na světě a mít pěkný život…tluče se to ve mě, nevím jak se rozhodnout. Manžel je na tom tak asi stejně. Je nešťastný že je mu 40 a nemá rodinu. Přijde si už starý, ale přitom by dítě tak chtěl…
Dite nemusi byt smyslem zivota ani ti stesti nezaruci.
Ja deti nepotrebovala ke stesti nikdy, neplanovala jsem je a byla spokojena tak jak to je, ale nakonec jsem v 38 otehotnela (s partnerem jsme uz dlouho), tak to beru jak to je:)
Kamaradka mela v 38 treti miminko a vsichni spokojeni a nadseni, zalezi jak si to nastavis v hlave.
Kdyz se podivas, jak se nekteri lide chovaji, tak by vetsina populace nemala mit deti vubec, takze na veku fakt nezalezi;)
Příspěvek upraven 05.02.22 v 17:29
- Citovat
- Upravit
Anonymní
5.2.22 16:58
Tak já to prostě tak mám, co se týče nějaké zábavy, společnosti, kamarádů koníčků, cestování, to jsem se vyblbla do sytosti, už mě nic z toho až tak nebere. V kariéře jsem dosáhla co jsem chtěla, žádné další ambice taky už nejsou. A ano, uvědomuju si, že v tomhle mám štěstí, to každý nemůže říct. Taky v chlapovi, mám super manžela. Ale prostě jako rodinu si představujeme tátu, mámu a dítě, být ve dvou nám nestačí, je to tak. Radši bych se v životě vzdala čehokoli než těch dětí, a je to naschvál, že to je zrovna naopak.
Co se týče prvního dítěte, nemám nějak strach že by se to opakovalo. Byla to shoda několika strašných náhod proč to tak dopadlo, nikdo nevěřil, že se to tak vůbec může sejít, natož u jednoho člověka dvakrát, takže to snad proboha ne. Ale jasně, že jsem za posledních dva roky zestárla duševně tak o 10, to určitě. Jsem depresivní, nevyrovnaná. Kdo by taky nebyl. Ale další dítě by byla obrovská vzpruha a o svůj duševní stav v tomhle směru vůbec strach nemám. Děti miluju, umím se o ně postarat, i cizí děti na mě působí tak, že se cítím v jejich společnosti na 20.
Spíš prostě objektivní vím že nemládnu, občas něco už bolí, už není tolik energie jako před 10 let, a namlouvat si, že to při dítěti není rozdíl je blbost. Manžel má následky po tom úraze a je jasné, že se budou hlásit s věkem čím dál víc, například. A nechtěla bych dítě naším věkem a tím co už nezvládáme tak omezovat, jako se to dělo mě. A kolem mám všechny v našem věku s dětmi už odrostlými, kteří pořád říkají, jak teď už by to nedali. Ale je to pravda, co bych měla teď dělat, nezkusit to a zbytek života si to vyčítat, to není nic moc. Tak jsem ráda, že nejsem úplný blázen…
- Citovat
- Upravit
Marina28
5.2.22 17:27
@Anonymní píše:
Tak já to prostě tak mám, co se týče nějaké zábavy, společnosti, kamarádů koníčků, cestování, to jsem se vyblbla do sytosti, už mě nic z toho až tak nebere. V kariéře jsem dosáhla co jsem chtěla, žádné další ambice taky už nejsou. A ano, uvědomuju si, že v tomhle mám štěstí, to každý nemůže říct. Taky v chlapovi, mám super manžela. Ale prostě jako rodinu si představujeme tátu, mámu a dítě, být ve dvou nám nestačí, je to tak. Radši bych se v životě vzdala čehokoli než těch dětí, a je to naschvál, že to je zrovna naopak.Co se týče prvního dítěte, nemám nějak strach že by se to opakovalo. Byla to shoda několika strašných náhod proč to tak dopadlo, nikdo nevěřil, že se to tak vůbec může sejít, natož u jednoho člověka dvakrát, takže to snad proboha ne. Ale jasně, že jsem za posledních dva roky zestárla duševně tak o 10, to určitě. Jsem depresivní, nevyrovnaná. Kdo by taky nebyl. Ale další dítě by byla obrovská vzpruha a o svůj duševní stav v tomhle směru vůbec strach nemám. Děti miluju, umím se o ně postarat, i cizí děti na mě působí tak, že se cítím v jejich společnosti na 20.
Spíš prostě objektivní vím že nemládnu, občas něco už bolí, už není tolik energie jako před 10 let, a namlouvat si, že to při dítěti není rozdíl je blbost. Manžel má následky po tom úraze a je jasné, že se budou hlásit s věkem čím dál víc, například. A nechtěla bych dítě naším věkem a tím co už nezvládáme tak omezovat, jako se to dělo mě. A kolem mám všechny v našem věku s dětmi už odrostlými, kteří pořád říkají, jak teď už by to nedali. Ale je to pravda, co bych měla teď dělat, nezkusit to a zbytek života si to vyčítat, to není nic moc. Tak jsem ráda, že nejsem úplný blázen…
Ja bych to zkousela, nevidim duvod proc ne. Mam kolem sebe spoustu starsich maminek a jsou uplne v pohode:) Dnes uz se tento vek neresi jako pred 20 lety.
Navic se to mozna vyresi za tebe, ze to nepujde a bude to. Hlavne nad tim moc nepremyslej a snaz se byt co nejvic v pohode.
Jen si myslim, ze dite neni lek na deprese a na reseni problemu, ale to uz musis zvazit sama.
- Citovat
- Upravit
5.2.22 17:58
@Anonymní píše:
Tak já to prostě tak mám, co se týče nějaké zábavy, společnosti, kamarádů koníčků, cestování, to jsem se vyblbla do sytosti, už mě nic z toho až tak nebere. V kariéře jsem dosáhla co jsem chtěla, žádné další ambice taky už nejsou. A ano, uvědomuju si, že v tomhle mám štěstí, to každý nemůže říct. Taky v chlapovi, mám super manžela. Ale prostě jako rodinu si představujeme tátu, mámu a dítě, být ve dvou nám nestačí, je to tak. Radši bych se v životě vzdala čehokoli než těch dětí, a je to naschvál, že to je zrovna naopak.Co se týče prvního dítěte, nemám nějak strach že by se to opakovalo. Byla to shoda několika strašných náhod proč to tak dopadlo, nikdo nevěřil, že se to tak vůbec může sejít, natož u jednoho člověka dvakrát, takže to snad proboha ne. Ale jasně, že jsem za posledních dva roky zestárla duševně tak o 10, to určitě. Jsem depresivní, nevyrovnaná. Kdo by taky nebyl. Ale další dítě by byla obrovská vzpruha a o svůj duševní stav v tomhle směru vůbec strach nemám. Děti miluju, umím se o ně postarat, i cizí děti na mě působí tak, že se cítím v jejich společnosti na 20.
Spíš prostě objektivní vím že nemládnu, občas něco už bolí, už není tolik energie jako před 10 let, a namlouvat si, že to při dítěti není rozdíl je blbost. Manžel má následky po tom úraze a je jasné, že se budou hlásit s věkem čím dál víc, například. A nechtěla bych dítě naším věkem a tím co už nezvládáme tak omezovat, jako se to dělo mě. A kolem mám všechny v našem věku s dětmi už odrostlými, kteří pořád říkají, jak teď už by to nedali. Ale je to pravda, co bych měla teď dělat, nezkusit to a zbytek života si to vyčítat, to není nic moc. Tak jsem ráda, že nejsem úplný blázen…
Ahoj. Jdi do toho. Nikdo neví, co bude, ale zvládnete to. Já mám taky 49, skoro 50, šestiletou dceru. A zvládnul jsem jí i sám. Vyšší věk znamená více zkušeností. A ano, není to jako ve třiceti, ale každý věk má to svý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.2.22 18:02
@Anonymní píše:
Ahoj, potřebuju slyšet názory jiných lidí, předem děkuju. Je mi 35 a nemám dítě. Mám se o něj ještě snažit nebo už se smířit s tím, že mě se to prostě nepovedlo a hledat smysl života někde jinde?Není to tak, že bych si ve 30 najednou vzpomněla, že bych měla chtít taky děti. Chtěla jsem je vždycky. Ale byla jsem dost tvrdě vychovaná v tom, že mít je mladá je vlastně pohroma, takže nejdřív VŠ, pak najít práci, bydlení, zabezpečit se atd. Během studií jsem měla přítele a tak nějak jsem čekala že po těch letech po promoci přijde žádost o ruku jako u mnoha párů kolem nás, místo toho ale přišel rozchod, chtěl si ještě užívat. Takže jsem zůstala v 25 sama. Byla jsem z toho celkem dlouho špatná a než jsem potkala manžela, najednou mi bylo 26. Byl pravý opak, rodinný typ, ale když mě požádal po roce o ruku, stal se mu úraz, ze kterého se dlouho dával dohromady, a na děti nebylo pomyšlení. Pak jsme oba současně přišli o práci. No a pak už mi bylo těch 30…
Bohužel nám dítě nešlo. Skončili jsme v procesu ivf. Tam jsem ve 33 konečně otěhotněla. Jenže jsem porodila předčasně a dítě to nezvládlo, já málem taky ne. Dlouhá rekonvalescence, dlouhé čekací doby na vyšetření, o psychické stránce nemluvím…A teď nevím co dál. Vždycky jsem svůj život viděla v rodině, neumím si představit, co jinak se zbytkem života. Koníčky, práce a tak mi pomáhají zabíjet čas, ale nepřišla jsem na cokoli, co by mě naplňovalo. Strašně bych si přála aspoň jedno dítě vychovat. Ale na druhou stranu se mi příčí pořizoval si dítě skoro na důchod. Manželovi je už 40. Sama jsem dítě starších rodičů a bylo to hrozné, nikdy jsem nechtěla děti tak pozdě mít, kvůli nim. Ale zas si říkám, že i když rodiče nejsou ideální, může být dítě rádo na světě a mít pěkný život…tluče se to ve mě, nevím jak se rozhodnout. Manžel je na tom tak asi stejně. Je nešťastný že je mu 40 a nemá rodinu. Přijde si už starý, ale přitom by dítě tak chtěl…
Určitě ano, jděte do toho, děti jsou nejvíc. Vždycky existuje možnost i adoptovat!
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
