Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sny versus realita
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.11.23 15:42
Možná je Tvůj smysl života překonat ten pocit méněcennosti. To jak Tě vidí rodiče nejsi Ty, je to jejich projekce založená na jejich zkušenosti s jejich rodiči, na jejich vnímání světa. S Tebou to nemá moc společného. Najdi si koníček, kde se Ti bude dařita bude Tě bavit..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.23 16:01
V mládí jsme byli všichni plni očekávání a mohli jsme vše. Pak přijdou první nevratné rozhodnutí a ty se občas povedou, občas ne. A vytrácí se poetika a čím dál tím víc jsme konfontováni se šedou a občas drsnou realitou všedních dní…
A nezbývá než zatnout zuby a jít dál. I cesta je cíl.
„Nechávám na sobe dříví štípat, snažím se všem vyhovět, ale nemám se ráda? Zůstávám sama, mam pocit, že mi nikdo nemůže rozumět, protože nezažil, co já. “
Přijde mi ale, že hlavně musíš začít u sebe. Jak se říká „jaký si to uděláš, takový to máš“.
Jestli se pro okolí obětuješ až příliš a ničí Tě to, měla bys v sobě najít sílu na to říct si, že takhle dál ne.
Má rada: zvedni hlavu a svou důstojnost a buď sobecká. Teprve pokud je člověk vyrovnaný sám se sebou, má sílu na to pomáhat ostatním…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.23 16:31
Pises vela veci a su silne zavysle od dalsich okolnosti ktore nepozname, ale skusim obecne popisat k niecomu co som si vsimol a prislo mi ze by som povedzme ja uvazoval inak:
„Podobné dopadly moje lasky, pracovní pozice nic moc, ale nejvíc mě bolí postavení v rodině“ - A co z toho je to „kde se můžu plné uplatnit“? Chcela si sa uplatnit v tom ze budes milacik rodiny? Alebo v laske? Alebo v praci? Moja skusenost hovori ze je dolezite najst si to svoje. Snazit sa za kazdu cenu sa niekomu zapacit podla mna nieje dobra strategia, naopak bud sama sebou zi podla toho co povazujes za spravne, podla toho ake mas hodnoty. Zamysli sa ako posobis na ostatnych ked sa snazis vzdy ulahodit niekomu. Ja by som sa pytal aky je tvoj nazor? To ziaden nemas?
Prakticky priklad: Bol som vonku s ‚pubertalnym dietatom‘ a pytal som sa ho „Chces ist tam a tam?“ Odpoved bola „mozeme“ - vysvetli mi co je to za odpoved? Som sa spytal na jeho nazor a odpoved mozeme mi akurat povedala ze je to clovek ktory nevie co chce, nedokaze samostatne uvazovat a zaujat stanovisko. Po drobnom vysvetleni sme sa dopracovali k odpovedi. Ak sa chovas podobne tak ta proste tak vnimaju.
Aj ked mozno sa tvoj nazor/ciel/zivot nebude pacit kazdemu, ale aj ten komu sa ten nazor/ciel/zivot nepaci si povie „kurnik to je zenska, vie co chce a ide si za tym“ (samozrejme nie cez mrtvoly) ale proste clovek ma hodnotu tym co je nie tym kolkym inym ludom sa paci a ked to prezeniem tak „pcha tam kam slnko nesvieti“…
„nevitane dítě“ - Jak nevitane? Bolo to tvoje rozhodnutie (a snad si uz bola plnoleta), mohla si sa rozhodnut inak, ale nerozhodla si sa - bud na svoje rozhodnutie hrda a stoj si za nim (za kazdym, nielen za tymto). Ani niekedy zivot/cas ukaze ze rozhodnutie nebolo dobre, ale v case ked si sa rozhodovala boli najeke dostupne informacie, nejake ocakavania a mozno aj domnienky a na zaklade nich si sa rozhodla najlepsie ako si vedela. Tak preco sa k tomu vracat? Aj tak to nezmenis. Je to iba strata casu a energie ktoru by si mohla pouzit na nieco uzitocne.
„snažím se všem vyhovět, ale nemám se ráda“ - No tak jasne! Ina moznost ani nieje (teda ked nepocitam ten otaznik na konci ktory som nepochopil). Ked to preformulujem tak ‚kam virt tam plast‘ ako sa mozes mat rada ked nemas vlastny nazor, vlasty zivot, vlastnu cestu… Nehovorim ze treba ignorovat okolity svet, ale tak ako aj s tymto prispevkom ako aj zo vsetkym ostatnym: Vypocuj si nazor druhych, zvaz si co sa ti na nom paci a co si z neho vezmes a co naopak je proti tvojej zivotnej filozofii/presvedceniu… a co neches. A podla toho si pripadne zmen/uprav/oprav svoj zivot, ale vzdy si zi dalej svoj zivot, nenechaj si vnutit zivot podla niekoho (nech uz je to ktokolvek).
„Zůstávám sama, mam pocit, že mi nikdo nemůže rozumět, protože nezažil, co já“ - Pises iba to co je pravda, akurat ty pravdu vnimas negativne a pritom na to nieje dovod. Preco to vnimas negativne? Kazdy clovek je individualny a nikto nezazil to co ty, tak to je a zmier sa s tym. A aj keby zazil tak z rovnakeho zazitku si on vezme nieco uplne ine ako ty, prave preto ze sme kazdy iny, takze aj keby niekto zazil cely tvoj zivot zbsolutne identicky ako ty tak ti nebude rozumiet, pretoze jemu to da nieco ine ako tebe - a to je OK - treba si na to zvyknut. Ci zostavas sama je subjektivne. Co znamena sama? Viz vtip 3 stupne samoty:
1. Rozpravas sa zo psom
2. Rozpravas sa s kvetinami
3. Si potichu a pocuvas ako sa pes rozprava s kvetinami 
a uplne vazne bez humoru, mas dieta, takze asi tak sama nebudes, mysis ze mat 50 kamaratok je vyhra? Kazdy sme ina povaha, niekto stoji o 1000 znamych niekto nie. Kazdy sme iny tak to neries a bud rada ze si taka aka si - ale bud sebou!
„A teď na to nemám sílu nebo odvahu nebo motivace.“ - No to sa stava a su 2 moznosti, bud si taka povaha (ale potom myslim ze by ta to netrapilo), alebo je to nasledok toho co si pisala vyssie, takze ked vyriesis to vyssie tak tento problem sa eliminuje sam a ak si taka povaha tak nerozumiem preco sa venujes tomu vyssie. Zivot si vzdy najde cestu.
Este tak motivacne: Si predstav ze dnes by si stretla perfektneho chlapa, alebo idealnu kamaratku. Ako by si asi na nich posobila? Spytaju sa ci by si chcela ist na operu alebo radsej nakupovat a ty nevies (!), pretoze sa im snazis vyhoviet a nevies co by chceli oni. Nemas ziaden ciel, ziadne vyhlady co by si chcela (ci uz kratkodobo - zajtra ist na turistiku, alebo dlhodobo - chovat stado tiav [velbloudu - pre Cesky hovoriacich spoluobcanov 
] na vysocine). Kto myslis ze by stal o takuto osobu blizko seba? Koho tym zaujmes? Zase iba niekto bez myslenia, bez cielov, bez motivacie. A to predsa nechces (aspon podla toho co pises)! Tak si zorad priority a zacni na nich pracovat, vsetko ostatne su iba podruzne problemy ktore sa budu riesit omnoho laksie (ak nie sami) ked budes vediet co chces!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.23 16:39
Když se mi narodilo první dite, myslela jsem si, že ho vychovám přesně k obrazu svému, a pak přišel šok, když se to „zvrtlo“.
Jak jako vychováš přesně k obrazu svému? Dítě přece není nějaká formovací hmota, kterou si uplácáš přesně v takovou loutku, jakou si představuješ…
A další poznatky:
TY jediná máš kontrolu nad svým životem.. ani zdaleka ne nad tím, co se stane a co tě potká, nad rozdanými kartami.. ale je jen na tobě, jak ke všemu přistoupíš, jaká rozhodnutí uděláš.
Tak jak tak bych ti doporučila terapii.. klidně se nech zapsat do pořadníku, nebo využij příspěvky pojišťoven na nehrazené terapie.
Potřebuješ zapracovat na svých pocitech méněcennosti a přestat se snažit zavděčit lidem, co za to nestojí, a kterým se stejně nikdy nezavděčíš. Začni si vážit sama sebe, a podnikat kroky k životu, jaký bys chtěla žít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.11.23 20:49
@IcePlanet7
Dekuju za obsáhlý příspěvek. Napsala jsem to málo srozumitelně - já som nechtěné dieta. A neznám či nemám, nedokážu najít svoji hodnotu. Vzdyt jsem nikdy nic nepotřebovala, vzdy jsem musela být potichu nebo po vůli druhých.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.11.23 20:53
Mám nebo cítím v životě hodně odpovědnosti za druhé, teprve se učím odmítat a myslet trochu na sebe. Ale povinnosti, co.mam, za mě nikdo neudělá.
- Citovat
- Upravit
10.11.23 20:59
@Anonymní píše:
@IcePlanet7
Dekuju za obsáhlý příspěvek. Napsala jsem to málo srozumitelně - já som nechtěné dieta. A neznám či nemám, nedokážu najít svoji hodnotu. Vzdyt jsem nikdy nic nepotřebovala, vzdy jsem musela být potichu nebo po vůli druhých.
Už ale nejsi jen dítě. Jsi dospělá, partnerka, matka, kamarádka, kolegyně. Čekat na ocenění od rodičů nemá smysl, běž si svou cestou. Startovací podmínky jsi asi neměla lehké, ale to neznamená, že to ocenění si nemůžeš dát nyni sama. Tak se nedívej na to, co jsi nedokázala, ale dívej se na to, co máš.
A druhá věc je, že hromada lidí ve středním věku zjistí, že ideály nedopadly, vztahy třeba nevyšly, nemají práci snů, možná budou celý život v nájmu apod, koukni kolem sebe, každý řeší něco. Tak si tím nepodporuj pocit oběti a spíš aktivně makej na tom, co můžeš měnit. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.11.23 21:03
Donedavna.mi to bylo jedno, žila jsem v jakési bublině. Měla jsem utlumené emoce (nic mi nevadilo), velký práh tolerance vsemoznych útrap. Změnit, ale jak? Můj nejnovější pokrok je, že když jednou třeba za (uherský 
) rok jen tak ležím a odpočívam, už se tim netrapim a nevycitam si, že marnim čas. Jinak žiju velmi vytížené a skromné, většinu věcí, které „patří“ k životu, ani nepotrebuju. Jenže mi to pak připadá skoro jako. nejaka hranice na okraji spolecnosti, zvlast když mi to rodina dává sežrat. Přitom investuju hlavně do ní. Jinak žiju normálně a už se za to venku ani nestydím a klidné přiznám, ze mám tak trochu alternativu. Ale to srovnávání mě s úspěšnými lidmi, poukazovanim na to, mi vadí. Naši se od toho neumeji oprostit. A mě to pak ještě víc ubiji a rikam si, že vlastně nic nemá cenu. A sebevědomí zase níž. Moje úspěchy a snahy se nevidí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.11.23 21:18
Vlastně se to táhne celým mým životem. Vím, co chci, co se mi libi a co (ne)potřebuju, ale neumím si to obhájit. A je fakt, že dlouho jsem byla taková ta kyvaci panenka, co da každému, s kým mluví, za pravdu. (Kdysi nejen to, doma mě učili poslouchat, vyhovět. 
) Ale naučila jsem se mluvit a rikat své názory a baví mě to, uz se toho nebojím. Zrovna tak už umím, i když trochu kostrbate, odmitnout, když se mi něco nehodí. Ale v rodině se cítím jako v kleštích.
Pro odlehčení - lidí mi driv říkali, jak se mám oblekat, česat, co mám dělat atd. Jeden kluk, co mě měl hlavně na ukazování, chtěl blondýnu. Tak jsem do toho šla. A on si mě stejně nevzal. 
Dneska jsem za to ráda. Jenže asi podvědomě se braním recipročním vztahum, nevim, jak na ně. Jsem spíš ten, kdo pomáhá, a zvyklá vse resit sama. A začíná mi to vadit. Dlouho jsem „hledala sama sebe“. A teď hledám druhé.
- Citovat
- Upravit
13.11.23 15:18
Ja by som na tvojom mieste s tym hladanim (druhych/druheho) zase tak nespechal. Kazda vec ti nieco dava, ale aj nieco berie. Najskor si ujasni preco, co od toho ocakavas, aby sa nestalo ze si sa do toho nechala natlacit (ci uz svojim vedomim, alebo vplyvom okolia) a budes sa z toho citit este horsie. Z toho co si pisala nemam pocit ze by si bola az tak v pohode ze nad pripadnym problemom (zlou volbou) by si iba mavla rukou - hlavne preto si myslim ze pomala zmena = dobra zmena.
Myslim ze si postupne zacinas upratovat v sebe a mozno aj v rodine(vztahoch). Dolezite je nepolavit, bude to napredovat! Sice postupne a mozno niekedy velmi pomaly, ale bude. Nenechavaj sa strhnut dole, kazdy sme iny a to ze niesi ‚vacsinova‘ (pre zjednodusenie) neznamena ze si zla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.11.23 12:33
To nevadí, jeď si po své lince nezávisle. Můj kolega v práci je z rodiny - otec po rozvodu někam zmizel, matka kouřila i doma všecko černý nacucaný dýmem, chlastala, bratr se upil už dávno… a on je zcela upravenej elegán s domem, manželkou, dětma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky a kluci, máte to někdo podobné?
A teď na to nemám sílu nebo odvahu nebo motivace.
Když jsem byla malá, svět byl otevřeným místem, kde se můžu plné uplatnit. Alespoň v mých představách. I v mládí a ve škole to tak vypadalo. Když se mi narodilo první dite, myslela jsem si, že ho vychovám přesně k obrazu svému, a pak přišel šok, když se to „zvrtlo“. Podobné dopadly moje lasky, pracovní pozice nic moc, ale nejvíc mě bolí postavení v rodině.
Vezmu to stručně - nevitane dítě, hromosvod, prostě si z toho nesu následky dodnes. A as mii to už zůstane. Mám pocit, jako by nikdo neocenil moje kvality. Ani já sama. A říkám si, jaký měl nebo má můj život smysl, když vlastní rodině prekazim, protože chtějí hlavně peníze, ale chovají se všelijak? Nechávám na sobe dříví štípat, snažím se všem vyhovět, ale nemám se ráda? Zůstávám sama, mam pocit, že mi nikdo nemůže rozumět, protože nezažil, co já. Vím, že nejsem jediná na světě, ale pořád si říkám, kde je ta moje životní nika, po které jsem kdysi chtěla jít?