Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Tinuvien píše:
Weru fotku nepotřebuji, jako dovedu pochopit, že když má dítě vadu NESLUČITELNOU se životem, tak je to asi dost jasné. Mluvím o postiženích, které slučitelné s životem jsou, jen by doktoři člověka tlačili do potratu, protože to není dítě „prvotřídní kvality“.
Z vlastní zkušenosti, ač to bude znít vůči mému synovi dost zle, kdyby mi doktoři řekli, že mám dvě možnosti a porodit syna s vadou srdce (neoperovaná neslučitelná se životem) a potratem - šla bych na potrat…
Samozřejmě teď jsem strašně ráda, že se mi o ukončení těhotenství ani nezmínili (i když vím o případech, kdy to doktoři navrhovali u té samé vady), protože ač si Darek prošel těžkým začátkem - teď to snad vypadá dobře a do budoucna by ho neměli čekat žádné jiné zákroky a vůbec omezení v životě.
Tinuvien píše:
Kakiko myslím tím dítě, které nemá žádnou šanci přežít. Co myslíš ty neúměrným dlouhodobým trpěním? Spadají zde i děti, které projdou operacemi a mohou třeba žít i několik desítek let? Je to asi hodně o vymezení těchto pojmů. Myslím, že třeba neúměrně trpět by mohlo dítě, které projde spoustou operací a umře třeba za měsíc. Ale i tak jsem na vážkách… Prostě nejsem Bůh, abych mohla rozhodovat o bytí a nebytí jiných.
No jo, jenže to nikdy nikdo neví, jak dlouho takové dítě může žít. Já vím, že na to jednoduchá odpověď není, ale pochopila jsem, že ty by jsi přivedla na svět dítě, o kterém by jsi věděla, že bude muset prožít spoustu bolesti? Opět..ne rýpání. Spíš máš můj obdiv, protože já jsem na to nejspíš hodně slabá. Nedokázala bych to denně prožívat. Už takhle obdivuji svoji mamku, která donosila dítě, které se mělo narodit mrtvé. Když žil ještě druhý den, podstoupil experimentální operaci. Neměl se dožít druhých narozenin, pak pátých, pak puberty, tu už bude mít brzy za sebou, ale infarkt mu hrozí kdykoliv. Vím, že bych měla děkovat komukoliv za každý den, který je tu s námi, ale zároveň se smířit, že kdykoliv můžu přijít o bratra a mamka o syna…zvlášť, když vím, že stále ještě trpí bolestmi
Možná proto mám ten názor takový…protože vím, jak moc dokáže dlouhodobá bolest ovlivňovat naprosto všechno.
Rybanko jenze mymu synovi vylezly veskere organy z telicka a bohuzel i jatyrka, spatna plice, srdce… my jsme mohli jit na potrat uz od 12tt, ale my jsme chteli bojovat, ale bohuzel to bylo marne…
Ja proti potratum nejsem a sla bych v urcitych pripadech s cistym svedomim.
Podle mě řešíme neřešitelné. Někdo na potrat nepůjde ať se děje, co se děje, někdo z důvodu, který je pro něj ten zásadní. Ale každopádně respektujme názor druhého. Ať vychází z vlastní zkušenosti nebo je to ten, kdo by raději viděl každé takové dítě v programu pro adopci nebo pěstounskou péči. Já mám kolem sebe spoustu dětí, které se narodili absolutně zdraví, přestože se v prenatálu některý z dr. dotazoval jejich matek, zda raději nepůjdou na potrat. ![]()
Weru píše:
Rybanko jenze mymu synovi vylezly veskere organy z telicka a bohuzel i jatyrka, spatna plice, srdce… my jsme mohli jit na potrat uz od 12tt, ale my jsme chteli bojovat, ale bohuzel to bylo marne…
Ja proti potratum nejsem a sla bych v urcitych pripadech s cistym svedomim.
Však já taky…psala jsem kdyby mi řekli, jsou tu dvě možnosti, tak prostě jdu na potrat.
Naštěstí tak neudělali ![]()
Kakiko beru to tak, že se žádný život neobejde bez utrpení, psychického, fyzického… Prostě život sám ze své živelné podstaty utrpení v sobě nese. Nedokázala bych žit s pocitem, že bych zabila, to je pro mě prostě zásadní. A taky vím, že i když není naděje z lékařského hlediska, tak existuje naděje z víry. Věřím v dobrotu ve světě, takže se třeba stanou i takové zázraky, že přežijí děti, které lékaři už odepsali. Prostě to tak cítím. Utrpení bývá velmi často vyváženo velkou radostí. Prostě tak to cítím a funguje mi to.
RyBANO jsem teď nějak labilní pod vlivem HCG…jako dítě si se mnou mamka taky hodně zkusila, do tří let jsem nechodila. Prostě mě tvůj názor dost dostal.
Tinuvien píše:
Kakiko beru to tak, že se žádný život neobejde bez utrpení, psychického, fyzického… Prostě život sám ze své živelné podstaty utrpení v sobě nese. Nedokázala bych žit s pocitem, že bych zabila, to je pro mě prostě zásadní. A taky vím, že i když není naděje z lékařského hlediska, tak existuje naděje z víry. Věřím v dobrotu ve světě, takže se třeba stanou i takové zázraky, že přežijí děti, které lékaři už odepsali. Prostě to tak cítím. Utrpení bývá velmi často vyváženo velkou radostí. Prostě tak to cítím a funguje mi to.RyBANO jsem teď nějak labilní pod vlivem HCG…jako dítě si se mnou mamka taky hodně zkusila, do tří let jsem nechodila. Prostě mě tvůj názor dost dostal.
V čem? Že to tak na plnou hubu řeknu, nebo že bych to opravdu udělala?
Já vím, že je na světě miliony rodičů, kteří musí zvládat daleko horší životní osudy…ale já na to prostě nemám. Už dopředu jsem byla ochotná podstoupit amnio - jen abych měla aspoň nějakou jistotu, že dítě není postižené…to pak přišel šok s tím srdíčkem no - ale pořád to pro mě bylo „přijatelné postižení“ (což by až tak moc asi nebylo, kdyby mi dali ty možnosti
)
Je to drsné, ale prostě píšu tak, jak to je.
A teď si vemte, že třeba v Irsku nejsou potraty, takže i nemocné děti se musí donosit…mojí kamarádce tam řekli v 5m, že se jí holčička přestala vyvíjet a že po porodu zemře. Kamarádka odjela do čr, kde jí to potvrdili, ale jelikož je taky hodně věřící, tak věřila, že to bude dobré. Holčička bohožel půl hodiny po porodu zemřela…já bych to nezvládla, nosit dítě a vědět, že je nemocné a po porodu zemře…
Neodsuzuju, nekritizuju, jen na férovku řeknu, že bych nechtěla být dítě, které se nemělo narodit. Myslím, že tohle dilema matky si v sobě prostě ten človíček nese. Psycholog jedné příbuzné to označil syndromem nechtěného dítěte, dítě, jehož matka by šla na potrat a nakonec nešla a lituje toho, z toho má následky. Bez ohledu na důvod a vhodnost nebo důvodnost toho potratu.
barique píše:
A teď si vemte, že třeba v Irsku nejsou potraty, takže i nemocné děti se musí donosit…mojí kamarádce tam řekli v 5m, že se jí holčička přestala vyvíjet a že po porodu zemře. Kamarádka odjela do čr, kde jí to potvrdili, ale jelikož je taky hodně věřící, tak věřila, že to bude dobré. Holčička bohožel půl hodiny po porodu zemřela…já bych to nezvládla, nosit dítě a vědět, že je nemocné a po porodu zemře…
janine24 píše:
Neodsuzuju, nekritizuju, jen na férovku řeknu, že bych nechtěla být dítě, které se nemělo narodit. Myslím, že tohle dilema matky si v sobě prostě ten človíček nese. Psycholog jedné příbuzné to označil syndromem nechtěného dítěte, dítě, jehož matka by šla na potrat a nakonec nešla a lituje toho, z toho má následky. Bez ohledu na důvod a vhodnost nebo důvodnost toho potratu.
Janie má pravdu asouhlasím co napsala.
Nemusím mít titul před jménem,ale je mijasné,že pokud žena není šťasntá jako těhotná nebude ani po porodu.Jak už jsme tu psala.
Každý názor je názor i když některé z nás píšou drsně a nebo to co ostatní nechtějí číst a ani psát.
Každý má právo na život! … souhlasím …,ale za jakou cenu???
Je to řečnická otazka a nechci o tom ani přemýšlet.
Proto každá z nás má možnost si vybrat a ať uděláme ckoliv vždy to řešíme podle našeho nejlepšího myšlení a tak to má být. ![]()
kubap píše:Každý má právo na vyslovení svého názoru zde a stejně tak každá z nás má právo na rozhodnutí za život svůj a zodpovědně se rozhodovat i za život svého nenarozeného dítěte!!! Chápu, že to pro někoho může být nepřijatelné, ale pro mě je taky spousta věcí nepřijatelných a přesto respektuju právo se svobodně rozhodnout !!!
Přesně každý má právo napsat svůj názor.
Jen si myslím že ty které tněkdy něco naštve či rozčílí by to měli ventilovat přes soukromé zprávy.
Holky tohle je horké téma a je zbytečné se hádat.
Stejně to nevyřešíte! ![]()
Já byla, 16 let, přítel nevhodný pro rodinu, nedodělaná škola…Necítila jsem se dost dospělá na to být matkou.
Nevim, co cekam, od toho, ze se zucastnim diskuze, ale zkusim to… jsem tehotna, v sestem tydnu, zjistila jsem to pred dvema dny. A premyslim, ze pujdu na potrat. Je mi priserne, naprosto odporne, ale myslim, ze udelam zodpovedne rozhodnuti. Mam totiz doma ctyr mesicni mimi(prvni). Mame se dobre, s partnerem si rozumime, miminko nam dela radost, nicmene: jsem vycerpana, jedu na doraz. Psychicky a fyzicky. Tehotenstvi bylo velmi narocne, (jsem starsi matka) porod a vse potom taky. Krasne, ale velmi narocne. Jsem vyhubla, s vypadanymi vlasy, bolavymi klouby… Zijeme v zahranici, kde je materska pouze 6 mesicu. Ja jsem vzala polovicni uvazek na rok. Tedy k tomu musim pracovat. Pri predstave dalsiho tehotenstvi a porodu se mi dela mdlo. Myslim, ze pokud si dite necham, bude to neskutecne lamani pres koleno. Odnese to nase mala, ja i vztah s partnerem. Vidim jako nezodpovedne, tehotenstvi neprerusit. Ikdyz je mi to strasne lito.
Jsem v podobné situaci, doma mám děti dvě, jsem na MD s příjmem 3800,–. Je mi samozřejmě líto, že to udělám, ale vím, že finančně bychom to nezvládli.. Možná na začátku ano, ale co až děti začnou chodit do školy? Nikdy jsem neměla přebytek peněz a byla bych nerada, kdyby je jednou ve škole šikanovali jen proto, že nemají to, co ostatní… Proto třetí dítě zatím nemohu mít… Možná do budoucna, za 5,6 let… ale ted ne, i když to bolí… A myslím, že to je zodpovědné rozhodnutí…