nedonošené děti

Takhle to brát nemůžeš. To bys těhotná nikdy nechtěla být.

Nikdy nikdo ti neřekne, pokud se ti narodí nedonošený dítě, zda přežije, v jakým stavu..jak na tom bude, jestli ho zachrání, udraví..to záleží na milionech věcí a jestli ráno přijdeš na JIP a dítě bude žít bohužel neznamená, že bude žít i v poledne, nebo večer. O to je ten „stav“ horší. Každý ráno jsem volávala do špitálu a děsila se, jestli mi neřeknou, ať už nejezdím..I když jsem byla na cestě do nemocnice, netušila jsem, zda budu mít šanci koukat, jak moje dítě bojuje. Šťastný konce? i když to bude znít strašně, tak já jsem pro mě byl štastný každý den, kdy jsem měla naději..Když malou operovali, byla jsem šťastná, že se malá vzbudila, že přežila…že se operace povedla..Když ji přendali na jiné oddělení, tak jsem zas byla šťastná, že jsme o krůček dál..když mi ji dali do náručí, tak jsem si říkala..že kdyby vše bylo zlý, tak jsem šťastná, že jsem to zažila..Tehdy jsem brečela štěstím nejen já, ale i sestřičky, které se mi o malou druhý měsíc staraly.
Tam jsou mámy štastný za každý postup, každý pokrok, pousmání..Já bych řekla, že neřeší, co bude za týden, měsíc..prostě žiješ daným okamžikem. Ono ti taky nic jiného moc nezbývá.
Někdo to štěstí má jako my a dojde ke zdravýmu dítěti, kterému se nadosmrti asi budu muset věnovat víc než maminky donošených dětí…jiný bude šťastný za to, kam až zvládli dojít. Prostě nevíš, co bude..víš jen, že musíš jít, musíš bojovat, musíš cvičit, rehabilitovat, doufat a věřit.
A upřímně..já jsem vděčná jako nikdo jiný a teď se budu rouhat, ale asi bych byla vděčná a štastná, i kdyby nedej Bože (a to fakt nedej Bože) to moje dítě tak úžasný nebylo. Prostě je moje, bylo moje už v bříšku, bylo moje jako hromádka hadiček a bude navždy. Každá touží, aby měla konečně svoje miminko zdravé doma..ale ale..žiješ tím, co máš a jen prosíš, aby bylo líp.
A i ted..jsem šťastná, i když mě někdy vytáčí k pláči..i když si na ni stěžuju. Byla jsem šťastná, když se přes prognozy na mě usmála, když se zvedla, když řekla svoje první slovo - a to tehdy sice začala mluvit, ale o pohybu se silně pochybovalo, brečela jsem štěstím, když udělala první krok, když neurolog prohlásil, že je to divé zvíře a ne nemocné miminko, brečela jsem, když mi poprvé řekla, že mě má „áda“…
Todle si maminky nedonošených nebo nemocných, postižených dětí prožívají jinak a každý krok k lepšímu je obrovskou výhrou.

Nekoukej, co by mohlo být, žij tak jak můžeš a jak to jde. Dnešní věda, lékařství, přístroje a vše kolem je stále na lepší úrovni a ty dětičky mají stále a stále větší šanci na život..na zdraví..na budoucnost takovou, jakou si jejich rodiče představují už třeba při snažení o těhu.
Kdybych třeba já bádala, co a jak..co bude a nebude..jaký tabulky jsou a nejsou, tak bych nikdy nepřipustila myšlenku, že to zkusím znova. A holky tady vědí, jak dlouho jsem tvrdila, že už v životě nikdy. Že už v životě nikdy nebudu riskovat, že by se mi to mohlo stát znova, že bysme tolik štěstí mít nemuseli..že by dítě nemuselo tolik chtít bojovat a že prostě nemám právo Toho nahoře pokoušet znovu.

miselline nejsem žádnej uplakánek (to spíš manžel si pobrečí u romantickýho filmu), ale Ty jsi mě dostala. A jelikož jsem zvyklá dávat city a pocity najevo, musím říct že jsi mne naprosto dostala a odbourala.

Náhodou si jen ve chvílích volna při obědě čtu a ty mne takhle rozbrečíš, brečím tu jak malá želva a mám pocit, že musím toho svýho spícího drobka vytáhnout z kočárku a umačkat a ulíbat…

Máš můj obdiv a jsem ráda, že si díky takovým lidičkám jako jsi Ty sednu zpátky na zem a uvědomím si co mám za zázrak, jak můžu být vděčná za to že nám podobné situace vyhnuly a protivné nálady a ubrečené dny našeho syna přecházet s úsměvem na tváři. Protože je teď tady a je zdravej.

Ahoj Jowano
Chápu tě, jsem taky zdravotní sestra a jako ty jsem na praxích viděla mnohé. Tvé názory ti tedy vůbec nezazlívám. Člověk se mění a až se ti narodí miminko, budeš úplně jiný člověk s jiným pohledem na věc.
Podělím se také o svůj příběh, možná to sem nepatří, ale já prostě musím.
Adámek se narodil 26.3. 2005 v 15:43 v sobotu ve Slaném a nebyl nedonošené dítě. Měřil 50 cm a vážil 3760 g, takže macek. Sestřička mi ho v noci na neděli nosila na kojení, ale k ránu mi ho dvakrát nepřinesla, že se zadýchává a tak je na chvilku v inkubátoru. Ráno mi ho opět přinesli na kojení a sestra říkala, že pokud budou vyšetření (rtg plic) vpořádku, malého mi dají na pokoj. Pak ale dopoledne přišel primář z dětského, že malý má atelektázu pravé plíce=splasklou část pravé plíce a navíc infekci ode mě, tak že ho odpo odvezou na Kladno na nedonošeneckou a novorozeneckou JIP (beze mě), infekci že by zvládli, ale kdyby byl problém s dýcháním, že nemají takové přístrojové vybavení. Přijeli si pro něj ve 14:00, nechali mě se na něj podívat, pomazlit se a asistovat u přebalení. Pak ho uložili do pípajícího inkubátoru a odváželi napříč chodbou k výtahu. Byl to čas návštěv, na chodbě tatínkové a příbuzní, kochající se zdravými miminky. Nikomu bych to nepřála. Za malým mě pustili až ve středu, do té doby jsem tam každý den třikrát volala (byli milí a trpěliví), manžel tam každý den vozil mé odstříkané mléko a nazpět vozil fotky. Zjistili mu ještě neuzavřený otvor v srdíčku, ale vše je v pořádku. Za další týden jsme šli domů.
Vím, že příběhy jiných maminek s nedonošenými dětmi a měsíci na JIPu, se můj nedá srovnat, ale vím, jaký je opravdový strach o malého drobečka. Lekáte se při každém pípnutí přístroje a vpodstatě VY nemůžete nic dělat, jen doufat a modlit se…

Jano, jde mi mraz po zadech…
Preju tobe a vsem maminkam nedonosenych deti, aby vse dopadlo dobre a aby na dvoulete kontrole lekari nenasli rozdil mezi vasimi detmi a detmi, ktere se v brisku nosily o par mesicu dele.

Holky, vy vsechny statecny mamy - mate muj obdiv!

A konkretne tobe gratuluju k certikum, a preju hodne zabavy a aby byli prece jen jen o trochu mensi certi nez Misellincina Kacka 

Lesina

Ahoj Capinko,
blahopřeji k pěkným holčičkám. Vidím, že sis taky prožila své. Ono je to vždycky drsné, předčasný porod, bez ohledu na to, v jakém je to týdnu.
Naše děti se narodily v Praze U Apolináře. Snahou zdejšího personálu je zapojit maminku co nejdříve do péče o miminko (o miminka), samozřejmě za předpokladu, že to zdravotní stav miminka dovolí. Naše děti se narodily ve čtvrtek dopoledne, v pátek jsem se na ně šla s manželem podívat, když mě propustili z JIP na normální pokoj (naštěstí mě nedali na porodnici, ale na pooperační gynekologické oddělení, protože mít dvě maličké děti v inkubátoru a na pokoji jednu nebo dvě maminky s donošenými velkými miminky, to bych asi špatně zvládala). Za dětmi jsme v pátek přišli v době, kdy spaly (také tam mají tříhodinový cyklus péče o miminka a my jsem se trefili přesně mezi, tak jsme se mohli jen kouknout), tak jsem se aspoň domluvila se setřičkami, že za dětmi přijdu v sobotu na půl dvanáctou. Myslela jsem si, že se budu na děti chodit jen koukat. Pak jsem večer mluvila s tou maminkou, která mi všechno řekla, co dělá. Pak jsem v sobotu šla na domluvený čas na ARO, sestřička mi vrazila do ruky teploměr a že prý ať Honzíkovi změřím teplotu, taky jsem ho měla přebalit. Nechtěla jsem, protože jsem se bála, abych mu nějak neublížila, ale nakonec jsem to udělala a pak jsem to dělala pokaždé, když to bylo možné. Děti jsem chovala za tři dny, ale také se kolikrát stalo, že se chovat nemohly, že jsem mohla chovat třeba jen jednoho, nebo i nikoho - občas, když měly děti nějaké zdravotní potíže, nebo když byl na oddělení příjem nových miminek. Za pár dnů jsem se naučila děti v inkubátoru otáčet - toho jsem se bála, ale za pár dnů jsem byla profík. I můj muž se naučil přebalovat, choval děti, už když jim bylo 9 dnů, krmil žaludeční sondou, to já samozřejmě také, ale otáčet děti nechtěl. To se na něj vždycky vrhly sestřička a jedna paní doktorka a on jim neodporoval a všechno se krásně naučil. Já jsem měla taky málo mlíčka, hrozně jsem tím trpěla, kamarádky nosily litry a já jsem byla ráda, když jsem zvládla po několika týdnech 250ml skleničku.
V nemocnici mají super laktační poradkyni, která se věnovala nejen maminkám na porodnici, ale i nám, co jsme děti neměly ještě u sebe. Bylo vidět, že jí práce baví, protože si dokázala poradit s lecčíms, jen díky ní jsem dokázala odsávat mlíčko dohromady asi 5 měsíců, jinak bych to zabalila dřív. Ona se snažila každé mamince pomoci, vymýšlela fígle na děti, aby začaly pít, nechala nás vyzkoušet odsávačku, kloboučky, prostě fakt zkoušela, jak na ty malé vyzrát. Mě se podařilo párkrát kojit obě děti najednou, ale děti byly nejdřív slabé, na to aby pily samy a když už měly síly dost, tak jsem zas já neměla moc co nabídnout.
Capinko, nechodíš náhodou na dvojčata.cz? Kdyby ne, tak sem příště napíšu svůj mail, ráda bych si s Tebou vyměnila pár informací, pokud by Ti to nevadilo a psát to sem mi připadá nevhodné. Pokud bys nechtěla, tak se nic neděje .
Ahoj
 Jana

Ahoj holky,ráda bych se také vyjádřila k tomuto tématu.I já mám nedonošeného chlapečka,narozeného ve 34tt s váhou 2700gramů,oproti ostatním nedonošeňátku jsme byli opravdu obříci,ale přesto naše prognóza nebyla z počátku až tak růžová.
Abych začala od začátku.Do čtvrtého měsíce těhotenství mi bylo úplně dobře,ale potom mi občas začalo být tak zvláštně špatně a hlavně mi permanentně tvrdlo břicho,každý mi říkal,že to přeháním,že jsem moc přecitlivělá,že jim taky tvrdlo břicho a nic to nebylo.Říkala jsem si tehdy,že asi mají pravdu,no nicméně,když mě manžel ve 25tt odvezl s pravidelnými kontrakcemi do nemocnice,byli z toho všichni paf,v nemocnici jsem hned dostala infuzi a naštěstí se to uklidnilo a já se radovala,že brzy půjdu zase domů,leč opak byl pravdou,protože po týdnu se vše zase zhoršilo a já tudíž musela zůstat,propadla jsem hrozným depresím,z toho,že se nebudu moci těšit na miminko stejně jako ostatní a doktorům jsem tehdy vyčítala,že do mě cpou určitě těch 30 prášků denně zbytečně a že určitě jsem taky zbytečně napojená téměř denně na 8 hodinovou infuzi.Nakonec i přes všechny udržovací metody mi 10.prosince ve 3 hodiny ráno praskla voda a už se nedalo nic dělat,rychlou sanitkou převoz do HK a po vysazení tlumící infuze jsem do půl hodiny měla odrodíno,porod probíhal dobře,ale najednou se něco stalo a malý nemohl ven a tudíž,protože už bylo pozdě na císaře,přišli na řadu kleště,když jsem to celá v mdlobách slyšela,udělalo se mi ještě hůř,dodnes obdivuji mého manžela,který to všechno ve zdraví přežil,jelikož ho už nestihli vyhodit ze sálu.Kleštěmi vytáhli toho našeho drobečka,který byl celý fialový a nejevil známky života,hned ho odnesli a my celí ustrašení čekali na verdikt.Za několik minut(mně to připadalo několik hodin)přišel docent dětského oddělení a oznámil nám,že malého odvezli na JIP a že už je „všechno“ v pořádku.První den viděl malého pouze manžel,protože já nebyla schopná vstát,hned druhý den jsem hnala na JIP,abych už ho konečně viděla a byl to ten nejkrásnější pocit na světě,celou tu dobu jsem tam probulela,ale nebyla jsem určitě jediná.Rozhodující bylo vyšetření mozku,které dopadlo dobře,malý prospíval,z JIP šel hned na oddělení nedonošených a po pěti dnech jsme se krásně rozkojili.Když jsem na jipce vedle nás viděla ta o kilo a někdy i o dvě kila lehčí miminka,začala jsem si vážit doktorů u nás v nemocnici,kteří udělali maximum pro to,aby se těhotenství co nejdéle udrželo a za to jsem jim neskonale vděčná a děkuju jim.Viděla jsem taky,že nejsem jediná na světě,která má takové problémy a v porovnání s některými jinými,byl nakonec můj problém vlastně jen taková banalita.S malým jsme cvičili Vojtovku,která mu velice prospěla.Teď je mu 13 měsíců a je to to nejlepší a nejpohodovější miminko,jaké jsme si mohli přát.Ani na chvilku jsem nepomyslela na to,jestli má právo žít nebo ne, a to i kdyby byl nějak postižený.Ale to asi pochopí člověk až,když to dítě teprve má,protože je to přece kus jeho samého.
Všem nedonošeňátkům přeji krásný život,překonávat překážky už dokáží,tak třeba ten život pro ně bude taky jednodušší!
Verča s Vítečkem

Ahoj Capinko,
musím uvést na pravou míru pár předchozích informací. Při chování jsme s dětmi také samozřejmě seděli, sestřička nám miminko podala a po chování zase vzala. Tím přecházením jsem myslela to, že jsem měla každého v jiné místnosti a když jsem odbavila jednoho, tak jsem šla do druhé místnosti za druhým. Vlastně byla výjimka, kdy jsem se mohla projít s miminkem v náruči (tedy spíš v s miminkem v hrsti a to bylo, když jsem šla koupat. Koupala jsem děti už na ARO.
Děti měly žaludeční sondu, ale tu jim každý večer vyměňovaly sestřičky. Na to jsem si netroufla. Naše krmení spočívalo v tom, že nám sestřička přinesla injekční stříkačku plnou mléka, my jsme jí napojili na tu sondičku a pomalu vstřikovali mlíčko přímo do žaludku.
Pokud jde o přípravu na péči o děti, tak tu jsem měla perfektní. Děti byly posledních šest týdnů na oddělení, kde už si maminky všechno dělají samy, přebalují, měří teplotu, oblékají, koupají, krmí, váží…
Byla jsem s dětmi v nemocnici 5 týdnů a byla to docela honička. Sestřičky nám někdy pomohly, když měly čas (nám maminkám s dvojčátky), ale převážnou většinu péče jsem dělala sama. Nástup byl ráno před šestou, jela jsem s dětmi na krmení. Sestřička jen zkontrolovala bříško, já jsem miminko obsloužila, nakrmila, nechala říhnout, položila do postýlky a šla jsem na druhého. Takhle to bylo 7× denně, vždy po 3 hodinách. A ještě se musely děti jednou denně vykoupat, 2× denně se cvičila Vojtova metoda pod dozorem rehabilitační sestry, každé dopoledne byla vizita a večer se děti vážily. 4× denně jsem musela odsát mlíčko a spát jsem chodila mezi jednou a půl druhou v noci. Vstávala jsem v půl šesté. Bylo toho docela dost, ale musím říct, že po příjezdu domů jsem neměla žádný problém děti zvládnout.
Jana s dvojčaty