Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Ahoj holky.
Ne, že bych se nudila. Ale vzhledem k tomu, že mi společnost doma dělají jen dva piškožrouti (psi) a dva kocouři (a všichni mimochodem celý dny prochrápou), valí se mi do hlavy otázky na které neznám odpovědi a za které se.. stydím.
Zajímalo by mě, zda je psychický stav matky opravdu tak důležitý pro vývoj miminka. Těhotenství a ani věci kolem nejsou zdaleka klidné.. a ač se člověk snaží se smát, být v pohodě, cpát se vším o co se miminko řekne - nejde to. Opíjím jen sebe ale uvnitř se cítím jinak. Čím víc se člověk brání tomu, aby nevěděl to „špatné“, tím více si to k němu (a mnohem rychleji) najde cestu.. je jedno jestli to jsou problémy finanční, s exmanželkou partnera, nebo přímo s partnerem či jeho „chytrými“ kamarádkami, které doporučují, aby zvedl od těhotné kotvy (to přece není důvod s ženskou zůstávat) a byl šťastný někde jinde. Furt si říkám, že to bolí jen mě a moje miminko, že bych měla být klidná už kvůli němu. Ale nejde to. Zatím mě napává jen pud hájení, čeho je moje. A to i dítěte.. zatím necítím o něj strach, nebo necítím že tu je. Jsem v 16 tt, říkám si, ještě pár týdnů a přijdou snad pohyby.. a pak snad mi to dojde.. hrozně se bojím, že svým trápením malému ubližuji.. ale nejde to ovládnout. Okolnosti bolí. Víc než bych dokázala unést.
@Proužek Kočko jsou to hormony, samozřejmě stresování pro Tebe ani pro malé není ideální ale miminko si to po narození opravdu pamatovat nebude…je spousta žen co po porodu dítě odmítají, než se jim srovná hladina hormonů a taky z toho miminko nemá újmu do budoucího života…já jsem měla po tom co začali pohyby rozporuplné pocity, jednou strach o malé, podruhé o to zda to zvládnu, potřetí jestli je to opravdu to co chci a počtvrté zase přesvědčení o tom, že ano je to to co chci…hormony a emoce s Tebou budou cloumat, možná i po porodu jestli tě chlap miluje tak se vykašli na řeči nějakých pipinek…vy tři jste důležití…mě zase každý stresoval jak sem si nabila tlamu, že jsem si pořídila dítě s o tolik starším chlapem ale pak jsem to hodila za hlavu protože není důležitý názor lidí okolo ale to co bylo tady u nás doma…drže se
Verim tomu, ze tvoje problemy nyni nemaji zadny vliv na nenarozene dite.
Ublížit mu tím určitě nemůžeš. Zkus se ale upnout na něco jiného, než na řešení vztahových problémů i když je to asi těžké. Najdi si nějaký způsob jak zabiješ čas a načerpáš síly. Jestli nemusíš ležet, tak choď cvičit na těhotenské cvičení, plavat atd. Potkáš tam další těhotné holky a budeš si mít s kým pokecat a nebudou se ti honit hlavou takové černé myšlenky a nakonec možná vše uvidíš líp. Třeba pak i ten chlap bude na tebe koukat jinak, když neuvidí jen ztrápenou vystresovanou chudinku
Samozřejmě jestli vůbec stojí za to. Jestli ne, tak hlavu vzůru a najdi si někoho jinýho. Svět rozchodem s chlapem nekončí
![]()
Psychika maminky na dítě vliv má, nikdo ale neví jak moc velký:-) Vem si, že děti se rodily i za válek, kolika ženám v těhotenství umřel někdo hodně blízký apod. Každopádně těhotné ženy se vždycky od zlých zpráv částečně chránily, takže i dřív se vědělo, že psychika na miminko vliv má. Neboj se, jak přijdou pohyby, budeš víc myslet na to maličké, které je rozhodně pozitivní nadějí. Určitě se snaž zažívat hezké věci a dívat se dopředu, kde něco končí zase něco jiného začíná…
Tak nějak bylo nějak bude.. možná to teď žeru intenzivnějí. Možná je to tím, že se opravdu doma hlodám nudou. Jelikož mám nařízeno ležet (nízká placenta prý 4 mm už za hranicí?)… takže se jen válím, dojdu na prochajdu s psíky, krmím se.. prostě jak vepř ve výkrmu. V půlce schodů funím jako gazela po úprku před gepardem. Chlap nás rád má. Mě i miminko. Akorát je toho nějak na něj moc a mě není jedno, jak s ním jednají a jak to na něj padá. Vidíme se jen o víkendech. A ty já pravidelně prochrápu
.. hned potom, co mi namasíruje chodidla (náhrada sexu
).. moje máma po mě vříská, že děcko bude uplakánek a že mu to dělám já.. já se mu to snažím kompenzovat čokoládou a bonbony
.. včera melounem (byl teda pěkně hnusnej)..
@Proužek
Prozila jsem extremne stresove tehotenstvi, v 7.mesici me opustil partner, do porodu jsem se s tim psychicky srovnala a vlastne pohodovy jsem mela az ten posledni, 9., mesic. Dcera byla jako miminko velmi hodna, ted bude mit dva roky a az na obcasny zachvat vzdoru, jako asi vsechny deti, je opravdu hodna, pekne spi, vyhraje si sama, je sikovna atd.
Nestresuj se, nema to cenu, uzivej briska (co ja bych za nej ted dala
), za 2-3 tydny budes citit pohyby, a bude to jeste jine, lepsi.
@Proužek Tak mne zaujala tahle pasáž: …či jeho „chytrými“ kamarádkami, které doporučují, aby zvedl od těhotné kotvy (to přece není důvod s ženskou zůstávat) a byl šťastný někde jinde…
Co to má tvůj partner za kamarádky, že mu tohle radí? A jak jsi se to dozvěděla ty?
@Proužek
hele, kamaradku hnal jeji tehdejsi partner na potrat, kdyz nesla, tak se s ni rozesel, pak ji odmitl podepsat otcovstvi, byla na tom blbe financne, podpora rodiny zadna, na vse sama, proste totalni depka, prorvane noci atd.
no a jeji syn je uplne uzasne dite (dnes uz skolou povinne), chytre, vysmate, totalne na pohodu.
takze ja na ty vlivy tak moc neverim.
Všechno se mohlo pokazit se v těhotenství pokazilo - myslím okolí. A to doslova. A miminko jsem měla hoďnoučký a teď je to šikovné batole ![]()
stres je špatný hlavně na konci protože může rozjet porod jak ti tělo začne šílet - ale to v tom případě kdy je to opravdový stres co má i silné fyzické příznaky
@Aletheia
to potvrzuji, ja mela od 7.mesice silne drazdivou delohu, plus vsechno mozne nasvedcujici pro predcasny porod, az pote, co mi doktorka pohrozila, ze by to mohlo dopadnout zle, tak jsem si vlastne uvedomila, co je dulezite (dite) a dala se dohromady, nakonec jsem rodila relativne v terminu (planovany SC)
@Bunny1978 píše:
@Proužek Tak mne zaujala tahle pasáž: …či jeho „chytrými“ kamarádkami, které doporučují, aby zvedl od těhotné kotvy (to přece není důvod s ženskou zůstávat) a byl šťastný někde jinde…
Co to má tvůj partner za kamarádky, že mu tohle radí? A jak jsi se to dozvěděla ty?
Je to jedna velmi chytrá osoba, která si sama zpackala život a dala se na dráhu zlatokopky. Všem dokáže rozdávat ty pravé rady, ale sama má před vlastním prahem takový brajgl, že se divím, že vidí na problémy ostatních. Jak? Nějakým „omylem“ zpráva pro něj, přistála v mailu pro mě…
Vím, že je můj psychický stav pro mrně důležité. A člověk se snaží. Ksichtit se spokojeně na sebe do zrcadla může, ale uvnitř to prostě vře. Moje máti tvrdí, že bude dítě uřvané a že si užiju. Tak proto mě zajímalo jak to je. Nevím, jak bych se ještě vyrovnala s tím, že díky vlastním pocitům, které nedokážu ovládnout, ohrožuji svého prcka..
@Proužek píše:
Vím, že je můj psychický stav pro mrně důležité. A člověk se snaží. Ksichtit se spokojeně na sebe do zrcadla může, ale uvnitř to prostě vře. Moje máti tvrdí, že bude dítě uřvané a že si užiju. Tak proto mě zajímalo jak to je. Nevím, jak bych se ještě vyrovnala s tím, že díky vlastním pocitům, které nedokážu ovládnout, ohrožuji svého prcka..
podle mě tě nejvíc stresuje máti blbýma řečma, nenech se. Já měla sluníčkové těhotenství a kluk byl uplakánek ![]()
Pracuji v ezoterice a velice často lidem čistím bloky, které si nesou od těhoteství, z bříška matky. Nejčastější je vnitřní pocit odmítnutí, když je dítě neplánované a matka se nemůže smířit s tím, že je těhotná, má paniku z toho, že čeká dítě.. prostě jí trvá dlouho než to vstřebá a dítě přijme.. v dítěti tohle zůstává. Sice je to jen „zárodeček“ v děloze, ale s duší je to spojené a duše vše cítí, prožívá a ukládá.. pak z toho vzniká pocit strachu ze života, odmítání života, strach z budoucnosti a člověk má v životě i strach se do něčeho pouštět, něco zkoušet, má v sobě takovou negaci a obavy, jakoby permanentní zklamání.. nejhorší když matka přímo cítí, že to dítě nechce a odmítá ho a prožívá to celé těhotenství a když pak porodí, dítě seberou, odnesou a donesou na kojení až kdo ví kdy, tak to dítě je už uplně zlomené, protože je v něm pocit nechtěnosti, opuštění, nepřijetí, necítí matku, tak se k tomu přidá z přírody pud, že matka zemřela.. mám doma dvě děti a obě s absolutně odlišným příchodem na svět a oba jsou naprosto jiní.. dcera přišla neplánovaná, přiznávám, že tehdy nechtěná, celé těhotenství se to ve mně šíleně pralo, vůbec jsem nechápala, co cítím, proč ji nechci a pak chci.. porod děsný, celý ho v nemocnici zničili a měla jsem z toho akorát trauma, malou mi ukázali, odnesli a donesli za šest hodin.. byla od začátku uplakaná, hysterická, panické záchvaty jakmile mě neměla na očích, má v sobě tolik negativity, pochybností.. pracujeme na tom, ale vidím, co jsem jí tím vším způsobila..
Syn byl plánovaný, vytoužený, celé těhotenství jsem byla nejšťastnější na světě, pořád si s ním povídala, jak se na něj těším, jak ho miluju, porod jsem si vedla sama uplně v klidu a po narození jsem malého čapla a už byl jen můj.. a je to spokojený, vyrovnaný a šťastný pohodář..
Pokud máš v životě problémy a pociťuješ stres a chaos apod.. mluv o tom s dítětem. Ono je to takové maličké nic v bříšku, ale prožívá to mnohem víc než vůbec tušíme.. vysvětluj mu, proč jsi smutná, že to není kvůli němu, že ho miluješ, nikomu ho nedáš a těšíš se na něj.
Potřebuje cítit jistotu v mamince, bude dobře, neboj. ![]()