Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Trable nemilované manželky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
4.2.25 20:44
Ani jsem to nedočetla. Narovinu, buď se rozveď nebo trp dál. Manželství totálně na hov.no, ale ty si v té roli trpitelky snad libuješ. Jinak si to neumím vysvětlit…. Svůj byt evidentně máš, tak o co jde?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 20:46
Klasika, jak se objeví nový chlap v okolí, působí jako akcelerátor a katalyzátor přehlížených problémů a křivd. Hodně svého chlapa omlouváš a i přes to, jak se k tobě chová, jsi pokorně po jeho boku. Záleží na tobě, jestli a jak dlouho to ještě budeš dávat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 21:09
Mně je z toho čtení úzko… Vůbec by mi v takovém vztahu nebylo dobře 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.2.25 21:16
@Janli @teroonka Díky za reakci. Když to po sobě čtu, tak jsem se soustředila na to špatný na manželovi, abych popsala, co mi nejvíc vadí, ale samozřejmě má i dobrý vlastnosti a byly i lepší období. Vím, že kdyby byl nějaký problém, nenechal by mě ve štychu. Prošli jsme si i těžšími obdobími (s jeho dcerou například) a paradoxně jsme v tu dobu měli k sobě blíž. Oba syna milujeme a fakt bych byla nerada, aby musel pendlovat mezi náma. Kdyby syn zůstal doma a střídali jsme se u něj my, je mi jasný, že by to vlastně bylo to co teď, akorát já bych se starala o dvě domácnosti. Rozvod je až to krajní řešení. Říkám si, že až na nějaký můj pocit, že nejsem milovaná, fungujeme úplně normálně. Žádná toxicita tam není. A syn je šťastnej.
- Citovat
- Upravit
4.2.25 21:28
No. Věc číslo jedna přestaň manžela za všechno omlouvat. 🙂 To se vážně nedá číst, když za každou křivdou kterou máš nebo citíš následuje, ale… (On není zlý, on to tak nemyslí, on je ale úzasný v tomhle a tam tom). Za mě je tam několik věcí, které se ve vztahu prostě nedělají a to s vykřičníkem, např. flirtovat s někým jiným, dávat partnerovi najevo, že je nechápavý, že je trouba a tak.
Za druhé nevím jestli má smysl to sem vůbec psát… Bez urážky, neznám tě, jen mám někdy pocit, že dost žen si tu popláče, ale jakmile jde na tvrdý a oni by měly na sobě tvrdě makat, tak nehnou prstem. 🤔 Čili vystup z role oběti. Celým příspěvkem prostupuje jedno:„Tiše trpím, nekomunikuju a nic neřeknu.“ Nauč se postavit sama za sebe. Přiznat si opravdově, co mi vadí ve vztahu, co mi chybí (ale bez zlehčovaní či obhajování partnera). A začni komunikovat, ne agresivně, ale asertivně a zdravě si řekni, co chceš, co potřebuješ a co se ti nelibí a co nemá dělat. A hlavně stůj si za svým. Ne stylem…Jednou mu to řeknu, nic se nezměnilo no tak co už, budu dál trpět, páč je to marný 🫤
Za třetí.. Nevím jestli to bude tvůj případ nebo ne. Je dost manželství, kde jeden z partnerů nebo i oba tiše trpí v zájmu dítěte a „vyššího dobra“. Nakonec frustrace, osamělost, bolesti a křivdy přejdou v nevraživost, nesnášenlivost a hlavně dost často v hádky, ponižování. A dítě všechno vnímá, všechno cití a i tak šťastné nebude. Protože pro dítě nestačí, že máma a táta žijou spolu, ale pro dítě je důležité, že máma a táta se mají rádi a to jsou dvě odlišné věci. A dítě to vnímá. Že se rodiče neobejmou, že si nedají pusu, že se baví chladně o odtažitě. Že je maminka nešťastná. A tak…
No a za čvrté. Vím, že s dětmi se těžko boří rodina a člověk bere dětem tàtu, ale není tvojí povinností se úplně obětovat a zničit si život. Minimálně tím, že zahodíš 20 let života, budeš neštástná a dost možná si to budeš na stáří vyčitat. A hlavně pokud to budeš zapíjet, tak třeba budeš i závislá. 🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 21:43
@Anonymní píše: Více
Z něčeho ty pocity, ale jsou. Nepředpokládám, že bys měla nějakou „poruchu“ osobnosti, a manželovo láskyplné a krásné chování vnímala jinak. Tak ty pocity bezpochybňuj. Dokud mě ne bije a nedává mi, vlastně mě má rád. Sex máme z povinnosti, ale on ho určitě děla z lásky. 🙂 Já do tebe nechci rýpat 
Je ti nabízím pohled z druhé strany a abys tolik nezašlapávala své já, které se ti zjevně snaží něco říct. Jop a komentář:" Domluvit se s ním dá." Dá se domluvit i se soudem, když je potřeba, ale to ještě neznamená, že tě souded miluje, když jste se relativně snadno dohodli
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 21:52
No trochu toxický to je. I když píšeš, že ne, tak je. Osobně bych se nerozváděla, rozhodně bych ale dala šanci tomu mladšímu (kolegovi? Nečetla jsem důkladně) a trochu si užila. Když mi manžel nedává lásku, tak proč ne? A věděl by velmi dobře, proč to je, kdyby se to náhodou dozvěděl. Nastavilo by mu to zrcadlo. Život máme jen jeden.
Tady zase každý napíše hned rozvod a pak se pouštět do něčeho dalšího, to je krásná rada, ale realita je o něčem jiném.
Trochu bych zapracovala na nějakém sebevědomí a naučila se manželovi oplácet stejnou mincí. Možná sám se sebou není spokojený (tloušťka?) a tohle jeho obranný mechanismus, proto ty urážky. To se většinou věkem ještě zhorší. Možná, že kdyby věděl, že má někdo jiný zájem, trochu by ho to mohlo probrat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.2.25 22:07
@Nakra píše: Více
Díky moc za reakci, máš pravdu, hlavně s tou komunikací, s tou mám obecně velký problém, nejen ve vztazích. Tolik nechci vyvolat konflikt nebo negativní reakci, že radši dělám, že je všechno OK. Sama vím, že je to velkej průšvih. Přemýšlela jsem o nějaké párové terapii, kde by mi mohl terapeut pomoct se vymáčknout. 
Jsem extrémní introvert.
No on ani manžel s tou komunikací na tom není o moc líp a pak se ty nevyřešené problémy kupí. On třeba na mně poznal, že se něco děje, a zřejmě mi projel historii vyhledávání a ví, o koho jde, ale jen naznačuje a na nic se přímo neptá. Myslela jsem si, že by ho to aspoň mohlo trochu k něčemu nakopnout, když zjistí, že má o mě někdo zájem. Je vidět, že mu to jedno není, ale že by se nějak víc snažil, to mi fakt nepřijde. Respektive se jeden den trochu snažil, druhý den se mnou nemluvil vůbec a tak dokola.
- Citovat
- Upravit
4.2.25 22:14
Nevidím důvod, proč by se tu zakladatelka nemohla pouze postěžovat s vědomím, že se nic nezmění, jen ji někdo vyslechne, něco ji řekne, ona si pak třeba něco uvědomí a možná se jí na chvíli uleví.
Já jsem si všechno přečetla a vypadlo mi z toho, že je zakladatelka racionální inteligentní ženská, která hodnotí a analyzuje svůj vztah co nejvíc objektivně, jakoby se chtěla dopátrat k samotné pravdě o tom vztahu víc, než k jednoznačnému svému postoji vůči vztahu k manželovi. Ten totiž má vyřešený, mi přijde.
člověče, ženská, já netuším, co bys měla dělat. V teoretické rovině- bych volila zůstat v manželství a mít tajného milence pouze pro potěšení. Prakticky ovšem i s ním by byly časem potíže plus kdyby se to provalilo, jakbysmet, a bouřlivý rozvod k tomu.
Naivně bych to tedy fatalisticky riskla, futurismus načas zavrhla, a užívala si s milencem tajně přítomnost. He.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 22:31
@jasperka2 píše: Více
Týjo, já bych to asi neriskla. Tak nějak tuším, že v případě provalení by ze strany manžela mohla zažívat solidní peklo. Nevím proč, ale od počátku toho textu mi běží hlavou, že on chtěl dítě, ne zakladatelku. Byli spolu rok, pak otěhotněla. Ta úžasná láska v podstatě skončila po roce. Šlus. Do toho sebevražedné myšlenky - nebyla to poporodní deprese? Je to hodně těžké čtení. Já bych se nevrhala do milencovy náruče, spíš bych si našla terapeuta, ujasnila si, co vlastně chci a nechci, a v zájmu toho začala s manželem komunikovat jinak. A pak bych případně odešla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 22:47
@Anonymní píše: Více
Tak párová terapie není na škodu. 🙂 Ale možná by se hodila víc i ta individuální. Kde zkusíš zapracovat sama na sobě případně i na té komunikaci. Naučíš se ozvat se. Přeci jen párový terapeut s vámi nebude celý život a vykomunikovávat sitiace a problémy zase celý život budeš muset. 🙂 Je možné, že až se to naučíš, tak třebela narazíš pak u manžela, že zjistíš, že jemu to dělá velký problém. To pak ale taky můžeš chtít ať zkusí vyřešit. 🙂 No je to věda. Já se taky v lecčem plácám. A spoustu věcí mi nejde, ale začala jsem na tom pracovat a snad sačasem ledy hnou. 🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 22:53
Tohle se cte fakt strasne tezce. Neda se to ani docist (emocne). Prala bych ti mit chlapa, co te obejme, rekne ti, ze te miluje. Kteryho rajcujes i po 20 letech. Ktery automaticky dela 50% v domacnosti a obcas ti da masaz. A je na tebe hrdej a pysnej. Podle me je to zaklad zivota a tys na ten svuj uplne rezignovala. Az ti bude 80 let, chces se podivat zpatky a rict si, ze jsi promarnila s nekym takovym nejlepsi leta? Promin, ale ve tvem prispevku neni ani stopa pozitivniho.
A nenamlouvej si, jak dite potrebuje vasi uplnou rodinu. Jestli bude zit v tomhle, poznamena ho to do konce zivota. Bude mit tendenci navazovat podobne toxicke vztahy, uzkosti, deprese…
Nebo ty myslis, ze dite se fakt citi dobre nekde, kde otec ponizuje matku a neni laska?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 22:57
Ne, tohle ani omylem není férový chlap, jak píšeš. Tohle je zmetek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.25 23:00
@jasperka2 píše: Více
Tak postěžovat si může, ale jaksi z jejího příspěvku moc nečiší pouze chvilková rozladěnost typu „ten můj věčně nechává poházené ponožky a to mě vážně štve“ Příspěvek zakladatelky zněl dost zoufale. Ne proto, že by manžel byl nějaký tragéd, ale spíš protože zakl. se tak cítí nebo to prezentuje. Ono myšlení typu: nějak to manželství přežiju, namluvím sama sobě, že to je v pohodě, odbydu si sex z povinnosti, aby se neřeklo… To jsou podle mě situace, které jsou k řešení a musí se řešit. Jinak to člověka dožene. 🙂 Proto taková reakace některých. Pokud by měl někdo zlomenou a nateklou nohu, nemohl na ni šlápnout a vypisoval se tady stylem, že se to ještě dá má přeci tu druhou, s tou bolestí to několik let zvládne a vždyť ta noha jen bolí, někdo ji nemá vůbec. Taky byste ho zpucovala, ať kouká něco dělat, někam šupajdit připadně ji léčit. Né si jen postěžovat a možná, možná zvážit návštěvu doktora. No a zakladatelku bolí né noha, ale duše a to je někdy neméně vážné ačkoliv to máme tendenci dost zlehčovat někdy. Či bagatelizovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím vespolek, asi se potřebuju vypovídat a utřídit si myšlenky. Tohle nemůžu vůbec nikomu říct, tak to aspoň vysypu tady… Myslím, že spousta lidí zažívá něco podobného. Už v úvodu zmíním, že kromě mě a manžela tam figuruje někdo třetí (ale čistě jen v mé hlavě, nic jsem s ním neměla), abych to trapně tradičně nedoplňovala v posledním odstavci.
Jsem si vědoma, že to může mít vliv na moje vnímání situace, ale zkusím to popsat co nejrealističtěji.
Mám podezření, že nikdy nepřestal milovat bývalou. Připadala jsem si, že mě má jen jako inkubátor. Nejhorší to pro mě bylo právě v těhotenství a první dva roky po porodu. Vlastně jsem tak obden přemýšlela o sebevraždě, ale ovládla jsem se kvůli dítěti. Nikdy jsem se tolikrát necítila úplně na dně jako v tomhle vztahu. On není vyloženě zlej, nejsou to nějaké sprosté urážky, ale ten chlad, srážení, dělání blbce ze mě, nejvíc nesnáším srážení před ostatními. Protáčení očí, vzdychání, když mu nerozumím a musí opakovat, co řekl. Jako bych mu nebyla dost dobrá. Co mi hodně vadí, že mě neoslovuje ani jménem, natož aby mi řekl nějak hezky, něco hezkýho. Nikdy jsem neměla tak nízké sebevědomí. Nikdo si předtím nedovolil se ke mně takhle chovat. V porodnici se mnou sice byl, staral se o dítě, ale za těch několik dní se mě dotkl jednou a to tak, že bolestivě bradavky. K tomu, že jsem rodila asi 18 hodin a měla jsem spoustu stehů, mi řekl, že jsem bebíčko. Je blbý, že tyhle vzpomínky z citlivého období nejdou úplně zapomenout, i když jsme si to už vyříkali. Časem se to trochu zlepšilo, řekla jsem mu, co konkrétně potřebuju (občas pohladit, obejmout, dát pusu…), já jsem se víc citově odpoutala, protože jinak bych se z toho zbláznila. Nemůžu si ani prohlížet fotky malého, protože se mi to vždycky vybaví a úplně mi jezdí mráz po zádech… Co nám vždycky fungovalo byl sex, v posteli to se mnou umí a byly to jedny z mála chvil, kdy jsem z jeho strany něco cítila vůči mně. Vždycky jsem ho omlouvala, že prostě takový je. Jenže on se ke mně umí chovat hezky, jen prostě nechce, jak jsem si musela před nedávnem připustit, když se ke mně choval hrozně hezky před rodinou bývalky (bývalka ho při rozvodu osočovala, že ji týral, tak asi proto). Vtipný je, jak si všichni myslí, jaký jsme spokojený pár. Před cizími (hlavně ženskými) je samý vtip. Hodně poslední dobou cestujeme, ale vlastně se i tam cítím sama. Většinou jde pár metrů přede mnou. Já jsem nekonfliktní a nechám si všechno líbit, což je ale chyba, uznávám. I když mě něco hodně mrzí, dělám, že to chápu jako vtip a jakože haha, snažím se přese všechno zachovat rodinnou pohodu, i když je to asi věc, která mě nejvíc ničí - to, že to dusím v sobě. Vlastně se v tom manželství dá celkem v pohodě žít, pokud vytěsním přemýšlení o našem vztahu. Když už to hodně dolehne, dám si skleničku a potají si pobrečím. Snažím se nesklouznout do alkoholismu. 
Brečení nesnáší, to znechuceně odchází. Utěšovala jsem se, že už jsme spolu dlouho a že už to bude přinejhorším stejné, ne horší. No, je… Průšvih je, že poslední dobou necítím už z jeho strany nic ani při sexu, je to jen technická záležitost. Já mu dost vycházím v tomhle vstříc co se týká jeho přání. Jemu ke spokojenosti stačí sex a když je uklizeno, uvařeno a postaráno o dítě. Ale já si připadám asi tak na úrovni domácího spotřebiče. Žiju hodně prací a dítětem, pokecám si v práci, lásku mi dá dítě, ale tak nějak tuším, co pak bude s naším manželstvím, až malej odroste. Co mě hodně zasáhlo bylo, když nedávno na synově oslavě flirtoval s jednou z maminek a mě shazoval. Byla tam i má kamarádka a byla z toho docela v šoku. 
Já s nikým neflirtuju, držím si odstup. Další průšvih byla nedávná rekonstrukce mého vybydleného nájemního bytu, se kterou měl hodně práce (pracovali jsme tam spolu) a já si toho fakt vážím, ale říkala jsem si, že už chápu, proč se lidi rozvádějí kvůli stavbě baráku a podobně. To chování bylo prostě občas hrozný. Samozřejmě má i kladné stránky, je celkem kliďas, pokud potřebuju něco praktického zařídit, pomoct, vyjde mi vstříc. Dá se s ním domluvit. Domácnost je většinou na mě, ale nevadí mi to, jen mi vadí tahat těžké nákupy. Zase je častěji doma se synem, když je nemocný, protože většinou pracuje z domova. Svým způsobem mě má snad rád, ale že by se nějak přetrhnul, se říct nedá. Hodně ztloustnul, poznala jsem ho jako sportovce, teď nejradši sedí doma, láduje se čokoládou a colou. S hygienou to jeden čas nebylo nic moc, když nemusel chodit do práce, to mě taky dost odrazovalo. No… Shodneme se na tom, že chceme pro syna úplnou rodinu. A to je ono. Já vím, že „musím“ synovi zachovat rodinu, jako rodiče fungujeme, spolu tak nějak fungujeme, já se snažím být šťastná všemu navzdory, vím, že být šťastná je moje zodpovědnost, ale někdy to prostě jde hodně těžko. Manžela pořád mám ráda přes všechny problémy. Vážím si ho, je to férovej a chytrej chlap, i přes nadváhu je vysloveně pěknej chlap a pořád mě přitahuje. Jenomže jak už to tak bývá, když pak člověk má srovnání… Když po těch letech citové frustrace na mě někdo zamilovaně kouká a slyším, jak o mě mluví - co si o mně myslí a co ke mně cítí (asi ani neví, že jsem to slyšela)… Je fakt o hodně mladší než já. Není první, ale předtím to bylo čistě platonické a nikdy by mi to neřekli, to tenhle naznačuje. Je ale první, kdo mě přitahuje taky, což je průšvih, navíc mám i nějakou osobní krizi co se týká práce a možná to spolu všechno souvisí, vždycky mě přitahoval jen manžel. Nechápu to. Jsem prostě celkově úplně v háji. 
Já žádný nový vztah nechci, kdyby to nevyšlo s manželem, chtěla bych už být sama. Nechci začínat znova, nechci už s nikým bydlet. Až syn dospěje, počítám s tím, že budu sama a vůbec mi to nevadí. Prioritou je pro mě naše dítě. Ale jak si s touhle situací poradit ve své hlavě, to fakt nevím.
S manželem jsme cca 10 let, jedno dítě 8 let, ze začátku to byla velká zamilovanost, dítě chtěl hlavně on. V tom prvním roce mi několikrát řekl, že mě miluje, pak už nikdy. Od té doby, co jsem otěhotněla, od něj prostě lásku necítím, podle jeho chování ke mně. Já jsem ho milovala jako nikoho v životě. Už jsem mu to taky dlouho neřekla, když jsem mu to naposledy řekla, tak se rozbrečel.