Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
nejhorší právě je, že mi to říká furt manžel. Už mě s tim strašně štve. pořád poslouchám jak už je na všechno velkej. Někdy bych toho chlapa fakt bacila.
Na manžela v tomhle kašli, mně taky říkal, že „by s náma neměl spát v posteli“ a na některý další věci už „je velkej“, tak jsem mu prostě řekla, že já se chci v noci vyspat a ne vstávat k malýmu, tahat ho z postýlky, nakojit, odnést zpátky… Takže jsem mu jednu noc řekla, že když chce, aby malej spal v postýlce, ať ho na kojení donese a po nakojení zase dá zpátky do postýlky
(upozorňuju, že v 6tinedělí to tak u nás fungovalo běžně…
), nevydržel to ani tu jednu noc, takže malej spal s náma v posteli, do toho roku a půl ![]()
Mně vůbec přijde, že chlapi maj spoustu keců, dokud se řešení těch „problémů“ netýká jich, jakmile by měli pro to něco dělat, najednou to zase tak hrozný není ![]()
U nás se to uspávaní vyřešilo právě tak,že nějakou dobu uspával manžel (pravda, uspával malýho cca tejden
a pak jsem se stejně musela zapojit já, protože se mi několikrát stalo, že manžel usnul dřív a malej za mnou přišel do obýváku
, potom se přešlo na systém, kdy se malýmu pustí pohádka a on u ní usne, občas to trvá hodinu, občas 10 minut, záleží, jak je unavenej).
A perlička na konec, ve výsledku je to manžel, kdo tahá občas malýho „na uspání“ do postele, když dělá kraviny, aby už měl konečně klid
Samozřejmě, že pokud malej dělá blbosti a spát se mu ještě pořádně nechce, neusne ani s náma ![]()
motika píše:
nejhorší právě je, že mi to říká furt manžel. Už mě s tim strašně štve. pořád poslouchám jak už je na všechno velkej. Někdy bych toho chlapa fakt bacila.
To je pak těžké, rodiče by měli táhnout za jeden provaz=) Pokud tobě to neva a ty uspáváš, tak co… Jednou se to naučí.
Majda teda většinou jde spát v pohodě sama, zazpíváme si a pak chrní, ale někdy má blbý den, kdy vymýšlí, ale děsně, chce napít, vyčůrat, podat plyšáka, podat panenku, tohohle plyšáka ne, napít, jiné pití, pusinku, plyšáka, vyčůrat, plyšáka… - a to ji pak prostě nechám vztekle vřískat, jen občas chodím upozornit, že už se má spát a ten řev je ošklivý a nepomůže jí. Někdy ji to nadáví, kvůli toho jí ale vyhovovat nebudu… Ale ona už bude mít tři roky, docela obstojně mluví a dokáže říct, co chce - pokud se vzbudí s pláčem ze špatného snu, nebo že se poleká, tak utěším a zas spinká… V noci většinou přijde za náma do ložnice a dospí do rána.
Tak uvidíš, jak se to u vás vyvine=)
Ahoj,
musíš si ujasnit, co vlastně chceš, protože pokud u toho brečíš, pak to dítě cítí a o to víc brečí. Radila bych pokračovat, už toho máte hodně za sebou a pokud to teď vzdáš, tak celý to brečení bylo zbytečný
Vem rozum do hrsti, ujasni si, proč to podstupujete a představ si tu krásu, až ho po pár dnech položíš do postýlky, on se usměje a krásně v klidu usne. Píšu z vlastní zkušenosti.
Mně do toho nikdo nekecal, protože manžel v tu dobu chodil domů pozdě
i díky tomu jsem se pro tohle rozhodla, už jsem neměla nervy na dlouhé večerní uspávání a nikdy jsem neměla tzv. pomáhacího manžela. Poté, co jsem pár dní strašila v dětském pokojíku od 20h do 21h (a rozhodně to nebylo tím, že by malá nebyla dost unavená), tak jsem se zdravě nasrala a prostě jednoho dne v osm udělala pápá a šla.
Bylo jí 13m. Jo, brečela asi 3/4h, první večer teda děsně, druhý už moc ne, pak asi týden jen 10s a pak už to byla naprostá paráda.
Asi bych ji ale nechala samotnou v pokoji, na to učení, spěte v obýváku nebo jinde, pak se vraťte. Když vás v noci vidí, cítí, je jasné, že chce k vám. Koupit pro tu příležitost třebas nového plyšáka do postýlky. ![]()