Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
Ahoj holky,
ráda bych poprosila o radu.. Je mi 36, o mimi se snažíme od mých 30. Mám za sebou spoustu vyšetření, pár operací a neúspěšné IVF. Manžel je v pořádku, problém je u mě… endometrioza, srůsty po operacích, odstraněný vejcovod. Pořád doufám, že se třeba někdy stane zázrak.. Na další IVF zatím nejsou finance.
Mám kolem sebe spoustu kamarádek, známých, kolegyň v práci atd. co mají děti nebo čekají… už nikdo bezdětný. A jsem z toho zoufalá… Ze začátku to bylo v pohodě, ale po všech těch doktorech a snažení to na mě nějak sedlo. Nejsem schopná vidět ty těhotné.. jen představa mi vhání slzy do očí. U těch, co mají děti to zatím celkem zvládám, ale musím se s nimi sejít sama.. když je víc mamin s dětma pohromadě… zase mám krizi. Holky pořád mluví o těhu, kojení atd. A k tomu ani vlastně nemám co říct. Chápu, že to téma je zajímá a je to naprosto logické, ale já to nedávám. Nemáte radu, jak se s tím lépe vyrovnat?
Snažím se na to nemyslet, ale když je v plánu nějaký večírek matek s dětma, raději se omluvím. Ale to za chvíli už asi nikoho neuvidím.. nebo za pár let až děti odrostou a půjde se někam večer.. jestli teda ještě budu zvaná. V kontaktu ale pořád jsme.. díky za sociální sítě ![]()
Navštívila jsem i psychologa, ale nijak mi to nepomohlo. Připadá mi, že život nějak nemá cenu… nebo spíš nemá cíl. Chtěla jsem se „přesměrovat“ (ráda bych do US např.), ale zatím pořád propadám depresivním stavům. Mám teda super manžela, snaží se mě z toho vždycky dostat výletem, večeří, koncertem.. ale vždy to pomůže jen na chvíli.
Prosím o jakoukoliv radu, ať jsem zase „normální“ ![]()
Adopce? Už nejsi nejmladší, takže šance větší bohužel pro tebe už nebudou…
Ahoj, zkusila na fb skupinku ENDOMETRIOZA? Jsou tam super holky, spousty z nich se tam navzájem podporují, radi a pomáhají psychicky, hlavně mají spousty zkušeností, ví kolikrát více než doktoři, řekla bych…
určitě bych neházela flintu do žita… a držím palce. ![]()
Adopce mě samozřejmě už napadla, ale shodli jsme se s manželem, že touhle cestou jít nechceme. Časem se asi smířím se situací (nic jiného mi taky nezbude), ale jak zvládnout čas mezi tím? V práci má pár kolegyň už starší dětí nebo dospělé a to je v pohodě. Už nejsou hlavním námětem na konverzaci..
@Michaela.kam Díky za tip, mrknu se ![]()
Snad ti trochu zvednu naladu ze zazraky se deji, znamy nemohli mit ani jeden z nich, po letech dostali vdo adopci holcicku a pak zjistili ze cekaji, uz maji dve sve tak maji 3deti, dle lekaru nemozne, a druhy pripad pritelova segra ma dceru a pak dlouho se jim nedarilo a to 16let nez se jim podaril kluk, snad trochu optimismu v zazrak
Musí to byt moc tezke, ale nevzdavejte to!!! Kolegyne z prace mela taky silene zdravotni potize, k tomu potraty, mimodelozni t., odstranen vejcovod… Nikdo neveril, ze bude mit deti. A najednou ve 39 se zadarilo prvni ditko a ve 42 druhe, obe deti jsou v poradku krasne a zdrave…Neztracejte nadeji!!! ![]()
@NacMac
Myslím, že s holkama si tam dost pokecáš co se týče endometriozy a vše okolo ní, hodně se tam řeší ivf a vše s tím spojené.
Spousty z nich otěhotnělo po doporučení přirodních kapek Gynex jestli znáš? Výborný je taky nosifol…
nu koukni a uvidíš sama ![]()
Adopce a nebo si najít na přátelení někoho, kdo je na tom podobně. Když jsem se vídala s kamarádkou, co se snažila 10 let o děti, tak jsme se scházely bez dětí a o dětech jsem jí nevyprávěla. Přestaly jsme mít překvapivě společná témata po tom co se jí narodilo miminko. Ona neni schopná o ničem jinym mluvit než o něm
a mě už miminka moc neberou.
@NacMac musíš se s tím nejdříve vnitřně smířit a to chce jenom čas a být silný člověk. Bohužel ženy v tomto stádiu propadají labilitě a zoufalství. Osobně považuji dloouhou sebelítost za projev slabošství a akorát prodlužované sebetrýznění
Prostě se nad to povznést a uvědomit si co jiného tě dělá šťastnou. Líp se to samozřejmě říká než dělá, ale nic jiného ti nezbyde pokud adopci odmítáte. ZNí to drsně ale je to fakt.
Já přes třicet, snažení několik let a nic, laparoskopie, tohle tamto a výsledek jasný, prolaktinom na hypofýze a endometrióza takže nic nebude. Postavili jsme se k tomu tak, že se nedá nic dělat a je to tak, i kvůli tomu prolaktinomu jsem si pobrečela a život jde dál. Spousta lidí (hlavně tady
) ti řekne že život bez dítěte je prázdný a nemá smysl (super věc říkat něco takového neplodnému
) ale není to pravda. S manželem hodně cestujeme, užíváme si svobody, užíváme si peníze a neomezujeme se. Chodím cvičit, s kamařádkami na kafe, běhat se psem, jezdíme na výlety, dovolené… S kamarádkami s dětmi se normálně stýkám párkrát měsíčně, hraju si s nimi a jsem jejich „teta“. Svoji neteř občas hlídáváme když je třeba, učím jí angličtinu, hrajeme si a je nám dobře. Jediné řešení situace bylo nezatrpknout vůči těhotným a s dětmi a uvědomit si, že si můžeš užívat život i jinak ![]()
Anonym kvůli zdravotním detailům, jinak smazat
@NacMac
Ja to rozumim. A Tvoje pocity jsou normální. Mrzi me ze se takhle citis.
My se snažíme tedy „jen“ dva roky, ale rozhodli jsme se jít cestou adopce.
Co me pomohlo nejak tu naplodnost překonat a začít zit bylo
Uz tři měsíce je mi teď docela dobre. Ale teda společnost tehotnych a čerstvých matek nevyhledavam a pokud to jde se ji vyhybam. Není třeba se zbytecne mučit.
@Michaela.kam Gynex znám. Nosifol taky, ale je drahý. Po IVF není moc peněz, takže jsem našla čistý inositol přes ebay. Omezila jsem cukr, vynechávám lepek… prý to také může pomoct. Ještě by to ale chtělo něco na tu hlavu ![]()
@Anonymní píše:
@NacMac musíš se s tím nejdříve vnitřně smířit a to chce jenom čas a být silný člověk. Bohužel ženy v tomto stádiu propadají labilitě a zoufalství. Osobně považuji dloouhou sebelítost za projev slabošství a akorát prodlužované sebetrýzněníProstě se nad to povznést a uvědomit si co jiného tě dělá šťastnou. Líp se to samozřejmě říká než dělá, ale nic jiného ti nezbyde pokud adopci odmítáte. ZNí to drsně ale je to fakt.
Já přes třicet, snažení několik let a nic, laparoskopie, tohle tamto a výsledek jasný, prolaktinom na hypofýze a endometrióza takže nic nebude. Postavili jsme se k tomu tak, že se nedá nic dělat a je to tak, i kvůli tomu prolaktinomu jsem si pobrečela a život jde dál. Spousta lidí (hlavně tady
Anonym kvůli zdravotním detailům, jinak smazat) ti řekne že život bez dítěte je prázdný a nemá smysl (super věc říkat něco takového neplodnému
) ale není to pravda. S manželem hodně cestujeme, užíváme si svobody, užíváme si peníze a neomezujeme se. Chodím cvičit, s kamařádkami na kafe, běhat se psem, jezdíme na výlety, dovolené… S kamarádkami s dětmi se normálně stýkám párkrát měsíčně, hraju si s nimi a jsem jejich „teta“. Svoji neteř občas hlídáváme když je třeba, učím jí angličtinu, hrajeme si a je nám dobře. Jediné řešení situace bylo nezatrpknout vůči těhotným a s dětmi a uvědomit si, že si můžeš užívat život i jinak
Díky moc za příspěvek! Sebelítosti propadám „teprve“ od prosince (po dalším neúspěchu). A tento stav se mi strašně nelíbí.. snažím se to překonat, ale je to těžké. Říkám si, že je fajn, že jsme zkusili, co se dalo a nemusím ničeho litovat. To je prostě život!
A pak kolem sebe slyším, jak by bez dětí nemohl žít atd. Jak píšeš..
Doufám, že na tom budu časem jako ty.. zvládat se stýkat s kamarádkami i ve větším počtu). Jak jsem psala, když je jedna.. je to v pohodě. Mimčo si pochovám, poptám se, jak se mu daří, pohraji si. Ale když jsou dvě maminy a já. To je špatné.
Jinak sestra má 2 děti a 3. na cestě, tak si říkám, že úplně bez dětí nebudu. Neteř je třeštidlo.. docela ji po pár hodinách ráda vracím
Když mi ale jedna kamarádka řekla, že ji mrzí, co prožívám a že budu prostě aspoň teta, tak mě to celkem vzalo.
@Liz Díky za tip! Snažila jsem se najít někoho bez dětí ve svém okolí, ale nikdo není. Třeba natrefím na někoho tady
To by určitě bylo fajn. Ono se o tom, že nemůžu mít děti těžko povídá těhotným nebo maminám. Myslím, že to prostě ani nemůžou pochopit.