Promiň... ukončené těhotenství

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Jarmila
Povídálka 44 příspěvků 02.03.09 09:48
Promiň

Vloni na podzim, brzy po naší svatbě, jsem dostala ten dar a otěhotněla jsem. Bylo to nečekané, ale krásné, byli jsme tak šťastní. Již od začátku mě prováděly obavy, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, každý večer jsem se modlila, aby vše bylo v pořádku. Bez komplikací jsme došli až do 19. týdne těhotenství, kdy mi doktor zavolal, abych k němu přišla kvůli výsledkům prováděného testu. Sdělil mi potvrzení na postižení miminka Downovým syndromem. S proudem slz jsem poslouchala, že tento test bývá často falešně pozitivní. Přesto nás odeslal na odběr plodové vody. Ještě den před tímto testem jsme byli u našeho doktora na ultrazvukovém vyšetření prováděném ve 20. týdnu těhotenství. Po prohlídce nám řekl, že se mu špatně zobrazuje mozeček miminka a odeslal nás na speciální ultrazvuk. Odběr plodové vody proběhl bez komplikací, stále jsem věřila, že miminko je zdravé a vše bude v pořádku. Myšlenkami jsem však stále utíkala k plánovanému speciálnímu ultrazvuku. Snažila jsem se uklidnit, říkala jsem si, že ten jistě jen potvrdí dobrý vývoj miminka, přesto jsem ale stále měla strach. Nadešel den, kdy jsme měli naplánované ultrazvukové vyšetření. Doktor miminko dlouho vyšetřoval, nakonec nám sdělil, že miminko má zvětšené mozkové komory a diagnostikoval hydrocefalus - stav, kdy neodtéká mozkomíšní mok, mozeček se nemůže tolik vyvíjet a poslal nás ještě na jedno speciální vyšetření. Podle výsledků tohoto dalšího vyšetření se budeme muset rozhodnout. Bylo nám jasné, v čem se máme rozhodovat. Skrytě naznačil variantu ukončení těhotenští. Moc těžko se popisují pocity, které nás s manželem provázely. Byl to obrovský strach. Proč zrovna naše miminko je takto nemocné? Tolik mi ho bylo líto, brouček můj malinký, vždyť si to nezaslouží, proč zrovna ono? Ten týden před dalším vyšetřením jsme neustále hledali informace o diagnóze, zjišťovali, co by miminko čekalo, jak se onemocnění projevuje, uklidňovali se, že snad není tak špatně, věřili v zázrak… Za týden jsme odjeli na další ultrazvuk. Doktor, který jej prováděl, miminko znovu dlouho prohlížel, pak dlouho nemluvil. Pak ale vyřkl potvrzení diagnózy (horní mez šířky komor je 10 mm, naše miminko mělo komory zvětšené na 17 mm) s doporučení m ukončení těhotenství. Také doktorka na genetickém oddělení nám vysvětlila, jaké možné postižení a zákroky miminko čekají. Pak nastalo to, co mě dnes plní výčitkami a obrovskou bolestí. Rozhodli jsme se pro ukončení těhotenství, to už byl 23. týden těhotenství. Ten týden před posledním vyšetřením jsme se nevyhnuli myšlence na to nejhorší. S manželem jsme se shodli, že ani jeden z nás není natolik silný, aby zvládl pohled na bolest miminka, která by ho při operacích čekala, na jeho bezmocnost. Přečetli jsme spoustu příběhů s podobným osudem, některé děti na tom byly hůř některé líp, vždy ale podstupovaly náročné operace s nejasným koncem a prognózou. Ani nám nikdo nedokázal říct, co přesně by nás všechny čekalo, kromě operací to prý jistě budou epileptické záchvaty, poškození mozečku a dále jsou prognózy nejisté. Bohužel, doktor hovořil také o mentálním poškození. Hůře jsou na tom prý miminka, kterým je hydrocefalus zjištěn ještě v době těhotenství, jeho mozeček je déle utlačován a o to víc je omezen jeho vývoj. Přečetli jsme příběh chlapečka, který měl stejnou nemoc, nechodil, nejedl, jen si přál, aby už ho nic nebolelo. Věděli jsme, že tohle bychom nezvládli. Vím, že by mi bylo hrozně líto děťátka, které by tolik chtělo běhat s ostatními dětmi, ale nemohlo, nemělo tu sílu. Víme, že bychom ho nadevše milovali, věnovali mu veškerou péči, ale ta bolest z jeho utrpení by byla pro nás nesnesitelná. Vím, jsme slabí a zbabělí, je spousta lidí, co umožní svému miminku se narodit, ikdyž není stoprocentní. Já jsem to nedokázala. Není den ani okamžik, kdy bych na miminko nemyslela, nemyslela na to, že já jsem mu tu šanci nedala, ono chtělo přijít a já mu v tom zabránila. Nikdy, nikdy si to neodpustím. Nejvíc bych si přála, aby mi to odpustilo naše nenarozené miminko, naše sluníčko, po kterém je mi tolik, tolik smutno. Netěší mě nic, z čeho jsem dřív měla radost, není u toho ten, kterému jsem tolik ublížila. Kéž by mi odpustilo, prosím. Vím ale, že si to nezasloužím… Poslední zpráva od doktora je, že odběr plodové vody vyloučil poškození Downovým syndromem. Broučku můj, promiň mi prosím, co jsem Ti udělala, nikdy si to nedopustím, vždycky budeš moje sluníčko. Je mi tolik, tolik smutno.

Stránka:  1 2 3 4 Další »
Reakce:
 
Lacenka
Neúnavná pisatelka 18631 příspěvků 02.03.09 10:21

přemýšlím co napsat a nejde mi nic vymyslet. Napíši ti tedy můj postoj a názor na situaci ve které jste se ne vlastní vinnou ocitli. Jsem těhotná již po třetí, mám doma dvě krásné, zdravé děti(zatím) a i přesto nebo možná proto bych postupovala naprosto identicky jako ty. Nikdy bych si nevzala na sebe odpovědnost sobecky porodit dítě, které skoro jistě vím, že bude postižené. To utrpení miminka, maminky, tatínka, ale i celé širší rodiny dle mého názoru, by bylo natolik obrovské, že si to já ani nikdo jiný, kdo to nezažil, vůbec nedovedeme představit. Tak proč kazit život Tvorečku a všem okolo něho. Copak nechce každá maminka pro své maličké jen to nejlepší? Ty si udělala to nejlepší a proto si dobrá máma a kvalitní člověk. Jen to možná bude muset teď malinko přebolet, než si to uvědomíš. Držím pěstičky aby si co nejdříve držela v náručí zdravý a krásný uzlíček štěstí… Hodně síly L.

 
Anonymni 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.03.09 10:46

Jarmilko,
prožila jsem přesně to co ty. Už je to hodně let, ale dodnes na svého milovaného andílka vzpomínám.

Já jsem byla navíc v situaci, že jsem neměla kde bydlet a už jen pouhé podezření na nemoc miminka a o pár dní později potvrzení diadnozy a nutnost rozhodnutí narušila mé manželství natolik, že došlo k jeho rozpadu. Až v této situaci jsem viděla, jaký je mlj muž slaboch a špatný člověk (to tu ale nechci ropzebírat).
Takže byla jsem bez bydlení, bez manžela, bez podpory rodičů (byli striktně proti nemocnému miminku)....... prostě sama, hodně mladá a úplně bezmocná.
Rozhodla jsem se jako ty.

Bolest a smutek mě provázely hodně dlouho, nakonec jsem vyhledala pomoc psychožky. I tobě to doporučuji, opravdu mi to pomohlo odžít si ten smutek a zíslat novou naději.

Pak uplynulo ještě hodně let. Dneska mám skvělého manžela a dvě zdravé dětičky.

Nepranýřuj se a nebičuj za to, co se stalo. Nějaký důvod k tomu byl. Bylo to tvoje rozhodnutí a bylo správné. V té době a v té situaci jsi to jinak neviděla a jinak jsi se rozhodnout neuměla.

A hlavně se nenech nahlodávat řečma lidí, kteří tohle nikdy nezažili. Kdo to nezažil, tak neví, jaké je to strašné.

Píšu jako anonym, nechci se tu moc odhalovat, je to hodně citlivé téma. Nepotřebuju aby o mně všichni věděli všechno. Kdybys ale potřebovala, tak ti písnu SZ.
 Pa

 
Judycum
Kelišová 5009 příspěvků 02.03.09 10:47

Jarmilo , čas to zahojí (asi ne úplně, ale určitě do jisté míry ano) a s odstupem uvidíš celou situaci jinýma očima.Moc ti přeju ať se brzy podaří zdravé miminko a jste zase šťastní.V tvé situaci bych se zachovala stejně.Kdysi jsem si myslela že ne, ale dneska už mám jasno.Neporodila bych dítě, kdyby nemělo šanci na plnohodnotný život.Tak nesmutni, brzy bude zase dobře.

 
Jarmila
Povídálka 44 příspěvků 02.03.09 11:07

Děkuji za povzbudivá slova. Vím, že mě spousta lidí odsoudí, i já cítím, že jsem udělala něco, co je nepřirozené, něco násilného a nepravého. Doufám ale, že snad to bylo pro miminko lepší řešení, snad nemuselo tolik trpět, snášet bolest. Mám hodného manžela, moc mi pomohl a snaží se i teď, ale už se o tom nechce bavit, chce udělat silnou čáru. Chápu ho. V době, kdy jsme se rozhodovali, slyšela jsem od své maminky krutá a jasná slova. Pracuje na jednotce intenzivní péče, kde se často s postiženými dětmi setkává. Mají tam i chlapce, je mu 19 let a prodělal vloni na podzim havárii, při které dostal krvácení do mozku a následný hydrocefalus. Chlapec leží, je krmen sondou, nehýbe se, komunikuje pohyby očí. Vím, že je spousta dětí s tímto onemocněním, rodiče bojují a jsou silní. Já jsem ten boj vzdala. Miminko, promiň.

 
Pudloslava
Vesmírná mluvilka 34280 příspěvků 02.03.09 11:36

Jarmilo je mi te desne moc lito. je to hrozne tezka situace a hrozne tezke rozhodovani, nikdo ti nemuze nic vycitat. Ani ten, kdo se rozhodl o podobné dítě pečovat nemá právo očekávat, že budeš mít stejně síly.

Chápu, že si to vyčítáš. Každý z nás (kromě úplně necitelných lidí) si něco z minulosti vyčítá. Asi se toho hned tak nezbavíš, ale čas určitě ohladí hrany. V akutní fázi trochu pomáhá konat dobro, pošli peníze dětem do Indie, nebo něco podobného. pomoc psychologa taky nebude marná.

 
Ajjaa
Závislačka 3492 příspěvků 02.03.09 11:45

Jarmilko, rozumím ti. Prošla jsem si tím stejným. Jen diagnóza našeho miminka byla jiná. Holčička měla Downův syndrom a těžké vývojové vady srdíčka. Drž se. Klidně mi napiš SZ. Vím jak hrozně to bolí … Myslím na tebe.

 
Lisbona
Povídálka 30 příspěvků 02.03.09 11:46

Jarmilo,verim,ze to bylo velmi tezke rozhodnuti a taky,ze na toho drobka nikdy nezapomenes,cas totiz dokaze rany zahojit,ale zapomenout…
Chtelo to odvahu sverit sve trapeni na tyto stranky,verim,ze se ti i mozna ulevilo,kazdy z nas,ktery v teto situaci nebyl,muze jen hadat, jak by zareagoval,jak by se zachoval,pisi ze ja bych jednala stejne a za to se nestydim.Drzim palce,aby ten smutek,ktery je ve vas brzicko nasel utechu v tom,ze budete cekat dalsi a verim,ze zdrave miminko,zivot je nekdy pekne kruty,moc vam drzim palce,aby vam tentokrat ukazal svou laskavou naruc.

 
kadlina
Neúnavná pisatelka 17246 příspěvků 02.03.09 12:12

Jarmilo situace, do které si se dostala, je těžká. Dokážu si představit, že balancuješ mezi tím, jestli to bylo správně rozhodnutí, jestli se doktoři nespletli, jestli by to bylo opravdu tak špatné, jak vám vysvětlili, jestli by se nestal zázrak. Musí být strašně těžké se s tím smířit. Já dodnes rozdýchávám potrat před více než rokem. Taky mě občas napadne, jestli se tenkrát dr.nespletl - embryo v děloze nebylo 12tt, přestože v 7tt bylo vidět srdíčko. Dodnes si říkám, že se třeba špatně podíval. Je mi jasné, že to je blbost, ale stejně mě to občas přepadá.
Postoj manžela je asi nejběžnější model chlapského přístupu. Oni si to v sobě vyřeší, uzavřou a jdou dál, bohužel navíc ani neví, jak to s náma řešit, co říct, aby neublížili, tak to radši neřeší vůbec. Navíc u toho mého vidím, že o tomhle mluvit nechce, abych se v tom dokola nebabrala, ale ono je to spíš naopak, já musím řešit, abych si to přebolela.

 
mischni
Kelišová 5100 příspěvků 02.03.09 12:12

Jarmilo - už chvilku přemýšlím, co ti napsat,co tady ještě nepadlo…
Maloučko vím, jak je to rozhodování těžké. Vyšly nám špatně TT s podezřením na DOwna a ty skoro 3 týdny do dalších vyšetření, která podezření naštěstí vyloučila byly k nepřezití. Vždycky jsem měla jasno v tom, že na výchovu postiženého dítěte nemám dost síly, ale najednou to rozhodování bylo skoro za dveřma a já jsem si nedokázala představit, že bych měla vyřknout ten ortel. Děkuju , že jsem nemusela.
Jako žákyňka, když jsme byly kdysi na praxi jsem viděla i ročního chlapečka s hydrocephalem…Je to zoufalý pohled a nezapomíná se.(je to už 2O let)
Nikdo nemá právo soudit tvoje rozhodnutí a nikdo tu bolest za tebe neodžije, ale věřím, že všechno má svůj smysl( i když někdy velmi skrytý a bolestivý) a přejju ti, ať se v dohledné době ta rána co nejlépe zacelí a nejlíp nějakým zdravým mimčem.

 
Desty
Zasloužilá kecalka 980 příspěvků 02.03.09 12:34
miminko

Milá Jarmilo, neohlížej se na to, co tomu řekne tvoje okolí. Tohle bylo jen vaše rozhodnutí a NIKDO nemá právo jej zpochybňovat. Pokud jste toto cítili jako to správné, pak správné je.
Tvůj manžel zaujal stejný postoj jako můj, prostě udělat za vším čáru a hotovo. Mě to tenkrát přišlo dost sobecké z jeho strany, ale dneska vím, že díky tomu jsem se docela rychle vyhrabala zase nahoru.
Držte se oba dva !

 
Kača.M
Závislačka 2786 příspěvků 02.03.09 12:53

Jarčo,je to rok a něco co jsem byla v podobné situaci byla,v mém prvním těhotenství z krevních testů vyplynulo,že mimi bude mít na 90% rozštěp páteře.Nechtěla jsem tomu věřit.Pan doktor nás odeslal na amniocentézu,která by výsledek potvrdila nebo vyvrátila.Stále jsem nechtěla věřit,že by bylo tak nemocné..Samotného vyšetření jsem se nebála,bála jsem se toho čekání na výsledky a samotných výsledků.Bála jsem se rozhodnout.Nakonec jsme si s manželem řekli,že pokud se diagnosa potvrdí,miminko si nenecháme.Bylo to nejtěžší rozhodnutí v životě pro nás oba.Nechtěli jsme ho přivést na svět,kde by nemohlo žít naplno a šťastně. Když jsem pak byla na amniocentéze-ani k ní nedošlo.Miminko zemřelo samo. Jen si na tu bolest a šílený smutek vzpomenu,pláču… Nikdy nezapomenu. Matka příroda rozhodla za nás.
Neznám radu jak tu bolest překonat.Snad jen věřit,že další miminko bude zdravé.Já se na myšlenku o dalším děťátku upnula.Hned po 3měsících od potratu jsme to začali zkoušet a povedlo se hned na první pokus! A Je zdravá a krásná! Přišla na svět o 6 neděl dřív(chtěla už v 30tt). Taky ten začátek nebyl jednoduchý.Jen se na ni moci koukat přes sklo inkubátoru.Skoro se ji nesmět dotknout… Ale vydrželi jsme,věřili,dou­fali,modlili se za ni. Dnes je to můj andílek! Miluji ji!
Jarčo,vím,je to moc těžké,ale vydrž! Myslím na vás.

 
kamiŠ
Generální žvanilka 23825 příspěvků 02.03.09 13:00

Jarmilo,
byla jsem na vyvolání porodu ve 22 tt. Naše miminko by mělo těžkou srdeční vadu, taky by muselo podstoupit moc operací a nikdy by jsme nevěděli jestli to přežije či nikoliv. Právě z toho důbodu, že by jsme se s manželem nemohli dívat na utrpení našeho miminka jsem se rozhodli pro tu indukci… Bylo to v červnu loňského roku…

Než k tomu došlo, taky jsem si říkala, co kdyby? Co když se všichni spletli a to dítě je zdravé? Byla to hrozná muka. Až kyž jsme měli výsledky pitvy, a tam se vada potvrdila, trošku jsem se s tím smířila ale asi nikdy se s tím nevyrovnám…

Poznamenalo mně to natolik, že mi vadí čerstvá mimina kamarádek i jejich těhotenství…

Pokud ještě někdy otěhotním, starch a vše budu prožívat už od začátku…

Takže ti přeji, by jsi se i ty s tím trošku smířila, protože zapomenout a vyrovnat se, fakt nejde…

 
Jarmila
Povídálka 44 příspěvků 02.03.09 13:11

Kačenko a všechny ostatní, vím, je nás spousta, které ta bolest potkala. Kolikrát jsem si říkala, proč to tak je, proč se to děje. Jaké poučení si z toho všeho má člověk vzít? Všechny víme, co je tím zlým, ale co je tím dobrým, když se říká, že všechno zlé je pro něco dobré? Vím, člověk toho hodně ustojí a zvládne, nechápu ale, proč se to týká i těch malých nevinných? Těch tolik bezbranných? Je mi jich tak moc líto.

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 02.03.09 13:52

Jarmilo,

ty pocity, co popisuješ, když jste se rozhodovali a vše okolo je mi tak známé, jako kdyby jsi mluvila z duše před 3lety… :( Je mi líto, že vás to taky potkalo…

Ale musím Ti říct, že mě až štve, jak o tom smýšlíš teď. Vím, že to je teď pro Tebe všechno těžké, ale proč se trápíš výčitkami, které ani nemusíš mít? Vždyť sama víš, proč jste se tak rozhodli, tak proč se mučit a omlouvat se miminku? Vždyť jste pro něj udělali to nejlepší, sama to říkáš…

Já jsem se cítila po UPT šíleně a už nikdy bych nic podobného nechtěla zažít, ale pořád jsem se snažila dívat dopředu a ne dozadu. Protože stále dokola řešit tu bolest, co se stala, je k zbláznění a k ničemu to nevede. Dodnes není dne, abych si nevzpomněla, ale nevyčítám si nic, jsem stoprocentně přesvědčená, že jsme udělali dobře, protože tak jsme to v tu chvíli oba s přítelem chtěli a tak jsme to cítili. Bylo to naše rozhodnutí, stalo se podle něj a tak to je správně. Někdy si říkám, co by kdyby, ale protože dodnes na tom nevidím nic pozitivního, tak se tím prostě netrápím. Své první dítě, co je v nebíčku, miluji a právě proto jsem ráda, že je tam, kde je. Nemám se mu za co omlouvat, nemám k němu žádné výčitky - je a bude to pořád moje první dítě, které jsem nechtěla nechat do konce jeho života trápit a on, můj syn, to ví…

Stránka:  1 2 3 4 Další »
 Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Velká fotosoutěž: Fisher-Price je u konce. Kdo se může těšit na výhru?

Milé maminky, od 24. 9. 2018 do 9. 12. 2018 jste mohly přidávat fotografie... číst dále >

Konec ftalátům i salmonele. Co přináší Evropa vašemu miminku?

Slýcháte kolem sebe občas lamentování, že přivést děti do dnešního světa je... číst dále >

Články z Expres.cz

Pryč s šedým a upršeným hnusem! Chci slunce a hranolky, kňourá Kopřivová

Podnikatelka a travellerka Veronika Kopřivová (27) trpí jako zvíře, chuděra.... číst dále >

Svoboda ze StarDance má tajemství. Proč nechce mluvit o přítelkyni?

Od poroty získal nejvíc bodů a vyslechl si jen slova chvály. Přesto nakonec... číst dále >

Články z Ona Dnes

Deset tipů, jak nastartovat životní změnu a být zdravější

Cítit se dobře fyzicky i psychicky si přejeme určitě všichni. Někdy k tomuto... číst dále >

O 10 let mladší: Tragédie v dospívání Petru zničila, chce nový restart

Petra je matkou dvou dětí, které vychovává sama. Hodně pracuje a ještě k tomu... číst dále >