Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Promiň... ukončené těhotenství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
2.3.09 14:16
Jarmilko, svému děťátku jsi dala tolik lásky, když bylo u Tebe v bříšku a to, že jsi se nakonec rozhodla tak jak jsi se rozhodla nebylo ze sobeckých důvodů, ale právě z Tvé velké lásky k děťátku, protože jsi nechtěla, aby se na světě trápilo. Jednala jsi z čisté lásky a v dané situaci jsi udělala to, co jsi považovala pro své milované děťátko za nejlepší. Život je někdy hodně smutný ale je i krásný a já Ti upřímně přeju abys našla smysl jak v jeho kráse i ve smutku. Myslím na Tebe. Magda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
2.3.09 14:45
Milá Jarmilo, tím dobrým východiskem by bylo, kdyby se nemocné miminko nechalo narodit a naučilo se s tím jeho postižením žít. Ona se pak zázrakem na to energie najde, když se chce. Potom ten život najednou získá úplně jiný rozměr, hluboce uspokojující pocit štěstí, i kdyby pak umřelo. Člověk pak děkuje za to, že to dítě je jaké je. Možná to zní divně, ale z našeho pohledu trpící děti nemusejí být nešťastné, naopak.
Každý má právo na svobodné rozhodnutí a nikdo nežije jeho život. Rozhodla ses jak ses rozhodla, teď cítíš nějaký dopad. Jestli cítíš, že ses rozhodla špatně, vezmi to k srdci, ale nekamenuj se, to by asi bylo už jen zbytečným trápením. Jestli cítíš, že ses pro svou situaci rozhodla dobře, tak se taky netrap a začni myslet na budoucnost hezky.
Anon. P.
- Citovat
- Upravit
2.3.09 14:54
Ahoj,
Jarmilo je mi to líto, příroda je opravdu krutá. Spousta maminek, která tím prošla o tom nemluví a dusí to v sobě. Bolí to a bolet nepřestane.
Moje názory tu už napsala spousta z Vás. Zachovala bych se stejně, nenosila bych další týdny v sobě dítě a v nemocnici se pak dívala na jeho trápení, které by už byla moje vina, že jsem byla srab.
Drž se! Všechny, které sem přispěly už miminka mají. Nevím, proč se někdy něco v nás zvrhne a miminko není zdravé. Ale je to život. Věřím, že za tuto ránu se Ti brzy odmění život darem v podobě zdravého miminka. Jen se musíš psychicky vzpamatovat, což je ale úplně normální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.09 18:36
Jarmilo, je mi moc líto čím teď musíš prožívat, už to tu zaznělo, bylo to Tvoje rozhodnutí a podle mě bylo správné. Život je hrozně nespravedlivý a občas hrozně krutý, ale čas to všechno trochu otupí.
Napíšu Ti zkušenost mé sestřenky. Neplánovaně otěhotněla, podle doktorů ani otěhotnět nemohla, asi 7 let nepoužívala žádnou antikoncepci a nic a najednou jí bylo špatně a zjistila že je těhotná asi v 9? týdnů - nevěděla to, protože ani předtím nemenstruovala. Tak se smířila s těhotenstvím a začala se těšit. V 16. týdnu jí vyšly špatně AFP testy, pak následovala amniocentéza, kde vyloučily vývojové vady a vše bylo v pořádku. Pak genetický ultrazvuk v Gennetu, kde jí diagnostikovali rozštěp patra, který je natolik rozsáhlý, že jí doporučili potrat, ona dlouho přemýšlela a nakonec se rozhodla že si miminko nechá a obíhala doktory, kde jí vysvětlovali kolik operací bude mimčo muset podstoupit, ale ona se rozhodla, že to všechno riskne a že všechno bude v pořádku a těšila se šíleně na miminko. V 36. týdnu jí praskla voda a všechno vypadalo OK a miminko umřelo. Příroda to prostě rozhodla za ně. A ta bolest co jí zbyla je myslím 100% horší než kdyby bývala šla na ten potrat. Takže z mého pohledu ses rozhodla správně, já bych se rozhodla stejně jako ty.
Brzy se dočkáš zdravého miminka a pohled na něj tu bolest aspoň částečně zmírní. Drž se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.09 18:43
Ani jsem netušla kolik nás si prošlo takovým neštěstím, trápením, beznadějí… někdo tady psal, že ted nemůže miminka a těhotné. Je to úplně normální a pochopitelné cítila jsem to stejně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.09 18:48
Ajjaa: to je případ i sestřenky, byly jsme těhotné spolu a od té doby jsem se s ní viděla jenom jednou a byla na tom dost špatně. Vlastně tomu rozumim a nedivim se tomu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.09 20:28
Jarmila píše:
Kačenko a všechny ostatní, vím, je nás spousta, které ta bolest potkala. Kolikrát jsem si říkala, proč to tak je, proč se to děje. Jaké poučení si z toho všeho má člověk vzít? Všechny víme, co je tím zlým, ale co je tím dobrým, když se říká, že všechno zlé je pro něco dobré? Vím, člověk toho hodně ustojí a zvládne, nechápu ale, proč se to týká i těch malých nevinných? Těch tolik bezbranných? Je mi jich tak moc líto.
Jarčo,tak já nevím proč to tak je.Proč si někdo v životě vytrpí tolik bolesti,smutku,těžkých chvil a při tom je to dobrák,nikdy nikomu neublížil,naopak se snažil pomáhat a někdo jiný si životem proplouvá a od ostatních jen bere a nikdy nedává. Hold to je život.Nespravedlivý.
Poučení? Pro mě jen to,že si mnohem více cením zdraví,že si mnohem více vážím toho,že Magdalénku mám a každý den za ni děkuji. To je pak na tom to dobré.Holky to tu už psaly: Mysli dopředu a věř,že to bude dobré .Když se takhle budeš kamenovat a moc se trápit,nepůjde Vám ani otěhotnění,byla by si jěště víc zdeptaná..
Je dobře,že se z toho vypovídáváš aspon takhle.Moc ti držím pěsti!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
2.3.09 21:52
Jarmilo i vy ostatní,
mám doma dítě s tělesným hendikepem, takže možná koukám z trošku jiného úhlu než vy. Chápu jak moc jste ze svých zážitků smutné a bolí vás to. O první dítě jsem taky přišla (z nejasných příčin) a pořád jsem se ptala proč. U druhého byla v 23. tt zjištna otopedická vada a po sérii vyšetření a ultrazvuků nám řekli že je to postižení, které se dá ortopedicky řešit. U nás, že je sice těžké, ale dá se zvládnout skoro bez následků rehabilitací a operací. Po tomto výsledku jsme si dítě samozřejmě nechali, ale po narození se zjistilo, že vada je mnohem horší než se čekalo a že to nebude jenom tak jednoduché.
Teď je to tři roky prodělali jsme několik sérií sádrování, tři operace a hodiny a hodiny rehabilitací. Chlapeček je mentálně v pořádku, což je úžasné, protože je moc šikovný a dělá ná velkou radost. Jak už tu bylo řečeno, ona se síla najde vždycky a nám náš malý hodně pomáhá tím jak je šikovný, ale co je za tím si nedokáže představit nikdo, kdo tím neprošel.
Pocit, když si ostatní děti hrají a ten váš má kilové závaží na nohách, nemůže se v létě koupat, jezdit na tříkolce, sám vylézt po žebříku a sklouznou se na kouzačce a přitom by tak chtěl a tak se snaží… pocit když ho odváží na sál, pohled, když ho z něj naopak přivezou samý obvaz, dren a kapáky, převazy, sádrovačky, bolestivá vyšetření, věčné spěchání odněkud, kvůli rehabilitaci a cvičení, to nemůžeš… to nejde…to nestihnem…, teď musíš… . Ochuzený o tolik věcí ačkoli se snažíme aby takových bylo co nejmíň a naopak tolik hrozných zážitků, kolik normální člověk nemá třeba za celý život. A to ještě nepřišla puberta. Ano směje se, hraje si, je šťastný a my taky, už si to ani neuvědomujem a jednáme s ním jako se zdravým (teď řešíme vztekání:) Rozhodně se neutápíme dnes a denně ve smutku. Ale věř, že si kolikrát říkám to samé jako Ty Jarmilo. Promiň broučku, co jsem Ti to udělala. Snad mě někdy neprokleješ, že jsem tě přivedla na svět. Někdy je to zoufalé, ale u nás naštěstí ještě ne tak moc. Má velkou šanci že se jednou zařadí do běžného života a nás nebude potřebovat. V dnešní době se těmto lidem díkybohu už nekladou takové překážky jako kdysi.
Ale abych se dostala ke konci. Teď jsem těhotná potřetí (neplánovaně) a zatím všechno vypadá normálně, byť už všechna vyšetření beru s rezervou. Do tripple testů jsem si vůbec nepřipouštěla, že se nám dítě narodí a trochu jsem to začala brát vážně po velkém ultrazvuku. Do 20. týdne jsem byla připravená na potrat a modlím se aby porod dopadl dobře, vůbec nemám chuť chystat výbavičku nebo vymýšlet jméno. Pořád mi v hlavě straší otazník.
Snad už jsme si smůlu vybrali, protože podruhé bych do toho nešla. Už vím co to je. Klidně mě suďte, ale kdo to nezažil nepochopí to.
Je normální že jsi smutná a že to bolí. Každá rána bolí než se zahojí. Přeju Ti aby se ty tvoje zahojily brzo. Nikdo neříká že na děťátko musíš zapomenout, ale snaž se neobviňovat se, jinak se z toho nedostaneš.
Omlouvám se že jsem anonymní, ale jinak bych to asi nenapsala a neposlala.
- Citovat
- Upravit
2.3.09 22:40
Anonymní, velmi, velmi hezky jsi to napsala, šlo to krásně od srdíčka, jde to poznat…
A zakladatelce diskuse: udělala jsi pro své dítě to nejlepší, co jsi v dané situaci cítila, je to tvoje právo, tvoje rozhodnutí a nikdo nemá právo tě soudit. Já bych se zachovala stejně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.3.09 11:23
Ano, ten přínos člověk asi opravdu pocítí, až když se o postižené dítě stará a věnuje mu veškerou péči. Člověk se snad nebojí svého obětování, je to přece jeho dítě a není snad člověka, který by své dítě nemiloval, byď by bylo jakékoliv, byď by nebylo stoprocentní. Za sebe moc děkuji, že jsem měla možnost sem napsat, děkuji za Vaše reakce. Vím, že rozhodnout se musí člověk vždy sám, ikdyž má vedle sebe partnera, rodinu, přátele. V případech, jako je ten můj, si však důsledky rozhodnutí nese právě ta maminka, která své rozhodnutí vyřkla. Vím, že se nedá nic vrátit, stále o tom všem přemýšlím, snažila jsem se pro miminko rozhodnout co nejlépe, snad to tak bylo, snad i ono to tak pochopilo. Nevím, jak napsat, kolik upřímnosti je v mém přání, aby všechny maminky mohly mít jen zdravá miminka. Všem přeji strašně moc štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.3.09 12:37
Ahoj Jarmilo,
taky si myslím, že ses rozhodla správně, i když to ti tvoji bolest a smutek nezmenší. 
Také nabízím pohled z druhé strany, sice ne osobní, ale z rodiny. Teta před 15ti lety porodila hydrocefalického chlapečka. Nevím, jestli se to tenkrát nezjistilo, nebo jestli se rozhodla, že to „riskne“, u nás se o tom nikdy moc nemluvilo, je to taková třináctá komnata.
Já jsem v té době měla chodila na praxi na kojenecké oddělení, kde Adamék trávil podstatnou část svého života a jen teď jak na to vzpomínám, brečím jak želva. 
Teta v té době měla už dva starší syny,15ti a 10ti letého, Adámka nakonec měli doma jen chviličku, taky už přesně nevím, ale nešlo to, hlavně to rodina nezvládala psychicky. Byl v podstatě jen dýchající panenka, neměl ani sací reflex, takže ho musela teta krmit sondou, pomocí voperovaného „ventilu“ se mu musel odčerpávat mozkomíšní mok z mozkových komor,protože jinak měl velké bolesti, vůbec nevnímal a měl pak už i oslabenou imunitu, takže to byla samá bronchitida a tak. Nakonec Adámek skončil v kojeneckém ústavu, teta tam za ním chodila, ze začátku denně, pak už asi ne, ale tu rodinu to tenkrát skoro rozložilo. No, já Adámka viděla naposledy v jeho necelých třech letech, kdy na tom zmiňovaném koj. oddělení zemřel na zápal plic.
Když umřel, bylo mi 18 a od té doby jsem skálopevně přesvědčena, že tohle bych tomu miminku ani sobě a své rodině neudělala.
Ale to neznamená, že o to je to lehčí, v prvním těhu mi vyšly špatně TT a to čekání na genetický ultrazvuk, to byly nejhnusnější tři týdny co jsem zažila.
Moc ti držím palce, ať je den za dnem líp a líp, zkus nemyslet na to, žes tomu maličkému ublížila, zkus to brát tak, žes nejen je nejspíš ušetřila velkého trápení.
Drž se, psycholog je výborný nápad, umí poradit, kudy vede cestička z té bolesti co cítíš.
Veronika.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.3.09 10:00
Moc těžko hledám slova, která napsat ke zmíněným příběhům. Jsou tolik bolestné. Stále přemýšlím, jaký je správný pohled na to všechno. Tuším, že nic se neděje jen tak, že všechno má svůj důvod. Stále si říkám, proč se některá miminka narodí nemocná, jestli a proč to tak má být. Vím, i nemocné děti jsou svým způsobem šťastné, možná šťastnější než ty zdravé, mají v sobě více upřímnosti, neznají zášť, závist, svým rodičům dávají něco navíc, přesně jak píše Anonymní - pocit opravdového štěstí. Nemůžu nemyslet na to, že svého nemocného miminka jsem se vzdala. Vím, mám zapomenout a těšit se na budoucnost, ale s přibývajícím časovým odstupem pociťuji dluh, přemýšlím, proč jsem se měla starat o nemocné miminko, co jsem se měla naučit? Vím, to mi nikdo nezodpoví. Přemýšlím, jestli my, co jsme se takovýchto miminek vzdaly, jsme se své zodpovědnosti, která asi měla svůj smysl, nezbavily až moc jednoduše, ikdyž to vše je provázeno obrovskou bolestí. Nevím, jestli se z toho kruhu někdy dostanu, nechtěla jsem připustit trápení nemocného miminka, nechtěla jsem, aby svůj život žilo v bolesti a trápení, chtěla jsem ho toho všeho ušetřit, na druhou stranu stále cítím výčitky, které se tak těžko popisují. Stále věřím, že snad bylo rozhodnutí správné, že bylo dobré hlavně pro něj, ikdyž k nám tolik chtělo. Tolik jsme se na Tebe těšili a nakonec jsme Ti ani nedovolili se narodit. Je mi to tak moc líto. Promiň prosím…
Ještě jednou moc děkuji za všechnu podporu, kterou jsem zde našla. Děkuji, ikdyž vím, že se nikdy nevyrovnám s tím, že jsem miminko odmítla, přesto, že jsem se rozhodovala se snahou o to nejlepší rozhodnutí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
6.3.09 17:15
Ahoj, tady Anonym s postiženýcm chlapečkem co už psal.
Nedá mi to neznovu nezareagovat. Píšeš že pořád hledáš ten správný pohled na to všechno. Obávám se že neexistuje. Podle mě jste udělali správně, podle sebe cítíš pochyby, někdo Tě šmahem odsoudí. Důležité je, aby ses smířila se svým rozhodnutím.
Věř, že jste udělali jedno velikánské bolestné rozhodnutí a máte šanci že tím to končí. Kdybyste nechali dítě narodit se, čekalo by na vás hodně hodně dalších rozhodnutí o nic méně horších. Teď jste se rozloučili s tvorečkem, kterého jste ještě pořádně nepoznali (maminky prominou) Po narození by to byl někdo konkrétní a všechno by bylo ještě horší. Jen na rodičích v první a poslední řadě totiž záleží a Ti rozhodují co se s jejich dítětem bude dít (pokud to není akutní). A není nic moc lehkého například rozhodnout jestli nechat dítě operovat nebo ne když pořádně nevíš jaký to bude mít efekt. Pořád přemítat jestli to co děláte je správně, jestli nemůžete dělat víc, jestli jste někde něco nezanedbali, nepromeškali…Teď cítíš výčitky, ale dovoluju si říct, že pokud by se to malé narodilo, cítila bys je taky. Víš co řekla Žilková když jim umřel Metoděj? Neměl se nikdy narodit. Nikdy neměl tak trpět. Chápala jsem ji moc dobře. Taky mě to v těch nejhorších chvílích napadlo.
A ještě se vrátím k tomu co Ti řekla máma. Ano potkává se s postiženými dětmi, ale je to její práce. Asi by Ti i pomáhala, ale pořád jsi to jen Ty a tvůj manžel na kterých by to všechno leželo, přes veškerou pomoc všech. Tvoje máma po službě odejde z oddělení a může to všechno do další služby pustit z hlavy. Nemusí přemýšlet nad budoucností těch dětí, ale Ty jsi s dítětem 24 hodin. Jí by se to asi taky dotklo, ale pořád má šanci zavřít aspoň na chvíli dveře a od všeho se odstřihnout. To u Tebe nejde. Jsi s ním i když s ním nejsi i kdybys ho jednou svěřila ústavu jsi pořád v myšlenkách s ním. Jenom na rodičích leží jeho budoucnost. Co dál až ho vypipláme? Co školka, škola, bydlení, práce… A pokud je na vás závislé co bude potom až tady nebudete vy???? S narozením našeho syna mi došlo spoustu věcí, které mě do té doby ani ve snu nenapadlo řešit.
Nehraju si na tu co sežrala všechnu moudrost světa. Když jsem přišla o první dítě a čekala našeho chlapečka, taky jsem si myslela, že postižení není překážka k tomu aby se narodil. Nevím jak by to nakonec dopadlo, kdybych se musela rozhodovat jako Ty. Za nás to rozhodnutí udělali jiní. Řekli, že vada není taková aby si musel nést celoživotní následky. Že je realita jiná? No bohužel. Já (už) to doktorům nezazlívám, dělali co bylo v jejich silách. Opravdu nevím jak by to dopadlo, kdyby došlo na lámání chleba a my věděli víc. Nevím to a neví to ani nikdo jiný, kdo v té situaci nebyl. A na všechny kteří Ti řeknou na tvém místě bych… můžeš mávnout rukou. Většinou to nezažili tudíž neví nic o tom vnitřním souboji.
Přeji Ti aby ses s tím vyrovnala co nejrychleji a brzo měla zdravé miminko, které by Ti nosilo jen samé malé a milé starosti.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Prázdná náruč, deníčky na eMiminu
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
