Syn(4 roky) se bojí psa žijící ve společné domácnosti

@Anonymní píše:
Děkuji všem za jejich reakce a názory, hodně jsem o tom přemýšlela a jako nejlepší řešení mi připadá dát pejska na pár týdnů na hlídání a pokusit se malého přesvědčit, aby se přestal bát, netuším jestli se to povede, ale psa opravdu pryč dávat nechci, partner to sice navrhl, ale vím, že by to nesl hodně těžce a to by nebylo fér, pes tu byl dříve než my. Já zrovna nepatřím mezi ty, co by si psa pořídili, do bytu už vůbec, ale zvykla jsem si na něj a mám ho ráda. Je moc hodný a starší děti jsou z něho nadšené, berou ho i ven a já vím, že se jim s ním nic nestane, protože je velký a nikdo si na ně netroufne. Pro tohle všechno jsem právě založila tuhle diskuzi, jestli někdo neví, jak si s tím poradit, právě tak, aby pes nemusel pryč. To mi přijde strašné a až jako úplně ta poslední možnost, kterou si nikdy neodpustím. Nečekala jsem tolik reakcí ve znění pes z domu, bylo by to ne jednoduší, ale ne moc dobré řešení. Při nejhorším to tak dopadne, ale ještě ne, na takovou strašnou věc je snad ještě čas. Jako malou naději vidím to, že když jsme třeba někde bez psa nebo spal malý u babičky, hned se na pejska ptá, v obchodě má starost, jestli máme pro pejska párek, tohle mi přijde fajn, ale pak v reálu se ho boji. No uvidíme, držte nám prosím palce, zakladatelka.

A syn se na možnost dát psa pryč tváří jak? Chtěl by to vůbec nebo by se mu po pejskovi taky vlastně stýskalo? Chce se pokusit ten strach překonat? Trochu mi chybí informace o věku syna, na tom hodně záleží, jak moc a jakým způsobem se s ním o tom dá mluvit.
Z vlastní zkušenosti: Já se jako dítě psů dlouho bála. Všech. Ven na hřiště jsem chodila zásadně s kolem, abych mohla případně ujet, kdyby se za mnou nějaký pes pustil (ne že by se to někdy stalo, ale ta představa mě děsila). Kolem všech psů jsem vždycky procházela se srdcem až v krku a roztřesenýma kolenama. Na návštěvách u lidí, kteří měli doma psa, jsem se křečovitě držela rodičů. Ale zároveň mě přitom psi vlastně lákali. Když byla možnost, snažila jsem se ten strach překonávat a pejsky si hladit. Z dálky jsem se na ně moc ráda dívala. A přemlouvala jsem rodiče, abychom si psa pořídili. Později jsem dokonce chodila venčit pejsky do útulku. Měla jsem ke psům takový zvláštně ambivalentní vztah, na jednu stranu jsem se jich bála, ale na druhou se mi vlastně líbili a měla jsem je svým způsobem ráda.
Když mi bylo 12, naši se nechali ukecat, a psa jsme si koupili. A teprve v soužití s ním jsem se postupně přestala bát. Trvalo to. A hodně pomohlo to, že jsem porozumněla signálům psí komunikace a dokázala jsem pak už poznat, jestli od konkrétního psa hrozí nějaké nebezpečí nebo je v pohodě.