Potvora deprese
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
A nemáš dojem, že to je jasná deprese a že by stálo za to, vyhledat pomoc? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anony mluviš mi z duše. Ale narozdil od Tebe neberu to jako depresi. Prostě taková jsem. Moje domácnost taky není jako ze škatulky. Prostě mám male děti a pohoda má přednost před dokonalym úklidem. Dlouho jsem měla dojem že partnéroví to vadí, opak je pravdou, řika „vždyt' to je život“. Dělam vše nejlíp jak umim a mám se rada takovou jaka jsem
Edit: a taky nemám rada navštěvy. Jednou za čas to zvladnu a jinak mám rada klid. Treba to jednou přejde…
- Citovat
- Upravit
Lena F. píše:
Anony mluviš mi z duše. Ale narozdil od Tebe neberu to jako depresi. Prostě taková jsem. Moje domácnost taky není jako ze škatulky. Prostě mám male děti a pohoda má přednost před dokonalym úklidem. Dlouho jsem měla dojem že partnéroví to vadí, opak je pravdou, řika „vždyt' to je život“. Dělam vše nejlíp jak umim a mám se rada takovou jaka jsem
Děkuju.
Teď jsem odepsala něco, co jsem poté radši smazala.
- Citovat
- Upravit
Anonymní píše:Lena F. píše:
Anony mluviš mi z duše. Ale narozdil od Tebe neberu to jako depresi. Prostě taková jsem. Moje domácnost taky není jako ze škatulky. Prostě mám male děti a pohoda má přednost před dokonalym úklidem. Dlouho jsem měla dojem že partnéroví to vadí, opak je pravdou, řika „vždyt' to je život“. Dělam vše nejlíp jak umim a mám se rada takovou jaka jsemDěkuju.
Teď jsem odepsala něco, co jsem poté radši smazala.
Klidně mi to napiš do SZ. Můžeme o tom pokecat
- Citovat
- Upravit
A moc Ti děkují za odvahu o tom mluvit. Myslela jsem že jsem jedina „divna“. Nikoho jineho s takovou diagnozou neznam. 
- Citovat
- Upravit
jsem naprosto stejná…
neberu to jako depresi, jsem prostě taková…
příčinu to má - tak trochu duchovní, jak jsem později zjistila a bojuju s tím… je to těžký, ale když se chvílemi boj daří, je mi fajn.
Jiná a sluníčková už asi nebudu, na to se na mě život podepsal až moc…
asi to tak má být…
NiKi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já jsem na tom stejně, silně jsem to nezvládala, spusitlo se mi mlíko a já řvala, malou jsem nechtěla ani vidět, moje mlíko nechtěla, deprese jak vyšitá. S malou jsme se naučili spolu žít, od tří měsíců jsme se našly.
Teď jsem ve 23.tt a mám strach, že to bude vše nanovo. Těším se na miminko a z toho mám strach, že to nezvládnu. Kojení, přebalování, minimální čas na sebe. Ale ted už bydlíme sami, ne u tchýně mám to tu zaběhlí tak doufám, že mě to opět nepostihne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Koupila jsem si Lovelu, měli ji v akci. Pořád ji tu cítím. V hlavě se mi připomínají obrazy, když jsem měla malé miminko, když jsem prala ty malé věcičky právě v Lovele.
Měla by to být krásná doba, plná hřejivého štěstí. Jenže já místo toho si připomínám neskutečný smutek, trápení. Dny, když jsem jen brečela a brečela.
Před prvním těhotenstvím jsem byla akční, pořád někde, doma skoro vůbec. Taky to tu podle toho vypadalo. A manžel tajně doufal, že až se nám to narodí a já se naučím žít s miminkem, že se zase vrátím ke svým aktivitám, a doma to současně bude vypadat jako u lidí.
Výsledkem bylo, že mě mimi totálně zabrzdilo. Ve všem. Nejlíp mi bylo doma. Jenže se mi současně nechtělo vůbec nic dělat. S obrovskou těžkoství jsem zvládala sotva to mimino. Občas jsem si taky dva dny nevyčistila zuby - prostě proč. Z domu jsem nevytáhla paty skoro týden. Manžel mi velmi pomáhal, nakupoval. Jenže současně v něm narůstala touha tom, aby jeho rodina byla rodina, se vším všudy - s hospodyní, milenkou, mámou, hostitelkou … měl za to, že se doma nudím, a tak pořád někoho zval. Proč ne, rozveselilo mně to. Ale o fous víc, kdyby za tři hodiny se sbalili a jeli domů, ne propařili noc. Jsou to lidé, které mám velmi ráda, ale od té neksutečné únavy mi tím moc nepomohli. No, oni to ani netušili. Když jsem jen po čase s druhým dítětem (a vědomostmi o poporodní depresi) zkusila promluvit s kamarádkami o tom, jak se opět cítím, nechápaly. Naopak, neustále mi říkaly, jak to úžasně zvládám, jak skvěle vypadám, jaké mám šikovné a hodné děti, a jak to vypadá u nich a atd. Nechápaly, o čem mluvím. O únavě? Která máma není unavená. O nevyspalosti? Která máma není nevyspalá. O nestíhání? Která mám nestihá … Bohužel jsem s nimi nemohla promluvit o krizi, která u nás doma narůstala. O krizi, kdy manžel začal mít dost toho, jak on pomáhal a toho, jak já svůj výkon stále zpomaluju a zpomaluju a resty narůstají neskutečným tempem. Když pak jsem měsíc nesáhla na jeho špinavé kalhoty …
I to pak pomohlo tomu, že jsem se cítila podvedená, neschopná, zneužitá. Ani náhodou pocit šťastné a hrdé mámy. Ani náhodou!
Od té doby se u nás doma ani nezměnilo nic. Teda myslím v tom, že jak děti vysrostly, jejich původní potřeby nahradily jiné, takže já zase více méně nestíhám. Manžel stále neustoupil ze své vize nádherné rodiny a domácnosti jak ze žurnálu, jen mi to už nevyčítá. Ale potichounku trpí. Návštěv k nám chodí už méně, prootže jsem dala najevo, že už prostě dávám přednost tomu se v klidu vyspat před celonoční zábavou. Přátel mám méně a méně, protože ze všeho nejradši sedím doma. Z toho naložit děti a jet s nima někam do mateřského centra, kroužků, prostě mezi lidi nám předem osypky a klepu se v stresu - jak to proboha zvládnu? Kdy se musíme vrátit domů, abych stihla uvařit, vyžehlit, vykoupat, dát spát … ???
Ne, nebyla to hezká doba.
Ale i kdybych to věděla předem, tak do toho půjdu. Kvůli dětem.