Poporodní deprese nebo hormony?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Tak u mě bylo něco podobného a měla jsem poporodni depresi… akorát u mě ještě byly myšlenky, ze za to jak hrozně mi je, muže malý. Mě naopak nevadilo, když se o nej někdo staral, protože jsem měla pocit, ze to stejně všichni dělají lip než já, ze jsem matka na pytel. Nemohla jsem teda vůbec jist ani spát a nakonec to vyvrcholilo tím, kdy jsem zase prakticky celou noc nespala a pak jsem si říkala, ze radši skocim z okna a bude klid, ze mě malý stejně nepotřebuje. Diagnóza: těžká poporodni deprese. Byla jsem u psychiatra, dostala léky, zhruba do měsíce mi bylo skvěle… teď má syn 8M a úplně si říkám co to bylo? Proč? Mám to jako ve tmě, teď už nic takového není, teď beru malého jako součást rodiny, proste je to moje totální láska. Léky už postupně vysazuju, do jeho roku bych měla být čistá. Neboj se to řešit, minimálně za konzultaci nic nedáš a nemá smysl se trápit sama, protože úleva přichází poměrně rychle. Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj. Určitě bych to řešila s přítelem aby věděl jak se cítíš a co prožíváš. On pak může i jako nezaujata osoba říct, jestli ti to už prerusta přes hlavu. Ono je to těžké víš, někdo je po porodu hrozně do dítěte někdo ne. Já po porodu byla na prášky. Malá je denní nespavec už od narození, takže si přes den vůbec neodpocinu a upřímně po porodu to bylo hodně náročné. Také manžela moc miluju a říkala jsem si proč jsme radši nezůstali sami. Ta láska k dítěti přišla tak nějak asi po 6ti neděli, malá se začala smát a reagovat na nás, ted jsou ji 4 měsíce. Pořád je to náročné právě proto, že ona přes den prostě spí jen tak hodinu a spát chodí třeba až v 11 večer, takže je to nápor. Chlap taky chodí do práce dlouho, ale ono se to podda uvidíš, jak se zacne smát reagovat a žvatlat si 
pokud bys ale začala mít nějaké černé myšlenky tak raději vyhledej od odbornou pomoc, s poporodní depresi není radno si zahravat. Ale mě fakt pomohlo přežít to 6ti neděli. Pak už jsme s manželem začali být i intimní a tak a to mi moc pomohlo se zase přiblížit k němu a víc jsem se srovnala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky jsem měla podobne pocity,vůbec jsem se v sobě nevyznala,malá mi taky hodně plakala,trápily ji koliky,je nevěděla jak ji pomoct,brecela s ní,v noci jsem téměř nespala…po 6 ti nedělí se to trošku zlepšilo,alespoň můj psychicky stav,ve 3 měsících malou přestalo trápit bříško a teď je ji téměř 6 měsíců a je to sluníčko.Hrozne jsem bojovala s kojením,obrecela každou flašku UM…mela jsem pořád v hlavě,že brečí hlady. …no byla to blbost, měla jsem tu laktacni poradkyni..ta mi psychicky moc pomohla,strašně jsem chtěla kojit a řekla si že to nevzdám..vytycila jsem si cil,ze aspon to sestinedeli,pak 3 mesice pak aspon do pul roku a male se blizi pul rok a ťuk ťuk stal bez problemu kojim,UM jsem daval asi 14 dni a tak 1 x denně. Strašně jsem byla vystresovana,že se vzbudí,když má ještě spát,co s ní budu dělat,že zase bude brečet…a pak mi jedna paní,co mě vůbec nezná…jsem strašně akční,vše řeším,vše mě stresuje,abych se uklidnila,že se uklidní i malá a ono to fakt funguje,na malou se pořád směju,ona se směje na mě,blbneme spolu…TAKZE…vím,je to těžké,ale uklidnit se,smířit se s tím,že už nejste 2 ale 3,smirit se s porodem,uz to stejne nezmenis…( taky jsem ho nemela dle svych predstav),brát miminko takové jaké je,nesrovmavat s jinými miminky…sousedka má o tři týdny mladsi holčičku a bez problémů koji,malá ji spí od narození úplně celou noc bez vzbuzeni.....mě to strašně stvalo,když mi to říkala…neposlouchat to a VĚŘ,ŽE BUDE LÍP, malou si užívám až teď,první 3 měsíce mám total v mlze… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Julinka 18 píše:
Taky jsem měla podobne pocity,vůbec jsem se v sobě nevyznala,malá mi taky hodně plakala,trápily ji koliky,je nevěděla jak ji pomoct,brecela s ní,v noci jsem téměř nespala…po 6 ti nedělí se to trošku zlepšilo,alespoň můj psychicky stav,ve 3 měsících malou přestalo trápit bříško a teď je ji téměř 6 měsíců a je to sluníčko.Hrozne jsem bojovala s kojením,obrecela každou flašku UM…mela jsem pořád v hlavě,že brečí hlady. …no byla to blbost, měla jsem tu laktacni poradkyni..ta mi psychicky moc pomohla,strašně jsem chtěla kojit a řekla si že to nevzdám..vytycila jsem si cil,ze aspon to sestinedeli,pak 3 mesice pak aspon do pul roku a male se blizi pul rok a ťuk ťuk stal bez problemu kojim,UM jsem daval asi 14 dni a tak 1 x denně. Strašně jsem byla vystresovana,že se vzbudí,když má ještě spát,co s ní budu dělat,že zase bude brečet…a pak mi jedna paní,co mě vůbec nezná…jsem strašně akční,vše řeším,vše mě stresuje,abych se uklidnila,že se uklidní i malá a ono to fakt funguje,na malou se pořád směju,ona se směje na mě,blbneme spolu…TAKZE…vím,je to těžké,ale uklidnit se,smířit se s tím,že už nejste 2 ale 3,smirit se s porodem,uz to stejne nezmenis…( taky jsem ho nemela dle svych predstav),brát miminko takové jaké je,nesrovmavat s jinými miminky…sousedka má o tři týdny mladsi holčičku a bez problémů koji,malá ji spí od narození úplně celou noc bez vzbuzeni.....mě to strašně stvalo,když mi to říkala…neposlouchat to a VĚŘ,ŽE BUDE LÍP, malou si užívám až teď,první 3 měsíce mám total v mlze…
Jo to srovnání dokáže naštvat. Malá taky trpěla na kolíky ještě i teď když chce prdet nebo na velkou tak řve… Moje známá v rodině má o měsíc a půl mladší. Spí ji přes den ukázkové, nakoji malá spí 3 hodiny a tak furt dokola. V noci k ní vstává, to mě zase malá spí od těch 11 do 8mi ráno už asi dva měsíce takže si aspoň odpocinu. Ale dokaze mě nastvat když známé volám a ona byla jsem na masáži, nehtech, a já nevím kam všude cajda. Malou dá tchyni, rodičům kamarádce a jde. Malá spí tak je jí tři hodiny sumak kde je. To ta moje princezna huláká jen když jdu na záchod. Ale už jsem se smirila s tím, že čas na sebe prostě budu mít až se na to malá bude cítit. Ale jako jo občas mě to fakt štve když slyším jak ostatní mají děti hodné, co prakticky nebreci a přes den hezky spí ale tak to je každé dítě je jiné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je to castejsi, nez by se zdalo.
K odbornikovi si klidne a bez vycitek zajdi, ten ti nejlip poradi, co je jeste resitelne samostatne a na co uz je lepsi pomoc (neni receno, ze hned leky, a i kdyby, jsou i takove, co jdou brat pri kojeni). URCITE to rekni partnerovi - ja jsem to drzela v sobe a manzel tak dlouho netusil, co se deje, navenek jsem fungovala. I on by mel sledovat, jestli se neblizis hranici, kdy je NUTNA odborna pomoc. Muzete k psychiatrovi i spolu, on vas pouci.
Zhruba receno pokud se ti zda, ze by bylo rodine lip bez tebe, je to na konzultaci. Pokud mas myslenky na to, ze si ublizis, je to na rychlou pomoc. Pokud mas problem se fyzicky k miminku priblizit, vzit ho do naruce, nakrmit ho, je to na OKAMZITY odvoz k odbornikovi.
Jak rika muj psychiatr, problem neni matka, ktera ma potize s ditetem. Problem je matka, ktera to neresi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Můžeš spát? Mluvíš o tom s okolím (popř. alespoň s přítelem)? Dokážeš se postarat o dítě? Nemáš černé myšlenky? Pokud na všechny tyto otázky odpovíš ano, tak je to „pouze“ hormonální bouře… Vždyť jsi pouze dva týdny po porodu. Pokud by si byla stále nejistá, tak se objednej k psychiatrovi (třeba tady u nás matky po porodu berou přednostně, jinak je dlouhá čekací lhůta). Když už nic jiného, tak se alespoň vymluvíš. Držím palce, zažila jsem poporodní depresi u obou svých dětí a kdo nezažije, ten neuvěří. Ta bezmoc je neskutečná…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jsem pět týdnů po porodu a občas si taky říkám, že jsem měla zůstat bezdětná. Nejhorší byly první čtyři týdny, nešlo nám kojení a okolí do mě valilo kojomasáž (opravdu hodně hnusným způsobem), takže jsem trávila hodiny na odsávačce, nebo ve vedlejším pokoji, kde jsem brečela, abych nebrečela u dítěte. Po těch čtyřech týdnech jsem to konečně vzdala a je plně na UM a mně je ten poslední týden o moc líp. I když teda pořád padám na hubu, čekám až se mladé aspoň trochu zlepší reflux, abych mohla prodloužit dobu mezi krmeními a navýšit dávky. Bohužel tím jak dost zvrací, tak i dost brečí. Myslím si, že jí buď pálí žáha nebo má hlad. Ale víc jí dát nemůžu, protože by to zase hned vyhodila. Začarovaný kruh. Občas když jsem celá poblitá a ona vříská a já už opravdu nevím co chce, tak jí taky nemám ráda, jen jí prosím ať už je zticha a mám přitom hodně ošklivý tón. 
Ale nezvyšuju hlas, ani nekřičím, ani jí neubližuji. A tahle chvíle zoufalství je tak jednou za čtyři dny na deset minut, jinak jí totálně miluju. Ale stejně bych si od ní chtěla alespoň na chvilku odpočinout a jít třeba na kosmetiku, jenže je na to ještě malá a já stejně nemám hlídání 
Takže myslím, že roli hraje tíha zodpovědnosti, ta připoutanost k dalšímu člověku, vyčerpání, hormony a všechno dohromady.Musíme vydržet 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14 dní po porodu jsou hormony hrozně rozhozené a těžko říct zda je to Poporodní blues nebo už deprese. Já pořádně ani o tom že nějaká deprese vůbec existuje nevědala. Měla jsem jí úplně šílenou. Začala mi už v porodnici. Měla jsem stavy ve kterých jsem nechápala, proč musím umřít zrovna teď když mám doma miminko, měla jsem i panické ataky ve kterých jsem si myslela že mám infarkt a z téměř neustálé úzkosti a pocitu sevřenosti jsem měla vyšší tlak. Měřili mi tlakoměrem každou chvilku už v porodnici až mi z toho udělali fobii, teď ho vidím a už šílím. Samozřejmě že tím strachem mi vždy vyletí. Jen ne u psycholožky a psychiatra, takže tím mám potvrzené, že je to psychické a léky na tlak brát nemusím 
AD už neberu ale můžu říct, že úplně ok to není ale fungovat můžu. Je to v mé hlavně a snažím se s tím bojovat. Na to co se stalo se zapomenout nedá, trochu se děsím druhého těhotenství, ale zas si říkám že kdyby něco přišlo tak už budu vědět o co jde a nebudu si zase při atace volat sanitku 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Ahoj, jsme zhruba 14 dní po porodu a já nevím, zda vytrvat a doufat, že mé pocity a stavy přejdou až skončí hormonální bouře nebo vyhledat lékaře… Na miminko jsem se těšila nejvíc na světě a dělala v době těhotenství pro něj vše. Porod nebyl dle mých představ a ani kojení, o které jsem velmi stála, se moc nedařilo a jsme nyní částečně na UM. Takže kojím, odsávám, ohřívám, dělám UM. Kámen úrazu je v tom, že mám pocit, že se po porodu láska k miminku vytratila a je mi lhostejné. Miluji bezmezně přítele, který je mi velkou oporou a pro malého láska není. Je mi nejlépe, když malý spí a já o něm nevím jako by tu nebyl a měla jsem ten bezstarostný život před porodem. Jakmile začne brečet, rozbrečím se taky zoufalstvím/beznadějí/smutkem? Sama ten pocit nechápu, vždyť o nic nejde. Je to naše zlatíčko, na které jsme se tak těšili, tak proč takové pocity? A třeba na něj chvíli jen koukám s pocitem „co jsme si to udělali“ a přáním, abych mohla vrátit čas a mít zase život jen já a přítel. Samy pro sebe. Celý den jsem s malým sama doma, přítel pracuje dlouho, na návštěvy nemám náladu. Vadí mi, když ho někdo mazlí, protože mne to prostě nejde. Nevím, kde je ta hranice, kdy je toto normální stav v šestinedělí a kdy je to problém, který jen tak sám neodejde… Upřímně mám pocit, že tohle dlouho nevydržím… Že tohle nejsem já