Reinkarnace

Mousou píše:

NiKina píše:

Mousou píše:

Vera111 píše:
Jsem moc ráda, že nejsem takhle „bláznivá“ sama Překvapilo mě, že máme tolik společného. Myslím deprese a to všechno. Samozřejmě to nikomu nepřeju, ale trochu pomáhá když v té hrůze člověk není sám. Ikdyž, jak říkám, teď už je to mnohem lepší.
Doma si s tím připadám trochu jako exot. Když se zeptám manžela v co věří, tak mi odpoví, že neví, že ho to nezajímá, že nemá čas nad tím přemýšlet! No chápete to? Jak ho to může nezajímat? Ve mně představa že bych umřela a prostě nebyla vyvolává čirou a naprostou hrůzu a jemu je to prostě jedno! Neuvěřitelné! A takových lidí je podle všeho spousta

Nejsi v tom sama, neboj. Moje sestry si taky klepou na čelo . Mě to ale opravdu zajímá a pomáhá. Je to i taková útěcha, když někdo blízký zemře. Před rokem mi zemřel dědeček (po dlouhé nemoci), všichni plakali, ale já byla i za dědečka ráda, protože poslední roky opravdu hodně trpěl a podle mého, je teď na místě, kde jej nic nebolí a třeba se ještě uvidíme.

mě teda nakonec taky semlel hnus kremační místnosti, ale do té doby jsem byla s babičkou rozloučená, smířená a svým způsobem šťastná, že je tam, kde je… protože tam patřila a je tam šťastná. A vlastně máme takový vztah i poté - občas mi vchází do snů…
ale nemohla jsem to moje štěstí, že už netrpí a je „doma“ nikomu říct, byla bych za necitu..
NiKi

To ze snem je zajímavé. Jsou to vzpomínky nebo si třeba i povídáte?
Můžeš se jí třeba zeptat na něco, co ona věděla a jiný člen rodiny, ale ty ne? Mohla by sis tak ověřit, zda k tobě opravdu chodí nebo jestli je to spíš o vzpomínkách. Právě moje terapeutka (jedna, mám dvě) mi říkala, že mrtvý s námi komunikují pomocí snů a my si jen myslíme, že jsou to obyčejné sny. Ale že se třeba takto chodí loučit nebo chtějí-li nějaké záležitosti dořešit.

nene, žádnou duchařinu v tom nehledej… to je prostě obyčejný sen, děj nepodstatný, slátaniny, ale ONA je v něm zářivá, možná vizuálně, nevím, ale já ji vnímám jako neskutečnou lásku, to hrozně hřeje, to ne nepopsatelný pocit štěstí v tom snu. Vím, že k sobě patříme a že jsme obě šťastné. A chodívala mě takhle pohladit, potěšit po své smrti a nebo jsem se jí později ptala, jestli mám udělat to či ono, jestli jdu správnou životní cestou. Tu otázku jsem prostě vyslovila za bílého dne v nějakém pohnutí, soustředěná, fakt v tom bylo plno té touhy po pomoci z její strany a zároveň pokory. Ať přijde pouze tehdy, může-li, bude-li mi to ku prospěchu. Pamatuji si dva zlomové okamžiky. V tom jednom mi dala symboly najevo, že ještě není čas jít…(nemohla jsem najít v tom snu boty, nemohla jsem odejít a babička natírala dveře, měla je asi do dvou třetin, takže ještě ne celé, nedalo se jimi ještě projít)… a podruhé jsem se ptala na to, jdu-li dobře. Byl to složitý sen, nebezpečí venku, bezpečí s ní doma a přesto jsem pod její ochranou věděla, že venku nebezpečí není, ona se usmívala a „zářila“, věděla jsem, že jdu správně, ale NEBUDE to lehké a bude to bolet.
Teď už to zažívám zřídka, v podstatě jsem za takovou tou zlomovou dobou, takže zatím nemám potřebu jí k sobě volat… Ale miluju jí v téhle ryzí podobě duše snad ještě víc, než naživo. I když bych samozřejmě dala cokoliv za to, kdyby tu byla a já zas byla její malá vnučka ale svým způsobem máme spolu nyní čistší a krásnější vztah než tenkrát. Obě jsme dospělé duše a netíží nás „morálka“, tedy třeba to, že bude blbý, když nás někdo uvidí se objíjmat, líbat nebo mluvit o něčem moc intimním apod…čímž jsme byli svazovány „za života“…
 NiKi

Zdravím všechny „bláznivé“ maminky. Taky jsem na jakési cestě plné křižovatek a odboček, ale něco mě táhne na východ, možná k východu…
Vero, můžu se zeptat, co ses naučila? Nevím do jaké míry se dají mé zážitky nazvat mystické, ale několik jich bylo a nevím, jestli něco znamenají opravdu, nebo znamenají, že jsem blázen. Spousta souvislostí poslední dobou mě někam vede, ale je to prý chorobné, tak nevím.
Před třemi lety zemřel můj táta, a když jsem tady objevila diskusi Věříte na posmrtný život, nedalo mi to a musela jsem tam napsat. Pak postupně přicházely další souvislosti, strach o děti, na konec strach, že umřu, nebála jsem se smrti kvůli sobě, ale kvůli tomu, že by se trápily děti, partner, rodina, kdybych umřela.
Taky mám dojem, že se mám něco naučit, něco zjistit, objevit, nevím. Chtěla bych zkusit rodinné konstelace, diagnostiku karmy, nevím, vůbec se v těchto věcech neorientuju, tápu.
Myslím, že „nesmrtelnost“ není žádná výhra, neustále dokola přicházet do kola…
Zvláštní, začala jsem číst Tajemství Tibetu 2 od Květoslava Minaříka, je to taková studie s použitím Tibetské knihy mrtvých…pak tato diskuse…Vero, jak se jmenuje tvá dcera, v metříku máš Mája, jmenuje se tak, nebo Marie?
Mám spoustu otázek, hledám odpovědi, ale je to náročné. Regresní terapie se trochu bojím, myslím, že na to teď nemám síly. Někam mě má cesta vede, ono to nějak dopadne. Co má přijít, přijde.