Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Elí2014 no tak je rozdíl plácnout dvouletou přes zadek, a dávat ji facky. A když je to ve vzteku, tak to určitě není pohlazení, ale pořádný facan.
@Elí2014 promiň, když plácnout dítě, nikdy v afektu. Když výchovnou, tak ne b´ve vzteku. A praštit dvouleté po obličeji, to znamená ve vzteku se rozmáchnbout, neovládat se, a vlepit jí přes hlavu, to není normální, ať si kdo chce mlátí své dítě jak chce.
@kozisek píše:
Máš pravdu, ono se to pak projeví jinde. Dneska mi syna zkoušela zmlátit tříletá holčička, její matka měla nohy na židli a ptala se, co se děje, předtím jí mladší dcera křápla z klouzačky. Syn měl šrám pod okem, kdyby ho flákla jednou, ale několikrát, asi doma dostává, tak proč to nezúročit jinde
tak to už mi přijde přehnané..
@Elí2014 píše:
Holky, co blázníte? Jaká terapie? Ona přece svou dceru netýrá. Vy jste nikdy nedostali od rodičů pár facek nebo přes zadek? Já tedy jo a rozhodně to nijak nenarušilo můj vývoj ani vztah s rodiči. Ono vysvětlovat je fajn, ale pokud to nikam nevede, tak se holt musí přitvrdit. Pardon, ale jedna dobře mířená vydá za hodinu keců. Dítě v tomhle věku zkouší, kam až může zajít, tak to prostě je. Můj syn taky párkrát dostal, ano, mrzelo mě to. Na druhou stranu jsem se za něj nikdy nemusela stydět. Mám několik kamarádek, které trpělivě vysvětlují. Terapii by opravdu potřebovaly, protože jim z toho brzy hrábne.
facku jsem dostala jednou, bylo mi 11 a vymyslela jsem hodne silny kanadsky zert. Labilnejsiho rodice, nez moje matka by vezla rychla nebo i hur ![]()
Jinou facku jsem za cely zivot nedostala. Ve dvou letech jsem nedostavala ani na zadek nebo si to nepamatuji, jinak jsem byla bita jak zito a pevne doufam, ze me deti tohle nezaziji.
Jinak nejsem zadny klidas, ulitnu i s jekotem, ale na zadek davam jen s chladnou hlavou nebo pri ohrozeni zivota.
Mě teda rodiče nikdy nezbili a ani já svoje děti nebiju. A vůbec nerozumím tomu, proč 2leté dítě kouše a bije svoji mámu ![]()
Chce to bezpodmínečnou lásku a péči… nejsem dokonalá matka, ujíždějí mi nervy často, ale nikdy mě dítě nemělo potřebu zbít ![]()
@Sarrrabi píše:
tak to už mi přijde přehnané..
Zakladatelko, je dobře, že si uvědomuješ, že nejednáš správně a nemůžeš tak být příkladem pro tvoji holčičku. A ano, vidíš správně i to, že chyba se stala už v tvém dětství a máš to uloženo v podvědomí. Následky výchovy nás opravdu pronásledují celý život. Tohle určitě svojí holčičce udělat nechceš. I negativní příklad je pro nás poučením. Nekopíruj to, co se tobě v dětství nelíbilo. Představ si, že se jí v dospělosti vybaví stejné vzpomínky na rodiče, jako tobě. Smutná představa, viď
Máš na to, abys to změnila, pže si to uvědomuješ. Držím ti pěsti ![]()
@3HE píše:
Mě teda rodiče nikdy nezbili a ani já svoje děti nebiju. A vůbec nerozumím tomu, proč 2leté dítě kouše a bije svoji mámu
Chce to bezpodmínečnou lásku a péči… nejsem dokonalá matka, ujíždějí mi nervy často, ale nikdy mě dítě nemělo potřebu zbít
@Anonymní píše:
Mám problém, který mě velmi trápí a už nevím jak dál…
Mám doma skoro 2 lettou dcerku, která je prostě typické dítě svého věku se vším, co k tomu patří. Je zvědavá, živá, hravá… A také začíná zkoušet, co všechno se stane, když naváže nějaký fyzický kontakt s okolím. Takže mě občas, kousne, plácne, skočí mi na břicho, nohu, atd. Prostě nic drastického ani neobvyklého… Už od doby, co s tím cca v roce začala, tak jí stále dokola vysvětluju, že to mámu bolí, že se to nedělá, že se lidé nebijí/nekoušou/atd., že pokud je naštvaná a chce do něčeho praštit, tak může do svého plyšového medvěda nebo do velkého polštáře, že ty to nebolí… Zatím to vysvětlování moc efekt nemá, ale evzdávám to…
Abych se ale dostala k jádru mého problému… Někdy se dceři povede mě uhodit opravdu silně. A čím je starší, tím více to bolí… A když se jí to povede, tak kromě toho, že instinktivně zařvu, ta jí i stejně instintiktivně plácnuPřes zadek, po ruce někdy i bohužel do obličeje
Vím, čím je to způsobené, že je to jen v mojí hlavě, že je to můj nezpracovaný problém s tím, jak mě mí rodiče vychovali („a tady máš ještě facku do zásoby, ta se nikdy neztratí“), vím, že ona za to nemůže a šíleně se snažím, ale je to silnější naž já. Už jsem z toho vážně zoufalá. Poslední dobou to opravdu graduje a já přece nemůžu říkat dítěti, že „nikoho nesmí bít“, když jsem ji chvíli před tím sama praštila…
Prosím tedy o radu. Nemáte s tím některá zkušenost? Co Vám pomohlo?
Každý den se budím s tím, že se dneska ovládnu a téměř každý večer usínám s výčitkou, že jsem selhala(Na terapie jsem chodila, ale z finančních a časových důvodů, teď bohužel nemůžu pokračovat.)
Bylo mi mnohokrát vysvětleno, že děti nemají empatii tak že pro nás intuitivně říct bolí. Je pro ně nepochopitelné. Já pořád dokolečka opakuji ne a zastavim ho, aby přestal. Občas, když mam pocit, že se směje držim ho tak dlouho než začne pak obvykle brečet. Nechám ho chvíli a pak utěšuji a vysvětluji. S věkem se to snižuje
@Michelangelo píše:
Zakladatelko, je dobře, že si uvědomuješ, že nejednáš správně a nemůžeš tak být příkladem pro tvoji holčičku. A ano, vidíš správně i to, že chyba se stala už v tvém dětství a máš to uloženo v podvědomí. Následky výchovy nás opravdu pronásledují celý život. Tohle určitě svojí holčičce udělat nechceš. I negativní příklad je pro nás poučením. Nekopíruj to, co se tobě v dětství nelíbilo. Představ si, že se jí v dospělosti vybaví stejné vzpomínky na rodiče, jako tobě. Smutná představa, viďMáš na to, abys to změnila, pže si to uvědomuješ. Držím ti pěsti
Jinak se mi moc libil prispevek tady, ze bys mela vyresit svuj vnitrni problem, pohledat neco na to tema. Take jsem prisla na to, ze maly odnasi moje problemy z jinych oblasti. Jsem na nej ve stresu proste podrazdena. Jakmile jsem v klidu, tak se ani nemusim presvedcovat, protoze on je automaticky take v klidu. Mozna ze ty „schvalnosti“ vidime, jen kdyz jsme predrazdeni…
Akorat facku mam naprosto tabuizovanou nekde hluboko v podvedomi. Moje mamka mela znamou, krasnou zenskou, ktera ale mela zkrivany oblicej - nepovedena facka od otce, co zasahla licni nerv. Znameni na cely zivot.
@terinka4444 píše:
Kupodivu moje mládě skoro tříleté začalo kousat také. Vím, jak to vzniklo, hráli si na psa a ta starší dělala, že jí kousne do zadku a malá to opakovala a od té doby kouše, přiběhne a kousne. Ani ne tak nás, jako starší ségru, takže vysvětlujeme a hlídáme a ukazujeme, že ségra má bebí, řešíme omluvou, pofoukáním a pomazlením pro ségru…že bych se napřáhla a flákla jí přes pusu?asi každý máme jiný pohled na svět
znáš důvod kousání… ![]()
Zakladatelko, ja sice chapu ze te trapi ze se neovladnes, ale jinak mi to prijde jako adekvatni reakce. Ja se v pohode ovladnu, ale kdyby me dite bouchlo, tak dostane na zadek a tecka. U nas je nejucinnejsi metodou jak u prvni, tak i u druhe dcery, zvednout dite na uroven vlastnich oci a vysvetlit co udelala spatne. Tim jak ztrati (doslova) pudu pod nohama, tak najednou to co ji rikam bere vazne. Pokud by stala na zemi, tak urcite uteka, smeje se, nebo dela urazenou. Ale nic z toho.
To je presne ono…trestas malou za to, ze te uhodi, ale ty ji uhodis taky! to je prave to spatne! zkusit treba kdyz na tebe skoci, ze te boli brisko.kdyz pak bude chtit pochovat, tak bych ji rekla ze nepochovat, protoze me boli brisko ze mi ublizila.
@Elí2014 píše:
Holky, co blázníte? Jaká terapie? Ona přece svou dceru netýrá. Vy jste nikdy nedostali od rodičů pár facek nebo přes zadek? Já tedy jo a rozhodně to nijak nenarušilo můj vývoj ani vztah s rodiči. Ono vysvětlovat je fajn, ale pokud to nikam nevede, tak se holt musí přitvrdit. Pardon, ale jedna dobře mířená vydá za hodinu keců. Dítě v tomhle věku zkouší, kam až může zajít, tak to prostě je. Můj syn taky párkrát dostal, ano, mrzelo mě to. Na druhou stranu jsem se za něj nikdy nemusela stydět. Mám několik kamarádek, které trpělivě vysvětlují. Terapii by opravdu potřebovaly, protože jim z toho brzy hrábne.
Přesně to jsem si pomyslela, když jsem si diskuzi včera přečetla. Ale rozhodla jsem se nenapsat nic, protože poslední dobou se tady v diskuzích jiný názor nenosí. Většinou se slétne hejno vos z názorové strany, jak je diskuze laděná. To se mi stalo nedávno v jedné diskuzi a jsem prostě vyléčená.
Taky mám dvouletou dceru, třetí dítě a kdyby pravidelně mlátila mě nebo své sourozence, tak dostane takový sekec mazec na prdel, že se nestačí divit. A rozhodně si to nebudu vyčítat ani nikoho z nás hnát na terapii. Odsud posud. Taky nejsem proti nezřízenému bití hlava nehlava, ale přijde mi, že ty dnešní děti si můžou dovolit moc. A rodiče místo důležitých věcí řeší kraviny - v zajetí volného výchovného stylu, který k nám odkudsi přišel.
Jedna dobře mířená rána(na zadek) je víc než tisíc (často zbytečných) slov. To ještě nikoho na tělesném nebo duševním zdraví nepoškodilo. Taky si myslím, že těm, co mají dvouleťáka a jen vysvětlují a vysvětlují, brzy hrábne. Moje kamarádky jsou z neustálého vysvětlování vyléčené většinou u druhého dítěte, které následuje rychleji po prvním.