Potrat v 38 letech

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu

Terezana38

19.12.23 07:53

načítám...

Potrat v 38 letech

Ahoj vím že nejsem jediná ale zkusím se z toho vypsat. Dnes jsem týden po porodu/potratu v 16 TT. Ve svých 38 letech jsem po 12.5 roce otěhotněla znova byl to šok jelikož mi bylo řečeno že po užívání léků na migrénu to už nebude možné ve svých 36 letech sem to obrečela ale brzy jsem se srovnala a říkala si no vždyť už děti mám můžu být za to vděčná. No ale pak jedna rána za druhou ten rok mi umřel otec 23.12. ani ne týden po jeho smrti moje dcera chtěla spáchat sebevraždu kvůli šikaně a aby toho nebylo pomalu tak mamka psala že má rakovinu. To vše během měsíce, naštěstí dcera zabojovala a zůstala se mnou, mamka taky asi mi ženský sme bojovnice. Překlenul se rok docela dobrý a začlo to znova mamka opět rakovina ale tentokrát všude, dcera se odstěhovala neznamo kam přerušila kontakt s celou rodinou. No byla sem úplně zničena. A pak letos v září ani nevím jak mě to napadlo sem si udělala test říkála sem si no mám nervy asi mám zpoždění kvůli nervům no a tam dvě čárky, byl to šok a radost a stále sem nemohla uvěřit vyfotila jsem test a poslala bratrovy jestli se mi to nezdá no ten mi gratuloval a hned to řekl mámě což sem nechtěla kdyby náhodou něco. Mimi rostlo prosperovalo měla sem radost. Mamince se ale přitížilo a museli jí odvézt do nemocnice doktor říkal že nemá velkou šanci ale ona mu řekla že bude bojovat dál že bude zase babičkou a že tu prý mrchu porazí. No tak sem říkala aspoň něco, máma ve svých 58 letech stále bojuje tak se to konečně obrátí a štěstí nám půjde naproti. První velký ultrazvuk byl v pořádku až na výsledky z krve no jasně nejsem nejmladší a hubená zrovna taky ne tak sem souhlasila s amiocenzezou, říkala sem si co se může stát už sem na ni byla. A v 16 TT kdy Mimi bylo ještě o týden a par dnů větší. Jsem šla odběr nic příjemného ale v pořádku kontrolní ultrazvuk také v pořádku. Doma sem jen poctivě ležela jen na WC ale při zvednutí ze mě vytekla voda hned záchranka a do nemocnice tam bylo vse v pořádku prý hodně vodnatý výtok. Šťastná sem jela domů jen odpočívala ale večer znova to už si mě v nemocnici nechali že je vše špatně plodová voda skoro žádná a musím na potrat zhroutil se mi celi svět. V úterý v noci sem si porodila mrtvého Tomáška který ještě ten den ráno žil. Pak následovala revize a ve středu mě pustili hlavně kvůli mé psichyce. Myslela jsem že to bona bude lepší lékaři říkaly že sem ještě fit že tělo si pamatuje že sem byla těhotná a nebude problém otěhotnět znova tak sem se na to docela upnula že až to půjde pokusíme se s manželem znovu. Ale on už nechce tak to i když malé světýlko zhaslo. Nevím jestli to naše manželství ustojí, mamince sem nic neřekla nechci ji brát duvod k boji. Hrozně se bojím teď už všeho, nemůžu na ulici, všeho se lekam, bojím se návratu do práce a těch pohledu a otázek. No vím že se stim musím smířit nějak. Omlouvám se za chyby pro pláč skoro nic nevidím. Nehledám lítost jen sem se chtěla někomu vypsat. Děkuji.

načítám...
Citovat
Zmínit

Stránka: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 ... 13 Další

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

azaleila

17199

20193

19.12.23 08:10

načítám...

Tu pasáž o potratu a pocitech bych mohla opsat.
Tenkrát jsem říkala, že se cítím jako pohřbená zaživa.
Pomohlo mi o tom mluvit. Nejdřív jsem psala tady a našla pár žen s podobným osudem. Pak jsem jednoho dne vzala telefon a brečela do něj kamarádce.
Nestačilo to, na přechodnou dobu jsem byla na neschopence a měla psychiatra - léky na uklidnění a spaní asi půl roku - stejně dlouho mi trvalo, než jsem mohla bez nervů mezi lidi.
Rok po potratu jsem zjistila, že jsem těhotná…
Hodně síly :hug: a kdybys chtěla, napiš.

načítám...
Citovat
Zmínit

Charlotti

19.12.23 08:35

načítám...

Ty by ses hlavne mela starat o to dite co uz mas. Spachat sebevrazdu? No vy jste teda bojovnice…

Citovat
Upravit

Jahru

9653

15606

19.12.23 08:52

načítám...

@Charlotti píše:
Ty by ses hlavne mela starat o to dite co uz mas. Spachat sebevrazdu? No vy jste teda bojovnice…

Jujky, to se to hezky anonymně na internetu kope do jiných nešťastných lidí, co? Udělalo ti to dobře? :think:

načítám...
Citovat
Zmínit

Tichošlápek

21311

9163

19.12.23 08:56

načítám...

Šla bych k psychiatrovi. Není to nic, za co by ses měla stydět. Musíš dát nejdříve do kupy sebe, abys mohla fungovat pro okolí, maminku, dítě.

Manželovi se v teto situaci popravdě nedivim. Jsem ve stejném veku a pokud bych měla takovou nálož z okolí, do toho potrat, tak by dalsi těhotenství nepřipadalo v úvahu.

načítám...
Citovat
Zmínit

Catalinn

1239

1345

19.12.23 08:59

načítám...

@Charlotti píše:
Ty by ses hlavne mela starat o to dite co uz mas. Spachat sebevrazdu? No vy jste teda bojovnice…

Co toto je za komentář? Co Tě štve? Radši si příspěvek přečti ještě jednou a pak ten svůj. Ses fakt zbláznila, kde je psáno, že se o děti zakladatelka nestará?

Zakladatelko, mrzí mě to. Drž se, všechno dáš, potřebuje Te maminka, děti, manžel. A Ty máš je…

načítám...
Citovat
Zmínit

Terezana38

19.12.23 09:02

načítám...

@Charlotti píše:
Ty by ses hlavne mela starat o to dite co uz mas. Spachat sebevrazdu? No vy jste teda bojovnice…

Nikdy sem nepsala že bych chtěla ja spáchat sebevraždu! Jen sem se vypsala s pocitů a co mě potkalo a jak se cítím.

načítám...
Citovat
Zmínit

Reklama

arinecka

33269

34030

19.12.23 09:04

načítám...

@Terezana38 píše:
Ahoj vím že nejsem jediná ale zkusím se z toho vypsat. Dnes jsem týden po porodu/potratu v 16 TT. Ve svých 38 letech jsem po 12.5 roce otěhotněla znova byl to šok jelikož mi bylo řečeno že po užívání léků na migrénu to už nebude možné ve svých 36 letech sem to obrečela ale brzy jsem se srovnala a říkala si no vždyť už děti mám můžu být za to vděčná. No ale pak jedna rána za druhou ten rok mi umřel otec 23.12. ani ne týden po jeho smrti moje dcera chtěla spáchat sebevraždu kvůli šikaně a aby toho nebylo pomalu tak mamka psala že má rakovinu. To vše během měsíce, naštěstí dcera zabojovala a zůstala se mnou, mamka taky asi mi ženský sme bojovnice. Překlenul se rok docela dobrý a začlo to znova mamka opět rakovina ale tentokrát všude, dcera se odstěhovala neznamo kam přerušila kontakt s celou rodinou. No byla sem úplně zničena. A pak letos v září ani nevím jak mě to napadlo sem si udělala test říkála sem si no mám nervy asi mám zpoždění kvůli nervům no a tam dvě čárky, byl to šok a radost a stále sem nemohla uvěřit vyfotila jsem test a poslala bratrovy jestli se mi to nezdá no ten mi gratuloval a hned to řekl mámě což sem nechtěla kdyby náhodou něco. Mimi rostlo prosperovalo měla sem radost. Mamince se ale přitížilo a museli jí odvézt do nemocnice doktor říkal že nemá velkou šanci ale ona mu řekla že bude bojovat dál že bude zase babičkou a že tu prý mrchu porazí. No tak sem říkala aspoň něco, máma ve svých 58 letech stále bojuje tak se to konečně obrátí a štěstí nám půjde naproti. První velký ultrazvuk byl v pořádku až na výsledky z krve no jasně nejsem nejmladší a hubená zrovna taky ne tak sem souhlasila s amiocenzezou, říkala sem si co se může stát už sem na ni byla. A v 16 TT kdy Mimi bylo ještě o týden a par dnů větší. Jsem šla odběr nic příjemného ale v pořádku kontrolní ultrazvuk také v pořádku. Doma sem jen poctivě ležela jen na WC ale při zvednutí ze mě vytekla voda hned záchranka a do nemocnice tam bylo vse v pořádku prý hodně vodnatý výtok. Šťastná sem jela domů jen odpočívala ale večer znova to už si mě v nemocnici nechali že je vše špatně plodová voda skoro žádná a musím na potrat zhroutil se mi celi svět. V úterý v noci sem si porodila mrtvého Tomáška který ještě ten den ráno žil. Pak následovala revize a ve středu mě pustili hlavně kvůli mé psichyce. Myslela jsem že to bona bude lepší lékaři říkaly že sem ještě fit že tělo si pamatuje že sem byla těhotná a nebude problém otěhotnět znova tak sem se na to docela upnula že až to půjde pokusíme se s manželem znovu. Ale on už nechce tak to i když malé světýlko zhaslo. Nevím jestli to naše manželství ustojí, mamince sem nic neřekla nechci ji brát duvod k boji. Hrozně se bojím teď už všeho, nemůžu na ulici, všeho se lekam, bojím se návratu do práce a těch pohledu a otázek. No vím že se stim musím smířit nějak. Omlouvám se za chyby pro pláč skoro nic nevidím. Nehledám lítost jen sem se chtěla někomu vypsat. Děkuji.

Uf, máš toho teda naloženého víc než dost. Upínat se po tom všem nadalší těhotenství asi není dobrý nápad, manželovi se vůbec nedivím. Potřebuješ se dát dokupy. Dceru zkoušíš kontaktovat? Co se stalo, že takhle zmizela? Možná by ti pomohlo si s ní promluvit, vše urovnat. Co zkusit psychologa? Máš toho v sobě tolik a potřebuješ to dostat ven :hug: