Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Proč nechce? Protože ona chce být ta jediná postižená, co si zaslouží všechno okolo?
Jak v lázních, tak na OA bylo spousty lidí, kteří se pak osamostatnili. I vozíčkář může žít v samostatném bytě, je - li tam bezbariérový přístup a dost prostoru, aby dosáhl do všech skříněk. To samé s autem…
Víš, možná by pomohlo, pokud by do lázní nebo na dovolenou odjeli rodiče a jí nechali, ať se s tím popere.
Udělali jí v přízemí jejich domu bezbarierový byt ale nechce tam být. Samotnou jí nemohou nechat protože se nedokáže sama obléct ani svléct, vykoupat a podobně. Asistenty střídá jak na běžícím páse protože se jí vždycky něco nezdá. Podle mě už to není deprese ale normální vyčůranost a teror na rodiče ![]()
Taky si myslím. Pokud má asistenta, neměl by být odjezd rodičů takový problém. Podle vozíku tipuji, že je paraplegik a ne kvadruplegik, takže s asistentem by měla týden i více doma zvládnout.
Takové rozdělení neznám, narodila se v sedmém měsíci a je o obrně, jinak chodila do normální školy, vystudovala vysokou školu takže byla vždy na velmi dobré úrovni, zato ted je to jako když vedeš rozhovor s předškolním díttem ![]()
To může být klidně sociální izolací, kterou si kolem sebe vytvořila
Nemá nějaké kamarády „z dřívějška“, kteří by mohli pomoci?
Všichni mají malé děti a svých problémů dost a pár jich je v zahraničí takže vlastně nemá. Mě nepadlo že bych k ní zašla na kafe nebo jako aby mi pomohla naučit se kreslit, prostě aby měla společnost ale spíš jí to obtěžuje a není ji hloupé mi to narovinu říct. Všichni se jí snaží hledat aktivity ale nechce, mohla mít v arkádii kroužek pro malé výtvarníky ale nechce protože jsou děti postižené. Vůbec si nepřipouští že je jedna z nich ![]()
Víš, co teď napíšu, může znít hnusně, ale je to fakt. Postižené děti potřebují společnost stejně postižených. Právě proto, aby se naučily, že nejsou jediné na světě. Pamatuju, jak za mnou kdysi přijeli na návštěvu do lázní rodiče a půl dne tam probrečeli - nechápala jsem, proč brečí, když s námi obrnáři o berlích hráli odbíjenou, a při nahrávce míč odpálili berlí zapření o o druhou berli. Dneska už to chápu. Nám dětem to přišlo naprosto normální. Ona se nenaučila žít s většinovou „zdravou“ společností, protože byla vyjímečná, a minoritou postižených pohrdá, protože ji neměla jak poznat.
A teď babo raď, jak z toho ven?
Její rodiče si ted uvědomují že to podcenili, ale ted jí je třicet, rodiče stárnou, nemají tolik sil a čekali že se bude sama snažit. Já osobně bych jí naložila do auta a odvezla do jedličkova ústavu, jsou tam startovací byty, spousta lidí a zájmových kroužků že by se tam snad mohla dát do kupy i když by to byl asi boj.
To by byl asi moc veliký šok. Ale být rodiči, odjela bych na týden nebo dva na dovolenou a jí nechala jen s asistentem.
Ahoj. Naší rodiny se dotklo bohužel také toto téma, ač ne přímo Downův syndrom. Sdílím naše příběhy na své stránce a blogu, nejsou tak rady, jen čisté příběhy. Pro mnohé je to spíše podpora, že v tom nejsou samy.
Pokud by měl někdo chuť si přečíst, tak posílám odkaz. https://www.facebook.com/…/1GkiZAC4WZ/
@Jaji77 to jsi napsala přesně, problém je že její rodiče nejsou nejmladší a její matka s ní byla od mala 24h denně. V lázních byla několikrát, ale dělala tam strašné scény, počůrávala se naschvál a podobně.
Nikdy nebyla v kontaktu s jinými vozíčkáři a ani nechce, podle mě je to ale důležité protože jen s nimi se může poradit, vyměnit zkušenosti a získat třeba nějaké vychytávky jak fungovat sama.
Ted dávali na jedničce film z jedličkova ústavu - Lásky s vůní jedle a byli tam i normálně dospělí co fungují sami.
Její matka je v kontaktu s psychologem a radí se jak s ní komunikovat ale žádné výsledky se nekonají