Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
ahoj,muzete mi nekdo poradit-?jedna se mi o 6letou nevlastni dceru.jde o to,ze proste kdyz se ma k necemu priznat nebo na neco odpovedet,proste se zasekne a nikomu neodpovi.mam spise strach z toho az pujde od zari do skoly.nemate s tim nekdo zkusenosti?nevim jak docilit toho aby komunikovala s lidmi v okoli kdyz se ji nekdo na neco pta.
Asi je poměrně důležitá informace, zda s tebou malá žije stále nebo zda jen dochází na návštěvy - dítě se může chovat jinak ![]()
L.
… třeba se jenom stydí… …náš nalý se je drožný až až …ovšem jenom s nekterým lidem…s některýma se nebaví vůbec a naprosto je ignoruje.
Někdy si říkám jak bych to ráda uměla taky, když se s někým nechci bavit prostě ho úplně s ledovým klidem ignorovat… ![]()
zijeme spolecne,ma jeste sestru dvojce a ta je jina.proste bavi se a tahle?nic proste stoji a mlci,je mi ji az kolikrat lito,protoze je chci brat stejne,ale jak je mam brat stejne?vzdyd by to vypadalo ze porad jedny nadrzuju.nebo mate nekdo spise dvojcata?abych vedela jak na ne
Ahoj - nepíšeš - za jakých okolnosti se dcerka dostala k tobě - ke má vlastní maminku - zda neprošla nějakým traumatizujícícm obdobím, či zda je zamlklejší od jakživa… těch aspektů - které je třeba vzít v úvahu je určitě vícero.
Některé děti potřebují hodně času, než si zvyknout na „nového“ rodiče, jiným to nedělá problém. Ke každému je třeba přistupovat individuálně - i když jsou to dvojčátka.
Před nástupem do školy můžete zkusit třeba sezení u dětského psychologa - který by ti jistě poradil víc. Podle mě tohle totiž není standardní situace, se kterou se běžně matky potkávají.
Určitě ale na holčičku netlač, dej ji prostor - ukaž ji, že se nemá a nemusí bát. Šla bych na ní přes věci, které se jí líbí, které ji zajímají. Rozhodně není dobré jí říkat věty typu: vidíš, tvoje sestra to umí a ty ne… podívej se… atd… spíš motivovat, chválit, rozptýlit.
Hodně štěstí. Lucka a Kika
Ahojky, jak píše Lusie, jen bych si dovolila podotknout, že to srovnávání není moc dobrý nápad. Ŕíkat, že „Tvoje sestra umí to a to…“ není moc super, protože se může u dítěte taky projevit žárlivost a agresivita vůči tomu „lepšímu“ sourozenci. Já jsem taky tak zarytě mlčívala doma, když se mnou mluvila moje matka (náš vztah ale taky nikdy nebyl v „cajku“. Nikdy jsme si nerozuměly, matka mě spíš jenom mlátila a neuměla mi většinou říct nic hezkého, jen nadávala..). Takže u mně to bylo spíš ze strachu před tím, co mi zase matka udělá, ať řeknu to či ono. Záleží hodně na tom, jaké máte spolu vztahy. A rozhodně bych se nebála třeba i nějaké konzultace s psychologem (třeba), pokud ovšem komunikace mezi vámi nenaskočí..
Nepřihlášená radúna.
Oops, Lusie, promiň!!!!!! Blbě jsem četla Tvůj příspěvek.....
Ahoj !
A nemůže být třeba „uražená“ a proto neodpovídá ? Naštvaná na to, že dáváte přednost té druhé ? Zkus chvíli pozorovat, jestli když po nich něco chcete, neobracíte se s otázkou nejdřív na tu první - a pak teprv na ni ??
Nemůže se cítit odstrčeně, až „ta druhá“ ???
TAPTINKA (dvojče)
takze mama jim umrela kdyz jim bylo 3 mno co a jak a proc oni sami nevim.urcite je nesrovnamam,davam jim prostor na to aby o vysvetlili,rekli,jako obe,ale samo kazda za sebe.jinak ji nerikam,ze ta druha je lepsi a nesrovnamam,to vim to je nefer.mame pekny vztah,to jo,ale kdyz neco provede proste se neprizna.ja je nebiju ci tak,jde mi jen o to priznani,copak mi musi lhat?je to spatne ze to po nich chci takhle brzo?
Zuzlino, klobouk dolů, určitě to nemáš jednoduché…
A právě protože to není snadné asi bych zkusila poradnu - tam by ti měli poradit, zda se jedná o výchovný problém nebo o něco jiného. Jako příklad mě napadá třeba mírná forma autismu nebo něco jiného. Pak budeš trochu víc vědět na čem jste. a určitě se ti bude společný vztah budovat o mnoho lépe - třeba to chce jen čas, třeba by pomohla terapie - nebo si budete muset zvyknout…
L.
mozna ze je to tak,sami to nezvladneme,pokusim se nejakeho psychologa najit at nam poradi jak na ni ![]()
.. no ale taky co si vzpomínám tak jsme se občas nepřiznala ani jedna, když jsme něco provedli
nemůže to být věkem, nějaké období vzdoru ? ![]()
vsak nejde ani tak o priznani,ale zeptam se treba co delala a ona mlci a nic nerika
Ahoj,
ta holčička toho v životě zažila dost, není divu, že se nechová „akorát“.
Z tvého popisování mi přijde, že největší problém je, že se necítí bezpečně. Nezlob se, ale ten způsob, jak její chování popisuješ, na mně nepůsobí dvakrát dobře. Vím, že jí nijak zjevně neubližuješ, netrestáš, určitě to s ní myslíš co nejlíp, třeba toho máš sama dost… Ale takové to „Ona mlčí, jak to že mlčí, když s ní mluvím, nechce se přiznat…“. Ale on je ten pocit bezpečí ještě o něčem jiném. Zkus si přečíst John Gray: Děti jsou z nebe. Já jsem si myslela, jak jsem na svoje děti hodná a jak se jim věnuju, ale u téhle knížky jsem si uvědomila některé věci, že mi šel mráz po zádech. Jinak psychologem, případně odkladem školy se nedá asi nikdy nic zkazit.
Hodně štěstí Tobě i holčičce. Eva