Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Těžká introvertka a děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
9.2.19 20:30
Rikas, ze jsi tak spokojena. Tak proc by i tvoje deti nemohli byt takove, a takto spokojene?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.2.19 20:35
Tak já jsem taky introvert, i když ne asi tolik jako ty. Kvůli dětem se teda přemuzu a chodím s nimi mezi děti, starší chodí do skolky a odpoledne ho vodim do kroužků, s mladší chodím na plavání (kde se ale já s nikým nebavím). Nebo jdeme do nějaké dětské herny nebo v létě na hřiště a tam já sedím někde mimo lidi a čtu si knížku a moje děti jsou mezi dětmi. Myslím že to u nás hodně pomohlo, starší je taky po mně, dost se mezi dětmi styděl a moc je nevyhledaval, teď naopak se vždy těší koho tam potká.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.2.19 20:37
@hani28 píše:
Rikas, ze jsi tak spokojena. Tak proc by i tvoje deti nemohli byt takove, a takto spokojene?
Protože mě lidi nemají rádi, nezapadám, necítím se dobře mezi větším počtem lidí atd. Např manžel má kolem sebe okruh věrných přátel, podnikali různé akce, manžel společenský, oblíbený. Takhle bych si to u dětí představovala . Samozřejmě miluju je jací jsou, to jen že z mého pohledu by měli snazší život, kdyby nebyli jako já. Dneska to na mě nějak padlo, byli jsme na rodinné oslavě a děti se styděli, drželi se stranou, nekomunikovali moc.
- Citovat
- Upravit
9.2.19 20:40
No introverze a extraverze jsou vrozené charakteristiky a jo, mohli to po tobě zdědit.
S tímhle základním nastavením se nic nenadělá. S čím se dá něco nadělat, je jestli tvou introverzi doprovází i úzkost. Té se dá čelit a dá se krotit. To nezmění základní osobnostní strukturu, ale dost to uleví a může to pomoci rozšířit smečku lidí, které introvert považuje za „svoje“ a styk s nimi ho nevyčerpává a především se mu daří v sociálních situacích lépe obstaát, protože není paralyzován úzkostí, že něco pokazí.
Ovšem - to je něco, co se musíš naučit ty sama, bez toho aby si uměla své případné úzkosti krotit hned v počátku, tak to svým dětem nepředáš.
Primární knížka kterou k tomu asi chceš znát je https://www.kosmas.cz/…-introvertu/
a pak toto mentální cvičení s rozpouštěním úzkostí docela pomáhá https://www.kosmas.cz/…a-focusingu/
Jen teda jak tak čtu co si popsala tak mě volně napadá - bylo by možné, že máš mozek se strukturou, která by odpovídala lehkému „aspergerovu syndromu“, ale jsi velmi dobře zakompenzovaná? Ono se to u žen často projevuje dost odlišně ,než u kluků, kterým je nejčastěji diagnostikován.
Ne že by to nějak šlo změnit, ale mohlo by ti to pár věcí pochopit a také by to mohlo ukázat cestu, jak dětem pomoci zvládat svět, do kterého možná nebudou zapadat.
Mrkni třeba na tenhle článek http://www.atypmagazin.cz/…-za-maskami/ přípdně spoustu zdrojů je v angličtině.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 20:40
To je povaha. Otázka je,jestli jsi tak opravdu šťastná,kdyz to resis. Prijde doba,kdy deti budou chodit do skoly,budou samostatne a budou mít moznost vybudovat si svůj okruh přátel.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 20:41
Jsem stejně jako ty introvertka, ne teda asi tak velká jako ty, ale jsem. Starší syn je velkej introvert. Děti ve školce ho neberou, nejraději si hraje sám někde v koutku nebo se mnou. Hodně jsem to řešila, že by bylo lepší kdyby introvert nebyl. Psycholožka mi řekla, že to řeším pouze a jenom já a trápím se tím taky jen já sama. Že syn je takhle vlastně spokojenej a problém mám jen já. Nutit ho do kamarádství nebudu a ani nemůžu, tak doufám, že si časem alespoň jednoho, dva kamarády najde a přijde si na to sám, že kamarád je fajn 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 20:41
@Anonymní píše:
Protože mě lidi nemají rádi, nezapadám, necítím se dobře mezi větším počtem lidí atd. Např manžel má kolem sebe okruh věrných přátel, podnikali různé akce, manžel společenský, oblíbený. Takhle bych si to u dětí představovala . Samozřejmě miluju je jací jsou, to jen že z mého pohledu by měli snazší život, kdyby nebyli jako já. Dneska to na mě nějak padlo, byli jsme na rodinné oslavě a děti se styděli, drželi se stranou, nekomunikovali moc.
Jako tohle je jednoduché - ať je manžel bere sebou - klidně bez tebe - ty si naopak užij klid a oni to od něj odkoukají. Tedy pokud jde jen o tohle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.2.19 20:41
Já jsem byla taky hroznej introvert, vždycky sama, nikdy jsem žádný kámošky neměla, stranila jsem se kolektivu, vždycky jsem zčervenala, když jsem musela mluvit před lidma nebo byla v širším kolektivu. Pak jsem si ale řekla, že takhle žít nechci, že se překonám. Dodělala jsem si vzdělání a jsem… učitelka! Denně stojím před 30 dětma a jsem středem pozornosti… začátky byly hrozný. ale hrozně mě to změnilo. kamarády sice pořád nemám, ale naučila jsem se žít mezi lidmi… byl to boj. Ale asi jsem nebyla tak velký introvert jako ty, u tebe už to vidím na nějakou sociální fobii? Zkus se překonat. A pokud ne, tak aspoň kvůli dětem choď více mezi lidi…
- Citovat
- Upravit
9.2.19 20:46
@hani28 píše:
Rikas, ze jsi tak spokojena. Tak proc by i tvoje deti nemohli byt takove, a takto spokojene?
Já myslím že to bylo myšleno jako že je spokojená mimo lidi, ale vzhledem k tomu že lidem se prostě v životě nevyhneme, tak ji ten „povinný“ kontakt s lidmi frustruje.. teda aspoň tak to mám já. Třeba sedím na hřišti na lavičce, děti si hrajou, já si čtu knížku a jsem spokojená, ale pokud by si ke mně někdo chtěl přisednout a povídat si se mnou, necítila bych se vůbec ve své kůži. Nebo povinné vyřizování na úřadech, nakupování v obchodě, u doktora..všude je plno lidí a já se tam prostě necítím, mám z toho hrůzu, tak tohoto bych chtěla své děti ušetřit, prostě ať klidně preferujou samotu, ale ať se i mezi lidmi cítí v pohodě a uvolněně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 20:57
Tak já přátele mám, ale nově se seznamovat mi taky moc nejde. Když jsem nastoupila na mateřskou, byla jsem ráda, že jsem „daleko“ od všech, žijeme v malé vesnici. Občas jsem potkávala třeba 2-3 lidi za týden, když jsem jezdila po okolí s kočárkem. Vyhovovalo mi to tak. časem už bylo fajn, když přibyla školka/škola a dnes jsem zase mezi lidmi ráda. Navíc v práci s lidmi komunikuju a vyhovuje mi to po těch letech samoty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 20:59
A děti v sobě introverta buď mají nebo ne. Nejde to předělat, snad jen usměrnit, ukázat možnosti. Tak jak jsem si vystačila sama a byla spokojená, vidím to i na dětech. Hrají si samozřejmě spolu navzájem, v kolektivu také, ale zároveň se zase potřebují uklidit do toho svého světa … Nevidím v tom problém
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.19 21:03
@Anonymní píše:
Já jsem byla taky hroznej introvert, vždycky sama, nikdy jsem žádný kámošky neměla, stranila jsem se kolektivu, vždycky jsem zčervenala, když jsem musela mluvit před lidma nebo byla v širším kolektivu. Pak jsem si ale řekla, že takhle žít nechci, že se překonám. Dodělala jsem si vzdělání a jsem… učitelka! Denně stojím před 30 dětma a jsem středem pozornosti… začátky byly hrozný. ale hrozně mě to změnilo. kamarády sice pořád nemám, ale naučila jsem se žít mezi lidmi… byl to boj. Ale asi jsem nebyla tak velký introvert jako ty, u tebe už to vidím na nějakou sociální fobii? Zkus se překonat. A pokud ne, tak aspoň kvůli dětem choď více mezi lidi…
já jsem se taky díky tomu, že učím, hodně změnila.
Normálně z introverta jsem se přetransformovala na mírného extroverta a jsem za to neskutečně ráda.
Je to veliká úleva a i když sem tam si taky ráda užiju nějakou chvilku, kterou mám sama pro sebe, tak je mi společnost lidí, kde jsou dobré vztahy, velmi příjemná.
Na MD mě naopak nebavila ta samota a vždycky jsem se těšila do herny, na hřiště, kde jsem „lovila“ někoho na popovídání
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jsem opravdu velká introvertka, samotářská, nespolečenská, mimo manžela a děti nemluvná. Lidi mám částečně ráda, z části jsou mi lhostejní. Nepotřebuji s něma být. nejspokojenější bych byla někde na samotě v horách a lidi neviděla vůbec. Manžel mě miluje taková jaká jsem, ale i podle něj jsem extrém, nikoho jako já nezná(a to má dost undergroundových kamarádů, kteří hodně vybočují ). Samotu miluju, někde venku v přírodě se psy, to mi stačí a jsem tak šťastná. n ebo výborná kniha…nebo cestování…
Ale čím jsou děti starší tím víc v nich poznávám tuhle moji část. A nechci aby byli jako já. Já jsem takhle šťastná spokojená, ale jim bych přála hromadu dobrých přátel, nějakou partu, společenský život, aby se cítili zkrátka mezi lidmi pohodově. Mě většina lidí nemá ráda, nikdy jsem nikam nezapadla, absolutně nevím co mám mluvit, ani nechci. Hrozně moc bych jim přála něco lepšího.
Starší chodí do školky, mladší ne. Jezdíme občas do jesličky, k příbuzným s dětmi, na výlety. Ale třeba starší si myslím, že je povahově po mně a to větším kontaktem asi nezměníme.
Ani nevím co čekám, že odpovíte. Nejspíš jít s něma víc mezi lidi. Myslím, že to že mně cítí, jak se cítím já. Snad někdo kdo je na tom podobně? Nechci, abych z mých dětí vychovala to, co jsem sama.