Vztah k mému miminku

Anonymní
22.6.21 19:33

Vztah k mému miminku

Jsem zoufalá. 10.6.se nám narodil chlapeček, porod byl těžký, zkalená voda, museli mi pomoct vyvolavackou, takže bolesti jak blázen, celkově 26 hodin. Po narození, mi syna přiložili na hrudník, ale bohužel jen na pár minut, hned si ho vzali na novorozenecké s tím, že špatně dýchá. Nikdo nevěděl, co s ním bude, já jsem plakala. Po nějaké době mi ho donesli a mohli jsme se přivítat, nádherné to bylo, ale štěstí vystřídal smutek, opět začal být nestabilní a tak jej odnesli do inkubátoru na kyslík. Trpím na úzkosti a psychicke problémy, jsem velmi citlivá a tohle mě dostalo na dno. Na malého jsem čekala na pokoji, ale místo toho mi přišla doktorka oznámit, že je to s ním špatne a ze ho musí odvézt do jiného města na JiP. Nemohla jsem s ním, neměli místo pro maminku. Hrozně jsem plakala, všude miminka a můj syn daleko ode mě, vrátil se za čtyři dny a začalo to už v nemocnici, pocity, že jej nemám dost ráda, nejsem taková ta matka plná euforie a bezmezne lásky, moc mě to mrzí. Ted už jsme doma a nic se nemění, o syna se starám, často pláču, protože mám strach, že jej nemám dost rada a že se to nikdy nezmění.

Nemáte s tím zkušenost? Myslíte, že je to tím odloučením?

Je mi to líto.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1081
22.6.21 19:35

Je to odloučením. Fakt velmi doporučuji šátek a kontakt s dítětem. Jako matka dvou nedonošenců tyhle pocity znám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
686
22.6.21 19:40

Zkus psychologa. Dost možná se to rozjíždí poporodní deprese a to není žádná sranda.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
15420
22.6.21 19:40

Hele, za prvé, pocity euforie se nemusi dostavit hned, i kdyz porod proběhne, jak ma a vsechno je ok. Ty sis jeste prozila hrozné chvile. Nebuď na sebe zlá, nech se obskakovat a v klidu se sžijte. Kdyby ty pocity neustupovaly nebo se dokonce zhoršovaly, svěř se doktorovi a vyhledej pomoc. Není to žádná hanba a neznamená to, že jsi špatná máma :hug: :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
800
22.6.21 19:44

Ty povídačky o tom, jak ženu hned po porodu zalila vlna štěstí a od té doby všude vidí jen duhy a jednorožce, je mýtus. Troufnu si tvrdit, že většina z nás si vytvořila to pravé citové pouto k dítěti až časem. Jestli jsi navíc ještě v šestinedělí, tak není divu, že se cítíš všelijak. To přejde. Syna časem líp poznáš, zjistíš, jaký je a zamiluješ si ho.

To odloučení hned po porodu je špatné, ale rozhodně nezpůsobí, že bys svoje dítě neměla ráda. Jsou to jen poporodní hormony. Až si zvykneš na novou situaci, všechno se srovná.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2044
22.6.21 19:48

Já jsem syna začala opravdu bezmezne milovat snad až ve 2 měsících… Do té doby jsem se o něj samozřejmě pečlivě starala, ale tak nejak automaticky, jako robot, prostě se to muselo udělat, tak jsem to dělala…a to porod byl bez problemu, prostě to trvalo. Další dvě děti jsem milovala hned od první vteřiny a nechápala jsem, jakože to u prvního tak nebylo. No prostě nebylo, nevím, proč. Teď ho samozřejmě miluji úplně stejně, jako jeho sourozence. Je to vcelku běžné a tím víc, když ty začátky nebyly jednoduché. Ono to přijde, neboj, nebrec, neřeš to. Kdyby se to ale táhlo dlouho nebo té to trápilo moc, neboj se odborné pomoci, není to ostuda, naopak je to známka toho, ze jsi dost silná na to, abys to řešila.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
897
22.6.21 19:51

Dcera se narodila krasnym porodem, pote ihned bonding dve hodiny a presun domu. Prvni tyden jsem presto mela pocit, ze k nam ani nepatri. Ten vztah teprve vznika.

Ale uvidis, kdyz se na tebe poprvy usmeje, budes z miminka poprdena. Ty to mas navic vse zkomplikovane tou separaci. Taky doporucuju psychologa, aby se ti nerozjela deprese a aby osetril traumaticky porod.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
22.6.21 19:53

@nikinnna zkusím, ale antidepresiva už užívám pět let, tak snad by se to případně nerozjelo.

  • Citovat
  • Nahlásit
1081
22.6.21 19:56

Lidem nedochází, že jsme pořád zvířata a pokud na začátku dojde k násilnému přetržení pouta mezi matkou a novorozencem, obvykle to samo nejde. Hodně mi pomohlo k dítěti neustále čichat - v tom právě pomáhá nošení, máš jeho hlavu hned u nosu. A jelikož mám srovnání, vím, že odloučení dělá opravdu hodně.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3542
22.6.21 21:24

To, že matku zalije okamžitá láska a štěstí není pravidlo. Navíc při separaci, tam je navázání vztahu ještě horší. Já si na dceru zvykla tak po měsíci, ve třech měsících už jsem byla s novou situací srovnaná a v půlroce už jsem ji měla opravdu ráda. Dneska má čtyři roky a miluju ji nejvíc na světě - jen to chtělo čas. Pokud by se ti nejpozději s koncem šestinedělí neudělalo líp, řeš to s odborníkem. Baby blues, čili rozházené hormony, přejdou. Poporodní deprese nepřejde. Držím pěsti :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
324
22.6.21 21:29

Jak radi holky, tak neustaly kontakt s miminkem…a ja bych tedy sla i k psychoterapeutovi po sestinedeli, pokud se fakt citis spatne a pokud se to nesrovna.

Po prvnim porodu jsem mela hrozny stavy, trvalo mi dlouho se s dcerou szit, do toho ona byla hrozne uplakana. Podruhe uz bych to tak daleko nenechala zajit…zbytecne jsem si to zkomplikovala tim, ze jsem to neresila a nechala nas v tom placat. A je sice normalni, ze nemusi bezmezna laska prijit hned po porodu, ale ted po druhem porodu vidim, ze normalni neni ani byt tak dlouho zoufala…a je to skoda, protoze je fajn si ten cas s uplnym miminkem uzit :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7633
23.6.21 11:49

Ja tohle nastesti neznam ani u jednoho ze svych deti, ale verim, ze to neni jednoduchy. U me nastoupila vzdy ta euforie, ac sli vsechny 3 deti cisarem :nevim:

Kazdopadne to z tebe rozhodne v nejmensim nedela spatnou mamu, je to naprosto pochopitelny a hlavni je, ze si priznas, ze se neco deje. Plno zenskych to tak nema a neresi to. Pokud bys citila, ze to neni dobre, vyhledej odbornou pomoc. To neni hanba, naopak jsi silna, ze pro to neco delas :hug: jsi dobra mama!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.7.21 17:29

Ano mám s tím zkušenosti.
Rozjela se mi poporodní deprese. Ale chtělo to jedno jediné a to je čas a čas. Vůbec jsem necítila to co všichni říkají, a vyčítala si to den co den. A nedokázala představit, že takhle to bude dál a z toho jsem dostavala strašně úzkosti a obviňovala jsem se. Jsem taky citlivý člověk, který hodně řeší, takže si myslim že to podpořilo ty myšlenky.
NIKDY JSEM NEMĚLA ALE MYSLENKY UBLIZIT SOBE NEBO MALINKEMU. - TO PROSIM OKAMŽITĚ K DOKTOROVI!!
Chtělo to čas, není špatne si zajít ale také k odborníkovi a vypovídat se, může ti dát léky kdyby to bylo stále stejné a ty ti pomůžou - kdyby jsi se cítila moc zle, že nejsi schopna fungovat atd.
A pocity, že cítíš málo lásky, atd. TY OPRAVDU PREJDOU! Já malého teď miluji :srdce: :srdce: úplně nejvíc! Ani nevíš jak to přijde! Později začne ti dávat zpětnou vazbu, to je nádherné! Teď je miminko co opravdu jen kouká, nebo spinká a ty se staráš. Není to bohužel otázka třeba měsíce ale za půl roku budeš opravdu ta nejšťastnější maminka na světě, i když teď to nechápeš. VĚŘ MI. Kdybys chtěla napíšu ti do soukromé zprávy, ptej se na cokoliv.
Drž se a opatrujte se s mimiskem :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat