Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Selhávání srdce, transplantace
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
5.10.17 21:32
Co invalidní důchod? Nebudeš mít nárok? Nevěš hlavu, dopadne to dobře. V první řadě bych zkusila psychologa…držím palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.10.17 21:41
Invalidní důchod ano, už mám na předchozí nemoc třetí stupeň. Ale je to 8300. Teď už si neprivydelam. Dostávám léky na uklidnění, ale to neřeší, co bude.
- Citovat
- Upravit
5.10.17 21:42
Ahoj, chci tě podpořit… drž se a víš stres a trápení srdíčku neprospívá a strach - ten „svírá srdce“ takže popros v nemocnici o konzultaci s psychologem, psychiatrem a začni na tom pracovat už tam… 
at se srdce uzdraví 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.17 21:58
@Anonymní píše:
Ahoj, už přes dva týdny ležím v nemocnici na jipce se srdečním selhavanim. Stav se lepší, ale mám strach do budoucna. Operace, časem možná čekání na transplantaci. Byla jsem nemocná i teď, ale tohle je šok. Negooglim, jen vím, že prognózy přežití 5 let jsou kolem 50"%. Máte někdo zkušenost? Bojím se. Jsem se synem sama, teď pomáhá sestra. Můj život se bude muset změnit. Žádný stres, malá námaha… Vůbec nevím, jak nás uživim. Teď, když je mi fyzicky líp, mi to začíná docházet. Jak vlastně budeme žít dál?
Je mi moc líto, že jsi nemocná. Nevím, jestli jsi věřící, ale chtěla bych ti říci, že v Novém zákoně je mnoho povzbudivých věcí i pro nemocné lidi. Víra má obrovskou sílu, a Bůh může uzdravit každou nemoc, zároveň dává s každou zkouškou i východisko. Modlím se za tebe, i tvého syna, přeji ti pevné zdraví a Boží požehnání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.17 21:58
Jsi nemocná, jsi v nouzi - určitě bych se obrátila na neziskovku, která se zabývá problémy lidí ve Tvé situaci, poradí s nárokem na sociální podporu, atd., i když chápu, že to nevyřeší vše. Co se týče financí, přispívala jsem Dobrému andělu - nevím, jak přesně funguje poskytování finanční pomoci příjemcům, ale třeba by pomohli i Tobě.
Přeji, ať je to lepší!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.17 22:02
Napada me zajit za socialni pracovnici ohledne moznych prispevku - na bydleni, pridavek na dite..urcite ti na urade poradi, jake jsou moznosti. Je skvele, ze ti pomaha sestra. Pres ten strach a trapeni, presto, ze je to urcite strasne tezke, si zkus, co to jen pujde, uzivat syna a vseho a delat si co nejvic radost. V tom ti muze hodne pomoct psycholog, urcite bych vyhledala. Drzim moc palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.17 22:11
Ahoj, to je mi moc líto a chtěla bych ti nějak poslat sílu neboj, cesta se najde, důležité je aby ses soustředila na své zdraví, vše ostatní se dá vyřešit 
znám osobně člověka který je po transplantaci srdíčka, je to postarší pán tak si myslím že se i na tebe dostane a budeš v pořádku. Lékaři určitě ví co dělat a budeš v dobrých rukou
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.10.17 22:11
Děkuji vám všem, moc si toho vážím. Až půjdu na normální pokoj, určitě poprosím sociální pracovnice o pomoc. Vidím to teď černě, otevirate mi oči, děkuji. Zatím mám trochu rezerv, ale do budoucna je dobré vědět, třeba ten dobrý anděl je super, děkuji. A věřím v něco, ale krestanka nejsem.
- Citovat
- Upravit
5.10.17 22:27
@Anonymní píše:
Děkuji vám všem, moc si toho vážím. Až půjdu na normální pokoj, určitě poprosím sociální pracovnice o pomoc. Vidím to teď černě, otevirate mi oči, děkuji. Zatím mám trochu rezerv, ale do budoucna je dobré vědět, třeba ten dobrý anděl je super, děkuji. A věřím v něco, ale krestanka nejsem.
opravdu si řekni o toho psychologa nebo psychiatra.. jednak na to máš nárok a druhak ti to prospěje.. minimálně v tom, že ty své obavy řekneš nahlas a zformuluješ je
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.10.17 22:50
Určitě, až budu na normálním oddělení, budu mít konzultaci. Zatím mi dávají léky na hlavu. Na jipce to moc nejde, hlavně zatím ani na kyslíku nevydržím mluvit delší věty. Jsou tu na mě strašně moc hodní.
- Citovat
- Upravit
5.10.17 22:54
@Anonymní píše:
Určitě, až budu na normálním oddělení, budu mít konzultaci. Zatím mi dávají léky na hlavu. Na jipce to moc nejde, hlavně zatím ani na kyslíku nevydržím mluvit delší věty. Jsou tu na mě strašně moc hodní.
lékům se nebraň.. fakt se musíš zklidnit to je pravda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.17 23:34
Každý má v sobě nějaký příběh a když jsem četla ten váš, hluboce to mnou rezonovalo a přemýšlela jsem, jak najít ta správná slova, aby to neznělo jako duté fráze. Po delším váhání vám napíšu svůj příběh, možná je v něčem podobný.
Ještě stále mi to přijde jako zlý sen: okamžik, kdy se manžel zjevil před pár lety počátkem června nečekaně kolem poledního ve dveřích našeho domu s vážnou, bílou tváří a řekl mi, že má pro mne špatné zprávy, že můj histologický nález je pozitivní a mám rakovinu. Bylo mi, jako bych dostala ránu lopatou do obličeje a ocitla jsem se ve špatném snu.
Ale žádné procitnutí se nedělo, naopak, na snění nebyl čas, bylo potřeba okamžitě jednat, sehnat operatéra a přijmout velmi radikální operační řešení a modlit se, jestli to bude stačit, nebo bude následovat v mém případě radioterapie a jak se s ní porovnám.
Kupodivu se mi nehonily hlavou myšlenky typu „Proč zrovna já?“ Naopak, proč ne já?! Některé lidi potká ještě horší osud, například ti lidé ze zřícených letadel nedostali šanci žádnou. Já mohu a musím bojovat, ještě necítím, že bych tu měla vše hotové a chtělo by se mi stát se šumící borovicí nebo travinou. Chystali jsme se na druhé dítě a s tím se mohu rozloučit a budu moc ráda, když vychovám to první.
Od přátel a lidí kolem se mi dostalo velké podpory, většina z nich mne měla k pozitivnímu myšlení, zdůrazňovali mi, jak je důležité pro přežití téhle nemoci. Ano, vím to, proto jsem se navíc ještě cítila provinile, když jsem se nachytala při negativním myšlení a když mne čas od času přepadl záchvěv paniky a strachu ze smrti. No, záchvěv, spíš pořádný poryv nebo tornádo: křečovitý pláč, jektání zuby a jiné projevy meho srabáctví nebyly tím, čím bych chtěla zalévat své okolí, proto jsem se těmto sebemrskačským stavům oddávala pouze v soukromí, při procházkách přírodou po mých oblíbených koutech, ve kterých mne napadalo, že je možná vidím naposledy, což pohnojilo mou sebelítost a myšlenky se rozletěly opět nežádoucím směrem. I když jsem normálně jedla, každý den jsem zhubla o kilo, nervy pracovaly na plné obrátky. Tudy cesta tedy nevede. Jestli mne něco zabije předčasně, pak ne rakovina, ale tenhle strach a panika! Jsem člověk společenský, samota v tyhle chvíle pracuje proti mně.
Skvělou pomocí byly návštěvy kamarádů, kteří se dokázali chovat přirozeně a vyhnout se tématu nemoci a smrti, okrajově se někdy zmínili, že to prostě dopadne dobře, že jinak ani není možná a probírali jsme cokoliv jiného, já se bavila a smála a byla si v tu chvíli jistá, že opravdu vše dopadne dobře. Strach se na chvíli rozplynul.
Bohužel, ne vždy dokážete odhadnout, zda takto daná osoba zareaguje, takže tyto návštěvy byly těžce vykoupeny mnoha návštěvami, telefonáty a maily přátel a známých, kteří, ačkoliv jsem je výslovně prosila, aby nehovořili o nemocech, mne začali zahrnovat příběhy o tom, jak ten či onen přežil rakovinu a co ho na té pouti čekalo a občas to komentovali takovými výkřiky jako „Už máš napsanou závěť?“ nebo „Chemošce se nevyhneš!“ či pikantní bylo taky „Možná to dobře dopadne, čas od času se podaří nějakou rakovinu vyléčit“. Nepochybně to mysleli dobře ve snaze informovat, poradit, věřím, že nikdo tyhle perly netrousil s úmyslem ublížit, přesto jsem je v tomhle stavu hodně dlouho rozdýchávala.
Další skupinou byli lidé, kteří si mysleli, že mne rozptýlí jejich zdravotní problémy, proto se nerozpakovali rozebírat hodiny od zarostlého nehtu, na palci až po svou vleklou infekci v dětství („Tvá rakovina je nic, to JÁ jsem kdysi měla…“) nebo hypochodrické obavy z té či oné nemoci či vyšetření. Nic ve zlém, ale tohle mne k smrti nudilo a vysávalo, prchala jsem tedy tak rychle jak to šlo z jejich blízkosti. V tuhle chvíli potřebuji každou molekulu energie na svůj boj, na tohle nemám čas ani sílu.
Pocítlila jsem taky důležitost správné dávky informací. Z extrému, kdy vám dřív nikdo neřekl nic nebo vám lhali a mlžili, jsme přeskočili do extrému opačného a vybalí na vás i to, na co nejste připraveni slyšet. Informace v tomto případě je opravdu potřeba dávkovat. Přehlcenost medicínskými fakty jsem si u sebe uvědomila v okamžiku, kdy jsem naprosto neměla potřebu si cokoliv dalšího zjišťovat v odborných knihách nebo na internetu - já, velmi zvídavý člověk, hledající si tam podklady skoro ke všemu. Představa nejrůznějších komplikací, které se mohou během léčby vyrojit a procent těch, kteří nepřežijí, mne zbytečně nervovala.
Pokusila jsem se tedy svou paniku a strach rozptýlit mezi anonymními davy, snad to bude lepší, hurá tedy do nejbližšího chrámu konzumu! Bloumala jsem mezi regály a věšáky narvanými zbožím. Zbožím, které pro mne naprosto ztratilo jakoukoliv atraktivitu. Na jídlo jsem neměla chuť, o šatech jsem netušila, jestli bych je stihla unosit či jakou velikost si vlastně koupit, protože jak po léčbě bude vypadat moje postava, byla velká neznámá. Jediné, co jsem si zakoupila, byla muzika, která zněla z krámu s cédéčky. Nebyla ani pochmurná, ani uřvaná, (klasika mne uvrhala do deprese a rock vysiloval) ani příliš plytká a banální, aby nudila, byla zajímavá neobvyklými melodickými běhy, přesto nijak složitá, to bude ono!
Protože se mi mockrát v životě osvědčilo domyslet do důsledků to, čeho se bojím nejvíc a otočit se čelem k tomu, před čím jsem utíkala, začala jsem se strachem ze smrti bojovat aktivně. Každý máme svůj vlastní způsob a nelze říci, co vám v tu chvíli pomůže, protože to nevíte o sobě ani vy sami, je třeba to ozkoušet. Do přehrávače jsem vrazila zakoupené cédéčko (Junior od Röyksopp) a začala domýšlet, čeho se to vlastně bojím. Zmíněné cédeso tu dunělo celý den stále dokola a podařilo se mi dokonale vypláchnout si s ním mozek a spolu s mozkem i svůj strach ze smrti.
Přišla jsem na to, že ve skutečnosti mohu věřit v to, že to dobře dopadne a bojovat, ale zároveň se nebát smrti. Bylo to jako chůze po laně nad propastí, ale cítila jsem, že jdu správným směrem, neboť se mi začalo psychicky ulevovat. Objevila jsem zajímavou věc, že se možná nejedná pouze o strach ze smrti, ale hodně se tam objevuje i strach ze samoty, který se promítal i do mé potřeby být rozptýlena na své zahradě, poblíž svých milovaných a že se za to, co jsem tu po sobě zanechala, nemusím nijak stydět a ve věcech, které za to stojí, budou jiní lidé pokračovat.
Pomalu se začal odvalovat balvan paniky a strachu z mého hrudníku, po týdnu pekla jsem konečně začala cítit úlevu. Nebyl to žádný zázračně dramatický psychický předěl, ale záchvaty strachu a paniky postupně slábly a jejich návštěvy byly čím dál řidší.
Nebudu vás unavovat medicínskými podrobnostmi, jen chci říct, že jsem stále tady a žiju a užívám každou minutu a jsem za ni vděčná. Už si ji nenechám otrávit strachem.
Ten je ve skutečnosti horší, než všechna onemocnění.
Chápu, že existenčně jste na tom jako samoživitelka hůře, ale věřím, že se najde řešení i této situace. Momentálně třeba pomáhám nadaci Onkoláčci prodejem věcí na jejich bazárku. Z prodeje financují potřeby dětí na léčbu, cesty, rehabilitaci ap. Takových nadací je více, určitě se najde způsob, jak pro vás zajistit peníze na věci, které potřebujete, mimořádné dávky na sociálce i s pomocí nadací.
Důležité je, že váš stav se lepší a to je úžasná zpráva. Věřím, že brzy půjdete domů a i vám se podaří najít psychickou rovnováhu a přestanete se bát, když uvidíte, že to jde. Kdyby se stav zhoršil, jako mladá matka jste vysoko v transplantačním seznamu a věřím, že se srdíčko pro vás určitě najde.
Poproste psychologa, aby vás naučil rozdýchat stav paniky a strachu řízenou relaxací, abyste si mohla pomoci i když on bude jinde. Kdybyste se bála, prosím, určitě mi napište do zprávy. Pomohu vám se uklidnit, jak jen to bude možné, i já jsem psycholožka, i když má možnost je přes písmenka trochu omezenější než kolegy, který s vámi hovoří naživo, a pokud to bude aktuální, budu se snažit pro vás najít i finanční pomoc v těchto nadacích.
Příspěvek upraven 06.10.17 v 00:21
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.10.17 00:03
@Swami Harashimi
Držím pěsti Tobě i zakladatelce . Zvádnete to, holky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.10.17 00:14
Už se od té doby překulilo pár let a snad mohu napsat, že jsem to zvládla a zvládne to i zakladatelka a bude mi ctí ji podržet a pomoct.
Ještě doporučím skvělou knížku Betty McDonaldová - Co život dal a vzal, speciálně ten druhý díl, jak zvládla TBC, to mi úžasně pomohlo, psala o tom otevřeně a s humorem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahoj, už přes dva týdny ležím v nemocnici na jipce se srdečním selhavanim. Stav se lepší, ale mám strach do budoucna. Operace, časem možná čekání na transplantaci. Byla jsem nemocná i teď, ale tohle je šok. Negooglim, jen vím, že prognózy přežití 5 let jsou kolem 50"%. Máte někdo zkušenost? Bojím se. Jsem se synem sama, teď pomáhá sestra. Můj život se bude muset změnit. Žádný stres, malá námaha… Vůbec nevím, jak nás uživim. Teď, když je mi fyzicky líp, mi to začíná docházet. Jak vlastně budeme žít dál?