PPD a vliv na dítě

Anonymní
21.7.21 12:00

PPD a vliv na dítě

Zdravím. Moc nevím, jak začít. Mám 2 děti, staršímu budou 4, mladší má rok. Od narození mladšího čím dál častěji myslím na období, kdy se narodil prvorozený a čím si se mnou musel projít. Narodil se předčasně (31tt) císařem. Já byla v celkové narkóze, která mě totálně rozhodila, takže i poté, co jsem se probrala, jsem byla ráda, když jsem se za ním na JIP dobelhala, chvíli pobyla a pak už zase do postele. Bylo mi hrozně. Po týdnu mě z nemocnice propustili a já za ním každý den dojížděla. Už tehdy jsem měla pocit, že něco není, jak má být - prostě nedostavil se ten pověstný mateřský cit, nic, prázdno. Pořád jsem si říkala, že to bude lepší, až budu mít malého u sebe. Konečně to přišlo, na pár dní mě hospitalizovali s ním, když už nemusel být v inkubátoru, ale nemocniční prostředí zase nebylo to pravé, to asi známe všechny. Tak jsem zase doufala, že doma už to do sebe zapadlo. To ale malý začal být velmi náročný - proplakal celé dny, ať jsem dělala cokoli. Nespal ani v kočárku, na rukou, prostě plakal a plakal. Já z toho všeho upadla do strašné deprese. A to byl ten problém - nezvládala jsem to občas krotit i před miminkem. Byla jsem na něj hnusná. Ve špatných dnech jsem na něj křičela, v extrémních případech jsem s ním dokonce zacházela hrubě (ne že bych ho bila, ale místo něžného položení do postýlky jsem ho tam „pohodila“ - samozřejmě jsem se zas držela natolik, že bych mu nikdy neublížila, ale i tak si to žádné miminko nezaslouží). Samozřejmě to tak nebylo vždy, většinu dnů jsem byla normální máma, občas unavená, ale jinak láskyplná, mazlila jsem se s ním, povídala, hrála atd. Jenže teď mám to srovnání s mladším, který je donošený, od malička méně náročný (taky umí proplakat den nebo noc, ale neděje se to ani zdaleka tak často, jako u staršího) a ta láska naskočila hned - u staršího jsem si ji musela jakoby budovat, což zní příšerně. Ty dny, kdy jsem na něj tak řvala a byla hnusná byly v podstatě ještě nedávno - jen tím, že jsem na tom usilovně pracovala, byly čím dál méně časté, taky jsem se naučila ty svoje scény a výlevy zarazit už v začátku (kdysi jsem jak saň soptila třeba čtvrt hodiny, dnes se po minutě zarazím a hned se zas stáhnu). Dnes už to myslím celkem umím, chovám se jako normální řidič, občas zvýším hlas úměrně k situaci, ale nedělám takové scény. Ale téměř denně přemýšlím, zda to staršího mohlo nějak poznamenat. A zda s tím mám zkoušet nějak pracovat nebo to prostě nechat tak a jen se dál snažit být pro něj stabilnější, vytvářet mu bezpečné prostředí, ukazovat mu, že ho mám ráda, hranice nastavovat jinak než šíleným křikem. Vím, že některé z vás mě asi odsoudí, ale aspoň chci zkusit, zda se nenajde někdo třeba s užitečnými weby, nějakou zajímavou knihou atd., které by mi trohu pomohly poznat, zda jsem nepokazila svým chováním tomu malému človíčkovi vidění světa…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
8078
21.7.21 12:27

No, mela by sis odpustit. Vsechny delame, co v dany situaci muzem. A klid, zadnej obri vliv to na nej urcite nemelo. Nektery deti si koledujou o zaskrceni od utleho veku, no ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
901
21.7.21 12:56

Popravdě, děti jsou fakt hodně odolné. Jinde ve světě se s nima nikdo nemazlí, fyzické tresty, nad tím snad nikdo neuvažuje, čas na ně nikdo nemá :nevim: Ono to není úplně tak o tom, co si udělala špatně (pokud to nejsou extrémy), ale o tom, co si udělala dobře. Pokud je dítě milované a cítí to, tak mi věř, že ti odpustí všechno. Tuhle jsem četla zajímavou studii, kde zkoumali vliv drsného trestání dětí na děti. A tam, kde zároveň rodiče byli hodně milující, tam to ty děti nijak nepoznamenalo. Samozřejmě to nebyly týrané děti, o tom nemluvím.

Taky jsem měla v životě hodně hodně těžké období, kdy jsem na starší dítě hodně pěnila. Jo nejsem dokonalá, dělám chyby. Učím se si to odpustit. Ono totiž ty děti musí vidět i tohle. Že rodiče dělají chyby. Že se nic neděje, vše se dá napravit a hlavní je si nedokonalost odpustit :nevim: Za mě lepší vidět rodiče, který pěnil a postupně to umí krotit - dítě uvidí, jak se naučit ovládat a že se na sobě dá pracovat. Než mít od začátku zenového rodiče. Nebylo tohle dokonce v Bibli? Že si Bůh stokrát víc váží toho, kdo se nechal pokřtít, dělal chyby a napravil se. Než toho, kdo se už do křesťanské rodiny narodil. Něco v tom smyslu, nejsem křesťan.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4306
21.7.21 13:06

Souhlasím s tím, že by ses za to neměla zbytečně pranýřovat. Pokud to teď jsi schopná zvládat a učíš se chovat jinak, je to v pořádku. Oběma dětem zkus dát lásku a za občasné výkyvy se netrestej depresemi. Máme je všechny, děti prostě nejsou jen krásně období, ale také starosti a stres. Zvláště na začátku, já měla dítě (zatím mám jedno, čekám druhé a už se děsím co to zase bude :lol: ). Dcera mi regulérně proplakala první 4 měsíce života a 6 měsíců po narození nepřijala nikoho jiného než mne, takže si ji nemohl nikdo ani pochovat, jen manžel, ale ten chodil do práce. Bylo to náročné ne že ne, křičela jsem - ano, byla jsem bezradná a unavená - sakra jo. Je to prostě nápor na palici a ustojí to jen málokdo, když je dítě extrémně podrážděné a plačtivé. Hlavu vzhůru, bude dobře. Pokud potřebuješ s někým mluvit zkus psychologa, vypustit to ven, smířit se s tím, že co se stalo už nejde vrátit zpět. Důležité je, že na sobě pracuješ :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat