Sourozence k hyperaktivnimu diteti?

Dekuju Aki za odpoved, teda ty mas deti jako smeti, fakt te obdivuju. ja asi neumim bejt mama, nebo nevim, nezvladam ji, v centrech se propadam hanbou a zavidim ostatnim maminam jejich klidne ovecky

jsem zapoměla.....máma jsi určitě skvělá..oni tyhle dětičky umí dát pořádně zabrat..ale tak nějak se uklidnuji,že jsou na tom i maminky co jsou na tom i hůř  

já naštěstí nemám dítě hyperaktivní, ale velmi nešťastné a lítostivé bohužel ano. Náš Jeníček jakýkoli nezdar, nebo nedorozumění opravdu opláče. No nebo spíš hystericky ořve. (on neumí plakat tak, aby ho bylo člověku líto, je to takový ten „pláč“ co otvírá kudlu v kapse…) Vůbec si s ním taky nevíme rady, je jak skleněná panenka se kterou když se ťukne, tak se rozletí na tisíc kousků… Brášku přijal myslím si v pohodě, jen ho hodně mlátí (i teď i když byl mimčo - 6m+). Jediná chvilka kdy je 100% klid je, když ho po:,–(ím k TV. Dovede soustředěně koukat na televizi i 3hodiny!!! A když mu to nechci umožnit - jako že nechci!!! - tak je hysterák jak hrom a pláče a pláče…

Tak jsem ti nic neporadila, ale aspoň jsem vydělila ještě jednu skupinu dětí co není ani v poho ani hyper..

ahoj,
doporučuju knížku Malý tyran http://obchod.portal.cz/…/maly-tyran/ … řekla bych, že se tam najdete 

do sourozence bych šla, až bych sama byla připravená… pokud s tebou manžel není doma, tak netuší jak je to náročné… asi bys zbytečně ryla únavou čumákem do koberce…
já bych počkala na okamžik, kdy se pozornost starší soustředí jiným směrem… školka, škola…

držím palečky

**oblíbený příběh učitelů psychologie:

Poruchy vývoje osobnosti u malého dítěte**

Jaké následky může mít pro rodiče porušený vývoj osobnosti malého dítěte, ukazuje názorně švýcarský satirik Franz Hohler. Sice může mnohé působit přehnaně, ale v podstatě se tato epizoda týká situace panovačného dítěte a jeho rodiny.

„Znám případ jednoho dítěte, jež přesně po roce svého života začalo odmítat jakoukoli potravu. Když mu chtěli dát jídlo, kterým byla většinou kaše, zakrylo si obličej rukama, vrtělo hlavou a odvracelo se, takže bylo nemožné vpravit mu do úst třeba jen jednu lžíci. Když se to jednou přece podařilo, okamžitě všechno vyplivlo a začalo křičet. Jediné, co přijalo, bylo trochu vody.

Zneklidnění rodiče si tuto náhlou změnu neuměli vysvětlit. Snažili se přimět dítě, aby jedno kaši, nejprve domluvami, pak hrozbami a bitím, ale zbytečně. Dali mu banán, který jinak za všech okolností jedlo, ale dítě ho opět odmítlo. Teprve náhoda vedla k řešení. Dětský pokoj uzavírala mříž upevněná do dveřního rámu, takže dítě mohlo být ponecháno v místnosti při otevřených dveřích, a bylo slyšet, co uvnitř dělá, aniž měl možnost vyběhnout. Třetí den odmítání potravy chtěl otec matce, která už byla v pokoji, aby uložila dítě do postele, podat kaši. Tu přiběhlo dítě k mříži a žádostivě se podívalo na talíř. Otec se hned sehnul a začal dítěti dávat kaši po lžících přes mříž. Zdálo se , že dítě, které se drželo železných tyče a hlavou sahalo právě přes kraj mříže, je velmi spokojené, a snědlo všechnu kaši. Příští ráno, než odešel otec do práce, nakrmil dítě stejným způsobem a ono se nebránilo. Když však v poledne chtěla matka podat dítěti kaši přes mříž, uteklo a bouchalo tak dlouho víkem truhly s hračkami, až se matka od dveří vzdálila. Od otce přijalo večer kaši přes mříž bez problémů.

Teď tedy dítě sice jedlo, ale skutečnosti, že chtělo, aby je krmil jen otec, dávala rodičům zabrat. Nehledě na to, že takhle dostávalo jídlo jen dvakrát denně, a pro otce nebylo jednoduché být každý večer doma včas, aby dítě nakrmil. Pracoval mimo své bydliště. Jednou přišel trochu později a už slyšel dítě křičet. Přehodil rychle kabát přes židli, šel k dětskému pokoji a krmil dítě. Teprve pak si všiml, že si zapomněl sundat klobouk. Když šel příští ráno k dítěti, nechtělo jíst a ukazovalo mu stále na hlavu. Tu se otec upamatoval na předchozí večer, přinesl si klobouk, dal si ho na hlavu a spokojené dítě se teď nechalo krmit.

Od té doby musel mít otec klobouk, chtěl-li, aby dítě jedlo.
Až dosud byla matka vždy přítomná při krmení dítěte. Ale jednou ráno, když v noci špatně spala, zůstala v posteli. Tu se otec nabídl, že dítě obstará sám. Dítě však odmítalo jíst kaši v matčině nepřítomnosti, a tak nezbylo otci nic jiného, než matku přivést, takže ta přišla v noční košili a po:,–(ila se na dětskou židličku.
Týž večer dítě odmítalo jíst kaši - ačkoli bylo všechno v pořádku. Otec stál před mříží, měl klobouk a matka byla také přítomná. Samozřejmě, že na sobě měla šaty. Ale protože dítě na matku stále znovu ukazovalo, oblékla si nakonec noční košili a přišla do pokoje. Dítě však bylo spokojené teprve tehdy, když si sedla na dětskou židličku a odtud přihlížela, jak jí.

Od nynějška si musela matka - když dítě jedlo - vždycky obléknout noční košili, jinak nebylo na přijímání potravy ani pomyšlení.
Brzy se už dítě nespokojilo s náhodnými událostmi, které chtělo opakovat, ale začalo si samo vymýšlet nové požadavky. Tak nejdříve ukázalo na skříň v místnosti a přitom se dívalo na matku. Matka šla ke skříni a chtěla ji otevřít, tu však dítě zaječelo a ukázalo na vršek skříně. Matka řekla ne, to neudělám, tu si dítě s křikem lehlo na podlahu a kopalo nohama a tlouklo rukama. Přesto se rodiče rozhodli nepřistoupit na toto přání, a tak šlo dítě spát bez jídla. Do rána, doufali, určitě na tu myšlenku zapomene.

Když matka příští ráno seděla v noční košili na dětské židličce a otec v klobouku stál před mříží a chtěl dítě krmit, odmítlo a ukazovalo na vršek skříně. Rodiče mu přání nesplnili, a dítě nic nejedlo.

Po dvou dnech, když už začalo jevit známky slabosti, protože mimo vodu nic nepřijalo, se rodiče vzdali. Matka vylezla v noční košili na skříň a lehla si tam, načež dítě ihned a s velkým nadšením jedlo kaši, ale stále znovu se ujišťovalo pohledem, jestli ho matka při jídle skutečně sleduje. Rodiče byli po této porážce velmi zdrceni a hleděli se strachem vstříc tomu, co by ještě mohlo přijít. Můžeme se ptát, jestli jejich chování bylo správné, ale oni, aby dítě nenechali vyhladovět, neviděli jinou cestu. Dětská lékařka, která vždycky rozhodovala ve prospěch dětí a proti rodičům, naléhavě doporučovala vyhovět přání dítěte, protože je důležitější, aby dítě jedlo, než aby rodiče žili pokud možno bezstarostně. Ani dětský psycholog, s nímž se otec znal, neuměl pomoci. Hovořil o trochu předčasném období vzdoru a dával vágní naději, že je toto období přechodné.

Když mělo dítě další den jíst, běželo k oknu a nechalo se od něj odvést. Otec ukazoval dítěti matku, která ležela spořádaně v noční košili na skříni, ukazoval na svůj klobouk a chtěl je krmit přes mříž, ale dítě se třáslo po celém těle a drželo se oběma rukama okenní římsy. Otec to sice nechtěl vzít na vědomí, ale věděl, co to znamená. Pokoj byl v prvním patře, přinesl tedy ze sklepa žebřík, postavil ho zvenčí k domu, vystoupil po něm k dětskému pokoji a podával dítěti kaši otevřeným oknem. Dítě zářilo a snědlo úplně všechno.

Další den pršelo a otec vystoupil po žebříku k dětskému pokoji s deštníkem v ruce. Od té doby musel k oknu přicházet vždy s deštníkem, nezávisle na počasí, jinak mu kaše zbyla.

Mezitím rodiče přijali pomocnici v domácnosti. Dítě ji však odmítlo a chtělo, aby se o ně starala jenom matka. Také naděje, že by si dívka lehla v matčině noční košili na skříň, se ukázala jako falešná, dítě propadlo téměř záchvatu zuřivosti kvůli takovému nehoráznému pokusu o podvod. Když však chtěla dívka místnost opustit, zase to nebylo správně. Musela zůstat, stát u mříže a přihlížet, jak dítě jí. A ještě to nestačilo. Jedlo teprve tehdy, když dívka při každém pozření sousta zachrastila chrastítkem.

Zdálo by se, že to už byla krajní mez. Nyní však dítě začalo odstrkovat otce, když se opíral o římsu, nebo chtělo shodit talíř s kaší, postavený na okně. Otce nenapadlo nic jiného, než si koupit velmi vysoké štafle. Ty postavil do určité vzdálenosti od domovní zda, vystoupil nahoru a krmil dítě lžící připevněnou na bambusové tyči. Aby tuto lžíci mohl do kaše ponořit, musel levou paži s talířem zcela natáhnout, nemohl tedy kaši postavit na štafle. Protože však nesměl zůstat bez deštníku e nemohl ho jako až dosud mít v ruce, zhotovil si držák z drátu, připevnil si ho na ramena a deštník do něj zastrčil, takže ho měl nad sebou asi ve stejné výšce, jako kdyby ho držel v ruce.

Jeden soused, který to všechno pozoroval dalekohledem, viděl tedy toto:
Venku ve výšce prvního patra stojí štafle, z nichž otec v klobouku a s deštníkem podává oknem dítěti kaši lžící připevněnou k bambusové tyči. Matka leží v noční košili na skříni a dívka stojí před mříží, která je zabudována do dveřního rámu. Obě přihlížejí, jak dítě jí, a dívka po každém spolknutém soustu dodatečně zachrastí chrastítkem.
Jen tehdy, když jsou tyto podmínky splněny, dítě jí."

Odchýlí-li se vývoj dítěte od uvedených pravidel, vzniknou nutně poruchy. Sebeobrana proti poruchám probíhá také podle určitých zákonitostí. Abychom se mohli vcítit do situace dítěte postiženého panovačností, chtěli bychom přesněji prozkoumat dvě z těchto zákonitostí:

• zákonitost, podle níž vznikne návyková závislost a
• zákonitost, podle níž vznikne zablokování vývoje
  osobnosti a inteligence

Pokračování najdete v knize Malý tyran
autor: Jiřina Prekopová

Ahoj maminky, mame doma taky velmi zive a tvrdosijne dite, ale vsechno ma sve meze. Myslim si, ze dite MUSI mit mantinely od mala, koneckoncu musime je mit i my dospeli v normalnim svete. Kdyby limity nebyly, tak se vzajemne pomlatime ci zabijeme (jak se uz stava - dle me prave protoze nejsou dostatecne limity /krome problemu psychicky nemocnych lidi,samozrejme /). Nas maly to taky zkousel - vymyslel si ruzne blbosti - 1× ci 2× ano, ale pak jsem mu to utnula a svete div se, ono to jde vsechno v klidu (ne vzdy) a podle meho udelat. Pochopitelne kazde dite je osobnost sama pro sebe a tak to ma byt, ale myslim si, ze pokud to nejde raznym utnutim, tak skutecne existuji vyborni detsti psychologove, na ktere se rodic muze obratit. Pokud vami vyhledany psycholog nabidne prasky na hyperaktivitu, tak asi tak uchvatny nebude…zkuste se poohlednout po nejakem poradnem a uvidite, ze bude vsechno ok. A mimochodem: kolem 2.roku je to s detmi fakt zvlast zabiracka, vydrzet! A posledni vec: mam 2 kamaradky mely prvni deti velmi hodne, poslusne a rekla bych-tiche: po narozeni sourozencu se z jednoho stal maly tyran (skoro po roce se to zlepsuje) a druhy matku zavrhoval, ve skolce se neustale pocuraval a maleho brasku tajne skrabal na rukach, ackoliv to pred tim nikdy nedelal (uz to taky prechazi). Temer vse se da zvladnout, preji zdrave a mile deti. A hura do dalsich!! 

Tak přiznám se, že knížka Malý tyran mě nijak neuchvátila, ale jinak naprosto souhlasím, že hranice musí mít každé dítě, nastavit je ale potřeba hodně individuálně.
Vašík má ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti), diagnostikováno ve čtyřech letech, chodíme do poradny a léky nám nikdo nenabídl (ani bych je nedala).Takže určitě zkusit jiného psychloga.
Je těžké odlišit výchovně náročná období od hyperaktivity ve smyslu poruchy, i zdravé dítko může mít hodně náročné období vzdoru, takže diagnostikovat musí odborník.
My jsme situace, které Váša nezvládal (mezi druhým a čtvrtým rokem jich bylo dost) řešili zpravidla tak, že jsme se jim snažili předcházet (střídali jsme se v nákupech tak, abychom ho zbytečně netahali sebou, nebrala jsem ho na úřady, nikam, kde bylo třeba v klidu čekat apod.), hodně pomáhal pravidelný režim, dbala jsem na to, aby měl Váša hodně odpočinku (když byl přetažený, bylo všechno horší).
Ale jasně jsme stanovili, co je důležité a co se dodržovat musí (nic nerozbíjet, nikomu neubližovat, nebýt drzý apod.) a na tom jsme trvali (i když někdy jsme ujeli, to je jasné, ale v globálu jsme se toho drželi striktně).Pokud něco z toho nedodržel ani po napomenutí, pomáhalo vzít ho stranou, poslat někam vedle, nebo prostě odejít.
Dneska se dá říct, že všechno funguje, hodně se to zlepšuje…Tak držím palce.
Miminko jsme si pořídili až po šesti letech (dovedla jsem si to představit i dřív, tak od pěti let), Váša je úžasný brácha, pozorný a milující.Vím, že dříve by to byl problém a vcelku zbytečný.Nechtěla jsem se uvést do situace, kterou bych nezvládala.Pokud se cítíš unavená ( a na to máš rozhodně nárok), tak s miminkem určitě počkej.
A i když je to těžké, pokuste se řict si, co jsou základní a důležité věci, které dcerce tolerovat nemůžete a naučte se nepovolit, jinak z toho bude do budoucna problém.
A hlavně se netrap, když to občas drhne, to si zažije každý rodič.Občas jsem večer brečela, jak jsem neschopná.Ale s věkem se to zlepšuje.