Synovi výčitky

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.09.19 22:36
Synovi výčitky

Zdravím všechny a budu moc ráda za každou radu, při nejhorším se alespoň vykecám. Jde o našeho 16 letého syna. Máme ho sedm let v pěstounské péči. Společně s ním máme ještě dceru7 a syna11 v adopci a dvě malá dvojčátka4 měsíce. Tři nejstarší děti jsou děti mého zesnulého bratra. Z toho ten první syn nebyl jeho biologický. Proto musel jako jediný ze tří sourozenců pobýt krátký čas v ústavní péči, než nám byl svěřen do PP. Adopce u něho možná nebyla. Se všemi třemi dětmi máme skvělý vztah a jsou to naši miláčci, stejně jako biologická dvojčátka. Jsme na ně opravdu pyšní a dělají nám jen radost. Zejména ten nejstarší, o kom to celé je, je opravdu naše velká opora a náš parťák. Dospělý sice ještě úplně není, ale chová se lépe než většina třicátníků. Je na něj spoleh a my k němu podle toho také přistupujeme. S manželem nejsme zase o tolik starší než on (12 a 13 let). Přesto jsme pro něj automaticky rodiče, což si vybral sám. Zároveň jsme i parťáci a zejména táta (manžel) i vzájemný důvěrník. Jenže před narozením nejmladších dětí ho ovládl strach z toho, že ty tři starší nebudeme mít tolik rádi a podobně. Pár týdnů se nechoval úplně jak by měl, ať jsme se snažili sebe více mu vysvětlit, že v tom pravdu nemá. Zkrátka to slyšel od kámošů a hotovo. Do starých kolejí se to vrátilo po příchodu z porodnice. Sám poznal, že i kdyby jsme měli dětí deset, jsou všichni naši, bez ohledu na to zda jsme všechny splodili. Omluvil se nám a vše vypadalo, že bude zase dobré, jenže není to tak úplně pravda. Známe ho a i když se snaží to nedávat na zřetel, víme, že má velké výčitky a už několik měsíců se tím trápí. Mrzí ho, že nám nevěřil a byl přesvědčen o tom, že ho už rádi mít tolik nebudeme. My ho samozřejmě pochopili, ale on s tím vnitřně velmi bojuje a my už opravdu nevíme jak mu pomoci. Už za námi byla i jeho přítelkyně s tím, že neví, co s ním je, že je zkrátka jiný. Není takový vysmátý, vždy dobře naladěný a podobně. Snaží se to nedat najevo, ale kdo ho zná opravdu dobře, všimne si toho. Nesetkala jste se některá s něčím podobným? Je nám ho už opravdu líto.

Reakce:
Tarjei
Kelišová 5007 příspěvků 03.09.19 22:39

Mozna ma depresi?

Leviatan
Závislačka 3220 příspěvků 04.09.19 00:05

Asi by bylo lepší navštívit odborníka. A skutečně říká pravdu že už věří? Je pochopitelné že ho to trápí asi si uvědomuje že není bio dítě… Držím palce

lamicina
Ukecaná baba ;) 2295 příspěvků 04.09.19 05:43

Třeba je mu prostě jen smutno a oživilo to narození dvojčátek. to nemusí být přímo žárlivost, prostě jen vidí vaše štěstí a štěstí vašich dětí, že vás mají, no a u něj to bylo jinak. Ostatně zádumčivost v 16 letech není nic neobvyklého.

Yves6511
Kecalka 366 příspěvků 04.09.19 06:32

Dala bych tomu čas, než bude všechno zajeté, přece jenom malá děťátka jsou zásah a i pro něj je to holt změna, chvíli to bude trvat než se to srovná a sám si to porovná v hlavě. Pokud jste si s ním však rozumně promluvili, vysvětlili si, řekli mu upřímně, že sice to byl krok stranou, ale uvědomil si to a to Vás na tom nejvíce těší, pak už pro to víc udělat nemůžete. Pokud i přesto Vám nevěří, a bude to trvat déle, asi bych taky zvolila odborníka..

Ou
Echt Kelišová 8937 příspěvků 04.09.19 06:53

Hele to je u dětí, které mají díru v attachementu normální - ten strach, že zase o někoho přijdou je prostě nesmírně silný a v rámci dospívání se to celé znovu oživuje. Spolu s tématy identity a běžnýmy i když složitými tématy dospívání.

Kdo se v pubertě cítil dostatečně milovaný? A to nezávisí na tom jací jsou rodiče…

To nejlepší co pro celou svoji rodinu můžete udělat je stavit se v nejbližší organizaci která doprovází rodiny v pěstounské péči a ideálně najít způsob, jak o tom všichni mluvit společně, nebo aby alespoň syn našel cestu, jak o svých pochybách mluvit alepsoň s klíčovým pracovníkem, když zatím nemá odvahu riskovat hovor s někým, u koho panikaří že ho nemá dost rád.

A díru v attachementu má každé dítě, které není u svých biologických rodičů, zejména pokud muselo být v ústavní péči.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.09.19 18:32
@Ou píše:
Hele to je u dětí, které mají díru v attachementu normální - ten strach, že zase o někoho přijdou je prostě nesmírně silný a v rámci dospívání se to celé znovu oživuje. Spolu s tématy identity a běžnýmy i když složitými tématy dospívání.

Kdo se v pubertě cítil dostatečně milovaný? A to nezávisí na tom jací jsou rodiče…

To nejlepší co pro celou svoji rodinu můžete udělat je stavit se v nejbližší organizaci která doprovází rodiny v pěstounské péči a ideálně najít způsob, jak o tom všichni mluvit společně, nebo aby alespoň syn našel cestu, jak o svých pochybách mluvit alepsoň s klíčovým pracovníkem, když zatím nemá odvahu riskovat hovor s někým, u koho panikaří že ho nemá dost rád.

A díru v attachementu má každé dítě, které není u svých biologických rodičů, zejména pokud muselo být v ústavní péči.

Omlouvám se, asi jsem se špatně vyjádřila. My nemáme problém s tím, že by měl pocit, že ho nemáme rádi. To bylo na konci mého těhotenství(3měsíce), odstartovalo to úmrtí našich dvou pejsků (byly to sestry a odešli v jednom měsíci), poté co zemřela druhá, začal nejprve vést řeči o tom, že ho už nebudeme mít rádi a ať ho dáme rovnou do děcáku. Přikládali jsme to ztrátě pejsků, zamávalo to se všema. Jenže poté, co jsme se všichni domluvili i s dětmi, že momentálně nového pořizovat nebudeme, potřebovali jsme za prvé čas, za druhé nás za nedlouho čekal příchod miminek. A tím jsme to asi spustili, jelikož jsme řekli po nějaké době, že kvůli chlupům teď pejska ne. On si to přebral po svém, s tim, že příchodem miminek se změní vše a budou na prvním místě. A začalo to, nejdříve útočil na nás, to jsme přecházeli, vysvětlovali, utěšovali, je konci i křičeli a nic, pak na sourozence tím stylem, že jim dělal v hlavě pěkný guláš a také se velmi nepěkně vyjadřoval k nenarozeným dvojčátkům. Bylo to postupné, ale zhoršovalo se to. Vše bylo horší o to, že jsem byla v porodnici sedm týdnů a manžel byl na vše sám. Samozřejmě pro mladší děti bylo velmi stresující už jen to, že nejsem doma, bez dcery jsem od jejich tří měsíců, kdy k nám přišli nikdy nebyla déle než víkend. Jeho řeči vše jenom zhoršovaly, děti se začali bát, malá nechtěla ani do školky. Kluk se v noci budil a chodil za tátou do postele.Do toho všeho to bylo období, kdy si dcerka začala uvědomovat, že nejsme biologičtí rodiče. Snažili jsme se jí to formou pohádky vysvětlovat už dříve, ale vůbec to neřešila, až právě v mém těhotenství, kdy jí bylo divné, že nemáme fotku, kdy byla v bříšku. V tom už nám, tedy hlavně manželovi, já byla v nemocnici, došla trpělivost. Poslední kapkou bylo volání do školy, z důvodu, že synovo chování je prudce jiné. Tam problémy nebyly, spíše se třídní učitel zajímal, zda se u nás něco neděje, že není syn, jak bylo zvykem přátelský a dobře naladěný, dále také odmítal dělat to co nebylo povinné jako například nacvičování posledního zvonění a podobně. Vždycky byl ve třídě oblíbený a hodně aktivní. To se změnilo. Manžel už to nevydržel a řekl něco málo z našeho problému. Učitel ho odeslal k výchovné poradkyni, ta na to dle našeho názoru šla moc hrrr, hned začala se střediskem výchovné péče a podobně. Několikrát měla sezení i se synem. Bohužel se názory nás, ředitele i učitelů, rozcházel s jejím a nebylo to vůbec lehké za syna bojovat.To mu ale otevřelo oči, když viděl, že jsme při něm i když nás je o dva více a od té doby je to zase náš skvělý kluk. Napsal nám i velmi emotivní dopis, kde detailně popsal co prožíval poslední týdny a omluvil se. Napsal to krásně až nás překvapilo, jak nás vnímá a jak vše dokázal popsat, já bych to v jeho věku určitě takto nesvedla. My s manželem jsme se nenechali zahanbit a napsali mu také dopis jen pro něj, ke kterému se může kdykoliv v případě potřeby vrátit. Pak jsme o tom všem co se v uplynulých týdnech stalo mluvili i několikrát osobně. Není problém v komunikaci, ale v jeho výčitkách k sobě samému. To ho velmi trápí. I o tomhle jsme milionkrát mluvili, snažili jsme se mu vysvětlit, že každý může udělat chybu, pár týdnů neznamená nic oproti několika rokům a podobně. Sice to chápe a dokáže o tom mluvit, ale stejně se k tomu stále vrací a jakoby se to snaží odčinit. Třeba nadměrnou pomocí v domácnosti. Nějaké povinnosti měl vždy, které si plnil svědomitě, ve škole měl samé jedničky, sám a rád se věnoval sourozencům, ale přesto všechno stihal sport, trávení času s kamarády a poslední dobou i nahánění holek a o víkend nějaké to Disco. Byl jako každý kluk v jeho věku, jen oproti vrstevníkům byl vždy trochu napřed a měl více rozumu. Od doby co k nám přišel se automaticky začlenil a byl rád, že je u nás. Možná i z důvodu toho, že jsme ho často hlídali ještě v době, když žil brácha a jeho máma se alespoň trochu snažila fungovat. Už tenkrát jsme byli často spolu, brácha měl práci v zahraničí a švagrová neměla nikdy moc mateřský pud a děti jí byli více méně putna. Proto jsme fungovali my, ještě jako studenti na gymplu. Několikrát se nechal slyšet, že si ani neuvědomoval, že není z nás. Vše bylo celé naprosto idilické. Pak přišel ten zlom, s kterým jsme počítali. Hodně událostí, dospívání a tohle všechno zavinili jeho dočasné obavy, na které jsme byli sociální pracovníci tenkrát upozorněni. Tak jak si dříve postupem času neuvědomoval jak to bylo v ranném dětství a nějak to vytěsnil, vrátili se to. Za to on nemůže. Nebylo to lehké, ale zvládli jsme to a nikdo mu to nevyčítá. Naopak jsme mu několikrát říkali, že na to měl nárok, chápali jsme ho a sami jsme mu řekli, že by jsme v jeho situaci nejednali určitě jinak. Pro nás je důležité, že to pochopil, miluje nás i všechny sourozence včetně miminek, ty ještě sice neví, jaké mají štěstí jaké mají sourozence, ale já ano obrovské. Teď je ale potřeba jít dál a začít si opět užívat života. Ne se stále vracet k pár týdnům. A to hlavně kvůli němu. Musí si sám sobě odpustit, ale stále mu to činí problémy. Najednou je až přehnaně vděčný, staví nás do role skoro bohů, je mu líto, že kamarádi nemají takové rodiče jako on, říká, že si to nezaslouží a podobně. Několikrát denně ho jaká koliv běžná situace rozhodí, buď se stáhne do sebe nebo to řeší. Ale řeší neřešitelné. Můžeme mu stále dokola vysvětlovat, že to my jsme rádi a vděční, že je máme. Že oni nenesou žádnou zodpovědnost za situaci, která tenkrát nastala a to, že se jim snažíme dopřát krásné dětství a dospívání je prostě role rodičů. Jednou jsme se rozhodli, že se staneme jejich rodiči, tak je tohle naší. povinmostí i když to samozřejmě děláme vše z lásky. A jsme prostě normální rodiče, kteří se snaží dělat vše pro svoje děti, přesto ale určitě máme své chyby. On si stále ale jede svoje a říká že to nechápeme, proč musíme být tak hodní a podobně. Je to stále dokola už čtyři měsíce a je to už dost únavné. Nevím co udělat proto aby byl neřešil takovéhle automatické věci. Zatím co já ještě stále dokola vysvětluji, manžel na tyto řeči už nereaguje a někdy mu už důrazně řekne, ať neřeší kraviny a stará se o to co bude dělat o víkendu a ne o to, že měl včera v nové škole ze třídy nejlepší svačinu, ale je mu to líto, protože on si to nezaslouží. Ano i toto včera řešil. Když na něj manžel takhle houkne, stáhne se, ale za chvíli zase. A nebo o tom nemluví, ale dusí to v sobě. Já jsem pak naštvaná na manžela, že by měl být trochu citlivější, ale on je přesvědčen, že už to dělá schválně, protože jinak je rozumný. Proto už to s ním poslední týdny odmítá řešit utěsňováním a vysvětlováním. Mě je ho pak líto, takže se pohádáme (ne v přítomnosti dětí). Možná má manžel pravdu, ale já mám zkrátka jenom strach aby toto čtyři měsíce dlouhé období plné výčitek na svou osobu nepoznamenalo jeho psychiku, přeci jen nervy máme každý jen jedny a zejména psychika v tomto věku je dosti křehká. Proto se mu snažím všemožně pomoci. Byli jsme už i u psychologa nejdříve sami s manželem, je to sice už dva měsíce, ale řekl nám, že výčitky svědomí jsou zdravou reakcí člověka. Dobře no, ale tohle už mi přijde moc. Na druhé návštěvě byl s námi i syn, ale neřekl tam vůbec nic. Doma nás pak prosil, že už tam nechce, že nějakému cizímu chlapovi nic říkat nebude a že se s tím popere sám, no bohužel zatím ne moc úspěšně. Doufali jsme stále, že prázdniny, které měl plné zážitků ať už s námi (hlavně s tátou, já letošní prázdniny kvůli věku miminek nemohla tak fungovat jako obvykle) nebo s kamarády a s přítelkyní, ale nestalo se tak, jako na oko ano, ale jsme doma a zase to začne, hlavně tedy večer. Jinak funguje normálně. Nepomohl ani nový pejsek, ba naopak, opět jsme až moc hodní, on přeci ví, že je to jen kvůli němu (není to. pravda, pes chyběl všem) a jiní rodiče by mu to nedovolili, protože do bytu k pěti dětem by jiní šíleli a chudák kamarád, ten nemůže mít ani křečka, protože jeho máma mu nic nechce povolit a jen ječí. Měli by jsme si vzít jeho, on by si nás zasloužil. Tohle už je prostě na palici.

Yves6511
Kecalka 366 příspěvků 05.09.19 12:52

Přiznám se, že vůbec netuším, jak bych se k takovému případu postavila, je to skoro až neuvěřitelné.. Šel z extrému do extrému, nejdřív plive jedovaté sliny kolem sebe, a pak je z něj uzlíček neštěstí, jak moc si nezaslouží tak skvělou rodinu? Možná s ním probrat, co by mu v jeho situaci pomohlo? Pokud se nedokáže smířit s tím, že všechno, co děláte, děláte z nezištné rodičovské lásky a neočekáváte za to nic víc, než že si vaše děti odnesou stejný model a stejný cíl do svého vlastního života, pak fakt nevím, jak mu pomoci. Tohle jsou skutečně výčitky za to, jak moc obětaví, ochotní jste, a na to nemám co poradit, bohužel..a nedivím se, že to leze na hlavu.

Opiska
Kecalka 327 příspěvků 05.09.19 13:41

Zakladatelko, já tedy žádnou takovou zkušenost nemám, ale prostě musím napsat, že před vámi smekam a jste fakt uzasni :srdce:

Váš příspěvek
Reklama