Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Promiň... ukončené těhotenství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
10.3.09 12:26
Milá anonymní maminko s nemocným chlapečkem, ráda bych Ti poslala SZ, pokud by to bylo možné
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
31.3.09 10:10
Milá Jarmilo. Zvažovala jsem, zdali napsat, ale aspoň budeš vědět, že je na světě další maminka, která prosí své miminko o prominutí a učí se žít s tím, že už není. Bylo to mé třetí těhotenství, všichni jsme se velice těšili, do okamžiku špatných tripl testů a velmi špatných hodnot na rozšťep páteře našeho miminka.Velký a podrobný ultrazvuk toto potvrdil a navíc se zjistilo velice těžké poškození mozečku naší holčičky - hydrocefalus, kdy v 18 tt - neměla téměř žádný mozek protože byl utlačen.. Nechci tady probírat nějaké přesné lékařské termíny, je to k ničemu, bolest to nezmírní. Rozhodli jsme se s manželem jako vy, a minulý pátek jsem tedy musela v 18 tt porodit - potratit naší holčičku Esterku. Bolí to tak, že nevím, jak s tím žít. Vím, že to bylo správné rozhodnutí, prognoza byla taková, že by s velkou pravděpodobností nepřežila ani porod… ale bolest a zármutek je takový, že ani nelze vypsat… Stále tu je otázka proč???????
Proč zrovna my?
Vím bude to bolet asi dlouho, také si neumím představit návrat do práce a další a další záležitosti.
A tak prosím, věř, že jsem s tebou a musíme věřit, že čas tu ránu zhojí i když jizva na duši už zůstane. Opatruj se a drž se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
6.4.09 16:52
ahoj já mám 4 letou dcerku simonku ale má mnoho vývojových vadtakže pořád sme v nemocnicích a nebo operacích vím že kdyby mi řekli v těhotenství že jí tohle všechno čeká tak bych rozhodla jinak
- Citovat
- Upravit
janictax
10.3.11 22:27
Lenulo to jsi napsala uplne perfektne, prosla jsem si timhle utrpenim loni v lednu a jsem taky presvedcena o tom, ze jsem udelala to nejlepsi, co jsem pro sveho syna mohla udelat - prece ho nenecham cely zivot trapit se a nemoct prozit plnohodnotny zivot. A bylo to z lasky…at si kazdy rika co chce.
- Citovat
- Upravit
10.3.11 22:50
Zdravím, samozřejmě toto zjištění je pro každou matku otřes, ale nemusíš svoje nenarozené miminko prosit za odpuštění, udělala si to co bylo pro tebe i pro miminko to nejlepší. Budeš mít další miminko které bude v pořádku, ale neutápěj se ve své sebelítosti, dítě i vy by ste trpěli, kdyby bylo postižené. Rozhodla jsi se správně, rozhodnutí které si učinila bylo opravdu z čisté lásky, kdyby si se rozhodla opačně, bylo by to jen z lidské sobeckosti . Nejsem bezcitná, ale každá věc v našem životě má svůj význam. Přeji mnoho štěstí v dalším snažení
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.11 23:24
Jarmilo, taky jsem to prožila. A jediné, co ti můžu napsat, že čas hodně pomůže. A pomyšlení, že ukončení těhotenství pomohlo jednomu drobkovi se netrápit. Hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
sepi
11.3.11 01:32
Jarmilko, z tvych prispevku je vic nez jasny, ze tvoje motivace pri rozhodovani, jestli si detatko nechas nebo nenechas byla laska a ne sobectvi. Nekdo si postizeny miminko z lasky necha a nekdo ze stejny lasky nemuze. Zivot neni cernobilej. Nekdy neni dulezitej vysledek, ale prave pohnutky, ktery te k nemu vedou. A tys jasne prokazala, ze svoje detatko milujes, ono tvoji lasku citilo. Musis si odpustit a jit dal. 
- Citovat
- Upravit
11.3.11 07:54
Ach jo holky to co tu čtu je velmi, ale velmi smutné, až je mi z toho u srdce hodně úzko. V mém věku i manžela nás posílali po všech možných vyšetřeních, když se lékařům nezdálo projasnění šíje plodu, prošli jsme si toho opravdu hodně, několik nocí jsme oba probrečeli do polštáře vystrašení z toho co by bylo kdyby…To rozhodnutí případně ukončit těhotenství a život toho človíčka je opravdu moc těžké. Dřív jsme oba říkali, kdyby něco bylo tak ukončíme, dnes jsme oba s tímto výrokem opatrnější, je to strašně těžká životní zkoužka. Naše vyšetření a pobíhání na genetice nakonec skončilo verdiktem lékařů-zdravá holčička. Ta teď tiše vrní v košíku kdykoliv se na ni s manželem podíváme uvědomujeme si jak veliké štěstí nás potkalo, vše mohlo být jinak, a já osobně si moc dobře uvědomuju, že bych se s tím prala úplně stejně jako ty Jarmilko. Mám pro tebe jen slova útěchy a pohlazení 
uvidíš, že příští těhotenství dopadne dobře, a ty budeš šťastnou maminkou jako je tu spousta jiných holek co ti napsaly, asi to tak mělo být. Na Andílka nezapomeneš, ale o to víc pak budeš milovat své další děti, které přijdou. Tvé rozhodnutí nebyla slabost, to mi věř, chce to hodně moc síly rozhodnout se zda dát dítěti život a pak třeba koukat jak se trápí ono, ty i okolí, nebo se rozhodnout jinak a budoucí trápení raději ukončit, možná tam nahoře je ti za to ten Andílek i vděčný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.3.11 08:20
Jarmilo, já tě obdivuju, tvoji sílu se takto rozhodnout… Nevím, co bych dělala já… Pro mě by bylo asi moc a moc těžké uvěřit doktorům, že je to tak a že se nespletli.. Je to něco strašného, přeji tobě i tvému muži do budoucna jen to nej a hodně zdravých a šťastných dětí.. A jestli tě někdo odsoudí, je to vůl… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.3.11 08:24
Je mi smutno 
Když to tu pročítám, tak mi v hlavě zní jedno slovo NESPRAVEDLNOST!
Proč ženský, který o dítě nestojí, nechodí na kontroly, těhotenství neříší (kouří, pijí, chovají se nezodpovědně), porodí zdravé děti, mnohdy se jich zřeknou, mnohdy je odhodí …
Proč ženy, které si dětátko přejí, hýčkají ho od samého počátku, zvažují co jíst a pít, navštěvují poradny, učí se novým věcem, proč tyto ženy nemůžou porodit zdravé dítě a dát mu svou lásku?
Přeji ti, aby se tato velká rána zacelila a aby prázdné místečko v srdíčku vyplnilo nové miminko
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.3.11 08:34
Zamyšlení se
Myslím, že každá matka, každý pár si alespoň jednou položili otázku, zda bude miminko zdravé. Každý měl chvíli obavu a čekal na výsledky testů. Některým se hodně ulevilo, jiní museli absolvovat další testy a někteří stáli před otázkou - jít nebo nejít na potrat.
I já jsem si položila otázku, co bych v takové situaci dělala. Vážně je to strašně těžké rozhodnutí, a dokud člověk v té situaci není, tak to ani nemůže tušit. Nicméně jsem se nad tím snažila zamyslet:
1. Proč příroda vůbec dopustila, aby se takový tvoreček začal vyvíjet? Je známo, že pokud se objeví nějaké genetické vady, tělo samo plod vypudí, žena spontánně potratí.
2. Proč tedy příroda nechala tento „postižený plod“ dál žít a vyvíjet se?
3. Znamená to, že by měl přijít na svět, protože se dál vyvíjel v lůně matky a před desítkami let, kdy tato vyšetření nebyly, by tak přišel na svět.
4. Nutno však podotknout, že před pár desítkami let by takové dítě po narození za chvíli umřelo. Příroda by si s tím poradila po svém.
5. V dnešní době už takové dítě dokážeme zachránit, pečovat o něj a dokonce mu poskytnout maximální péči.
6. Zároveň mámě v dnešní době možnosti už v počátcích těhotenství „ověřit“ zda bude plod v pořádku. A případně jeho život ukončit dřív, než by se narodil.
Tím chci říct, že před desítkami, stovky let, nebyla možnost „kontrolovat“ zda je plod v pořádku. Ale v té době by takto narozené dítě ani nebylo schopno přežít.
V dnešní době máme na výběr, dokážeme se o takto postižené děti postarat a také máme možnost „kontrolovat“ jejich vývoj a případně ukončit jejich život.
Pokud tedy pominu ono „dokážeme se o takové děti postarat“ Tak dnešní doba dává možnost ještě nenarozenému dítěti „zaniknout“ dříve než by se narodilo a bylo stejně odsouzeno zemřít.
Takže mé rozhodnutí při zjištění takové diagnózy by bylo - jít na potrat. Ale kdo zaručí, že diagnóza je správná, že dítě bude na 100% postižené?
Existují případy, kdy byl plod předem odsouzen, ale matka se přesto rozhodla ho přivést na svět a nakonec se narodilo úplně zdravé dítě? Pokud takové případy existují, tak bych asi nikdy na žádný potrat nešla. Ale co když by se narodilo přece jen dítě postižené, které by před desítkami let zahynulo? Jenže dnes nezahyne. Dnes má možnost žít, ale je to život? Není pak lepší jeho život ukončit ještě v těle matky?
Do dnes neznám odpověď jak bych se v takové situaci rozhodla. Zajímalo by mě, jestli jsou případy, kdy doktoři řekli – dítě se narodí postižené, nemocné a ono se pak narodilo úplně zdravé.
- Citovat
- Upravit
11.3.11 09:13
lenula píše:
Jarmilo,ty pocity, co popisuješ, když jste se rozhodovali a vše okolo je mi tak známé, jako kdyby jsi mluvila z duše před 3lety…
Ale musím Ti říct, že mě až štve, jak o tom smýšlíš teď. Vím, že to je teď pro Tebe všechno těžké, ale proč se trápíš výčitkami, které ani nemusíš mít? Vždyť sama víš, proč jste se tak rozhodli, tak proč se mučit a omlouvat se miminku? Vždyť jste pro něj udělali to nejlepší, sama to říkáš…
Já jsem se cítila po UPT šíleně a už nikdy bych nic podobného nechtěla zažít, ale pořád jsem se snažila dívat dopředu a ne dozadu. Protože stále dokola řešit tu bolest, co se stala, je k zbláznění a k ničemu to nevede. Dodnes není dne, abych si nevzpomněla, ale nevyčítám si nic, jsem stoprocentně přesvědčená, že jsme udělali dobře, protože tak jsme to v tu chvíli oba s přítelem chtěli a tak jsme to cítili. Bylo to naše rozhodnutí, stalo se podle něj a tak to je správně. Někdy si říkám, co by kdyby, ale protože dodnes na tom nevidím nic pozitivního, tak se tím prostě netrápím. Své první dítě, co je v nebíčku, miluji a právě proto jsem ráda, že je tam, kde je. Nemám se mu za co omlouvat, nemám k němu žádné výčitky - je a bude to pořád moje první dítě, které jsem nechtěla nechat do konce jeho života trápit a on, můj syn, to ví…
díky za to co jsi napsala, mám za sebou UPT z důvodu závažné VVV v 21 týdnu. díííííky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.3.11 09:22
Anonymni píše:
Jarmilo i vy ostatní,
mám doma dítě s tělesným hendikepem, takže možná koukám z trošku jiného úhlu než vy. Chápu jak moc jste ze svých zážitků smutné a bolí vás to. O první dítě jsem taky přišla (z nejasných příčin) a pořád jsem se ptala proč. U druhého byla v 23. tt zjištna otopedická vada a po sérii vyšetření a ultrazvuků nám řekli že je to postižení, které se dá ortopedicky řešit. U nás, že je sice těžké, ale dá se zvládnout skoro bez následků rehabilitací a operací. Po tomto výsledku jsme si dítě samozřejmě nechali, ale po narození se zjistilo, že vada je mnohem horší než se čekalo a že to nebude jenom tak jednoduché.
Teď je to tři roky prodělali jsme několik sérií sádrování, tři operace a hodiny a hodiny rehabilitací. Chlapeček je mentálně v pořádku, což je úžasné, protože je moc šikovný a dělá ná velkou radost. Jak už tu bylo řečeno, ona se síla najde vždycky a nám náš malý hodně pomáhá tím jak je šikovný, ale co je za tím si nedokáže představit nikdo, kdo tím neprošel.
Pocit, když si ostatní děti hrají a ten váš má kilové závaží na nohách, nemůže se v létě koupat, jezdit na tříkolce, sám vylézt po žebříku a sklouznou se na kouzačce a přitom by tak chtěl a tak se snaží… pocit když ho odváží na sál, pohled, když ho z něj naopak přivezou samý obvaz, dren a kapáky, převazy, sádrovačky, bolestivá vyšetření, věčné spěchání odněkud, kvůli rehabilitaci a cvičení, to nemůžeš… to nejde…to nestihnem…, teď musíš… . Ochuzený o tolik věcí ačkoli se snažíme aby takových bylo co nejmíň a naopak tolik hrozných zážitků, kolik normální člověk nemá třeba za celý život. A to ještě nepřišla puberta. Ano směje se, hraje si, je šťastný a my taky, už si to ani neuvědomujem a jednáme s ním jako se zdravým (teď řešíme vztekání:) Rozhodně se neutápíme dnes a denně ve smutku. Ale věř, že si kolikrát říkám to samé jako Ty Jarmilo. Promiň broučku, co jsem Ti to udělala. Snad mě někdy neprokleješ, že jsem tě přivedla na svět. Někdy je to zoufalé, ale u nás naštěstí ještě ne tak moc. Má velkou šanci že se jednou zařadí do běžného života a nás nebude potřebovat. V dnešní době se těmto lidem díkybohu už nekladou takové překážky jako kdysi.
Ale abych se dostala ke konci. Teď jsem těhotná potřetí (neplánovaně) a zatím všechno vypadá normálně, byť už všechna vyšetření beru s rezervou. Do tripple testů jsem si vůbec nepřipouštěla, že se nám dítě narodí a trochu jsem to začala brát vážně po velkém ultrazvuku. Do 20. týdne jsem byla připravená na potrat a modlím se aby porod dopadl dobře, vůbec nemám chuť chystat výbavičku nebo vymýšlet jméno. Pořád mi v hlavě straší otazník.
Snad už jsme si smůlu vybrali, protože podruhé bych do toho nešla. Už vím co to je. Klidně mě suďte, ale kdo to nezažil nepochopí to.
Je normální že jsi smutná a že to bolí. Každá rána bolí než se zahojí. Přeju Ti aby se ty tvoje zahojily brzo. Nikdo neříká že na děťátko musíš zapomenout, ale snaž se neobviňovat se, jinak se z toho nedostaneš.
Omlouvám se že jsem anonymní, ale jinak bych to asi nenapsala a neposlala.
děkuju za příběh z druhé strany, také mi moc pomohl…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.3.11 10:00
Jarmilko, udělaly jsme to tak proto, protože jsme své miminko milovaly víc než sebe, a bolest kterou by zažilo v životě, jsme vzaly na svá bedra místo něj, a takovou možnost některá maminka nemá (a určitě by s to často přála) my jsme ji tentokrát měly…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Prázdná náruč, deníčky na eMiminu
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
